Богумил Грабал: Kain

K ránu jsem zůstal sám a jitro provokovalo. Byl jsem k pláči. Máša spala jako utopená a veliká bublina u nosu svědčila o jejím životě. Pravá noha visela přes pelest a žíla přiváděla okysličenou krev do chapadel, která mi vydala svědectví. Pravý prs ne visel, ale vzdouval se a zdálo se, že strhne tělo k zemi. Ta bublinka u nosu se stále vzdouvala a klesala a já jsem již nemohl ležeti. Vstal jsem a tiše a nehlučně jsem se oblékal. Srdce Ježíšovo bezmocně zářilo z barvotisku a trny a krev byly nové a svěží. Nad tím zmatkem kraloval Syn Boží a nemohl zabrániti ani jedinému polibku, ani jedinému výkřiku. Visel jako stráž, která nemá nic společného s odsouzeným. Pouze zahrádka korunovaná hořícím víchem byla schopna přijmouti, co vytrysklo z bolesti. A zatímco jsem si utahoval pásek, stále se mi přibližoval, a když jsem si uvazoval kravatu ve skle obrazu jeho, pobratřil jsem se s ním a on ničeho nenamítal. Pochopil jsem, že vzal svůj osud na sebe, že svůj konec přesně znal, a přece se mu nevyhnul, poněvadž potřeboval důkaz své oběti. Jako by si lehl na kolejnice a čekal, až pojede vlak. Věděl, co mu chystají, ale nezahnul. Spáchal sebevraždu na důkaz jednoty myšlenek svých. Uvědomil jsem si sebe sama v tom zrcadle a rozhodnul jsem se. Máša i přes silnou stěnu spánku to pocítila. Zašeptala a bublina u nosu jí praskla. Opustil jsem spěšně pokoj. Domovní dveře byly ještě zamčeny. Otevřel jsem okno na dvůr, přelezl zeď a běžel jsem si vstříc. Nic mi nebylo v cestě. Pouze já jsem určoval směr plavby. Cítil jsem, kterak do nejzazších míst těla jest přiváděna vůle. Znal jsem teprve dnes sám sebe a mohl jsem se matematicky vyjádřiti. Nebyl jsem ani smutný, ani veselý. Jen jsem zbystřil. Když jsem doběhl na nádraží, zjistil jsem, že jsem zapomněl jízdenku u Máši. Koupil jsem si novou a první vlak mne odvážel k Benešovu. Dvě břitvy jsem svíral v kapse a docela vedle nich leželo pohlaví. Seděl jsem a našel jsem v jízdním řádu doby příjezdu a s hodinkami v ruce jsem sledoval pohyb vlaku. Nejraději bych byl vedle strojvedoucího, přikládal do pece, projel návěstidly a zastavil až v Bystřici. Otrávila mne pouze jediná myšlenka. Zda je tam koupelna. Na nic jiného jsem pak nemyslil.

A koupelna tam byla. Nechal jsem zatopiti a zapsal jsem se do hotelového záznamu. Účel pobytu jsem napsal: Návštěva bratří. Zaplatil jsem ihned pokoj a tlustému nájemci jsem řekl, že jdu spát, protože jsem celou noc cestoval. Odemkl jsem pokoj číslo sedm, vysvlékl se a ulehl do postele. Venku pršelo a z koupelny zazníval stále stoupající zvuk vody. Ležel jsem odvrácen od okna a v zrcadle jsem viděl okenní tabulky znejasnělé řinoucím se deštěm. Viděl jsem v tom zrcadle též bezhlavý klobouk, dutý kabát, kalhoty a kousky stojanu. Bylo to tak smutné, že jsem vstal a vešel do koupelny. Zastavil jsem kohouty a z kapsy vyjmul břitvy. Najednou jsem si začal pískati valčík z Hraběte Luxemburga. Zakytoval jsem nůž břitvy do stupadla a druhý jsem položil vedle. A zaváhal jsem. Už to mne znepokojilo, že jsem si začal pískat. Spíše se mi zdálo, že to pískalo ve mně. Zmlknul jsem a vzal jsem tu volnou břitvu do prstů. Cítil jsem, že se ty prsty chvějí. Pak se přihodila tato věc. Vytrhnul jsem si vlas a zkoušel jsem na něm ostří břitvy. Prsty držící vlas se chvěly. Otřel jsem rukávem košile orosené zrcadlo a díval jsem se do sebe. Ano, seděl tam strach. Všechno to pískání a zkoušení břitvy si vymyslelo bojácné tělo. Byl jsem v tom zrcadle zase malým chlapcem z Mášiny fotografie, s ofinkou a očima po pláči. Viděl jsem se poprvé přesně a ani jediný záhyb neunikl okem, aniž bych jej rozpitval. Bylo to strašné. Položil jsem břitvu na stupadlo a vyšel na chodbu, abych se zklidnil. Opřel jsem se o veřeje a zavřel jsem oči. Pokoření, které jsem si sám způsobil, strach, který jsem si sám dokázal, mi uzlil střeva. Cítil jsem bledost tváří a nepravidelnost tepen. Tak jsem stál a čekal jsem, až začnu opadávat. Rytmický šustot mne zvolna navracel. Otevřel jsem oči a dole v zákrutu schodiště stál stařík a vrásčitou rukou zahazoval skobu do zdi. Díval jsem se na jeho šikovné ruce. V koutě pak ležel minimax. Okřál jsem, a stařík mne neviděl. Vklouznul jsem nazpět do pokoje a položil jsem tvář na chladné dveře. Tiše jsem je pootevřel a tou nepatrnou škvírou jsem chtěl pozorovati starce a jeho ruce. Tu ten, který na mne po celou dobu mé přítomnosti ani nepohlédnul, na mne nyní upřeně hleděl. Upřeně civěl do škvíry široké několik milimetrů, takže se zdálo, že má oko přiloženo zrovna proti oku mému a že to oko všechno ví. Přibouchnul jsem dveře a vběhl do koupelny. Byl jsem pobouřen. Rychle jsem vysvléknul koupací plášť a vstoupil jsem do horké vody. Bez rozmyšlení jsem vzal břitvu a prudkým trhnutím jsem započal koncert smrti. Ta první bolest byla k omdlení. Avšak jakmile jsem vložil ruku do vody, nastalo ztišení. Byla to spíše únava než bolest, spíš spánek než zostřené bdění. Neměl jsem ani síly, abych si přitisknul zdravé zápěstí na zakytovaný nůž. Neměl jsem ani důvodu rychle unikati. Bylo to příliš krásné. Zvednul jsem ruku, abych se ujistil, že je to pravda. Krev se valila a já jsem si přál, aby unikala po centilitrech. Zvolna a tiše. Přál jsem si, abych se proměňoval co nejpomaleji. Ani mi nepřišlo na mysl vyčítání, ani daleká vzpomínka z literatur. Shledával jsem se podstatou poezie, hudby a malířství. Ani srdce Mášino mi nepřišlo něco přát či něco vyčítat. Patřil jsem již jiným věcem a ten strach a zkormoucenost patřily minulosti. Nepřál jsem si: Pane, je-li to možné, odvrať ode mne kalich tento. Naopak, modlil jsem se: Pane, jak jen možno, nech mne píti z kalicha tohoto. Byl jsem modlitba sama a sám jsem se plodil v krásném. Ani otec, ani matka, ani přednosta stanice mi nepřišli ztížit mé proměnění. Nic neotrávilo tuto chvíli, zrovna tak jako nikdo neotrávil můj šťastný minulý život. Všem jsem odpustil a doufal jsem, že i oni odpustí mně. Kdysi mi Máša řekla skrz drátěný plot: Bogánku, víte že člověk vlastně žije jen pro několik hodin? — A slzela. Myslil jsem si tenkrát, že je pitomá. Nyní na sklonku svého života jsem si na to vzpomněl a dal jsem jí za pravdu. Opravdu člověk žije pro několik minut. Tak jak jsem se blížil k čáře, nepřál jsem si nic, než býti připraven na viděni posledních vteřin, kdy přítomnost, minulost a budoucnost se střídá v jediném zablesknutí. Avšak ten moment jsem minul, anebo ještě nepřišel. Krvavá voda mne počala tížit a vidění jasné vteřiny se mi počalo jeviti jako neexistující. Myslil jsem pouze na to, co právě bylo. Jako bych se navracel v matčin život, jako by mi narůstala pupeční šňůra. Byl jsem kamsi vsáván. Držel jsem se okraje a síla sílila. Nakonec jsem se musel pustiti. Jako by mi to vytrhlo ruce, které se pevně držely břehu. Zmeškal jsem se a ty poslední vteřiny, na kterých jsem si zakládal, byly hnusné a bezútěšné. Oči jsem měl otevřené a neviděl jsem, slyšel jsem hlasy a nemohl jsem k nim zavolati. Jen jsem polykal krvavou vodu a zvracel jsem ji, protože hlava se mi kácela. Viděl jsem nad sebou pouze smějící se tváře. Chtěl jsem se též smáti, ale škraboška se již nepohybovala. Žárovka hasla.

Doktor Gall do mně napumpoval postupně krev tří dárců krve, dle maximálních cen. A tak jsem neumřel. Novost, po které jsem toužil, se stala realitou a já jsem byl někdo jiný. Sice jsem měl své jméno napsáno na černé tabulce nad hlavou, ale ta krev mi hrnula jiné myšlenky, spláchla ze mne saze a vytapetovala můj mozek jinými nápady. Kdyby nebylo té rány v zápěstí, ani bych si nevzpomenul. Ty břitvy se jevily nové krvi jako neexistující. Nemohl jsem pochopiti, jak jsem to mohl udělat, jak jsem si mohl vpálit nůž do zápěstí, aniž by mne to bolelo. Asi jsem dostal krev od samých opatrných občanů, takže jsem se potil, když jsem si vzpomněl, co se to v Bystřici událo. Doktor Gall mne opatroval a když jsem se vzbouzel, vždy na mne hleděl upřenými brýlemi, jako by se snažil vbourati do mé hlavy a dovědět se, jak se to všechno seběhlo. Jedno odpoledne mi pravil, že mne přijde navštívit ta konduktérka, co mi zachránila život. Upíral jsem oči stále ke dveřím, jako tenkráte na Vltavském nádraží. Dnes ty dveře byly bílé, klidné a bez schopnosti. Když vstoupila, měla strach a byla v civilu. Její oči putovaly od jednoho lože k druhému a pravicí si tiskla srdce. Usmála se na mne a pomalu šla ke mně. Viděl jsem, že by mne chtěla políbit, ale že se stydí. Pravil jsem jí: — Sedněte si, Mášo. - A ona jak byla zmatena z tolika očí, mi sedla na tu bolavou ruku. Vykřikl jsem a slzy, které mi vyskočily, mi připomněly Mášinu lásku a já jsem se zhrozil. Nedovedl jsem si představiti, odkud vyvěrá ta její bezmezná láska. Jako by si usmyslela, že na mně dokáže křesťanství. Cípkem šátku mi sušila slzy. Všimnul jsem si v její bezprostřední blízkosti, že má hnědé šaty, přepásané fialovým páskem, hnědé boty s vysokým podpatkem a hlavu vyčesánu jak v medailónku. Když usedla, dala si nohy křížem a lýtka se jí zableskla a bylo viděti, že má kalhoty slézové barvy. Čtrnáct párů očí hledělo na její houpající se nohu. Když to Máša zjistila, zastavila se a začervenala. Pak mi vyprávěla o vlacích, o přednostovi a o šatech, které si ušila. Hleděl jsem oknem ven a toužil jsem po Máše tak prudce, že jsem položil zafáčovanou ruku do jejího klína. Ležela tam jako bezmocné štěňátko. Dobře jsem cítil její teplé maso a čisté formy. Všimnul jsem si též, že má malé kotníky. Chtělo se mi jí říci něco pěkného. Naklonil jsem se k ní a zašeptal jsem: — Má mámo. - A ona to pochopila a usmívajíc se, klopila oči a kývala hlavou, jako že rozumí, co jsem tím chtěl říci. Na druhém konci sálu se probouzel z narkózy motocyklista, kterému amputovali obě nohy. Probouzel se a vykřikoval: — Maxo, povol, Maxo, povol ta řídítka, povol. - Byl přivázán řemeny a hrudník je napínal k prasknutí. Máša se úzkostlivě dívala a vzala mne za zdravou ruku. Motocyklista se pokoušel vstát. Řičel bolestí. Náhle si uvolnil pravici, hmátnul pod postel, sevřel skleněného bažanta a strašnou silou jím mrštil. Nádoba plná moče přelétla čtrnáct lůžek a roztříštila se nade mnou o zeď. Střepinky padaly na bílý povlak a leskly se v záři slunka. Máša byla bledá a kapičky moče jí svítily ve vlasech jako kousky jantaru. Náhle se rozesmála a stisknula zvonek na obsluhu. Motocyklista křičel a vzpínal se, ale řemeny držely dobře. Máša se naklonila ke mně, políbila mne a z tašky vytáhla knihu a pravila mi: — Sbohem. - U dveří se obrátila a poslala mi polibek. Zvednul jsem zafáčovanou ruku a opět jsem ji nechal spadnouti. Řekl jsem si: — Když mne bude chtít, tak si ji vezmu za ženu.