Богумил Грабал: Kain

Domů jedu, vezu prázdné krabice od ovoce. Já jsem sadařka, pane. V létě trhám ovoce a v zejmě je rozvážím, — naříkal či plesal ten hlas ze tmy. - A zdalipak jste, paní, šťastna? — zeptal jsem se. - I jak bych nebyla. To je moje radost, tak celý den stát na žebříku a trhat to pěkné ovoce, a když je pak mohu dávat kus po kuse do košíku. To je moje největší radost. Už dvacet let, — plesal ten ustaraný hlas. - A zdalipak jste už někdy spadla? — zeptal jsem se. - I toto. Ještě ne. A to lezu až tam, kam se neodváží ani můj muž. Stavím žebřík na větvičky a halouzky a pohybuju se až v samých korunách. Asi mám anděla strážného, — rozesmála se ta žena. - A kampak jedete vy? obrátila se pak na mne. - Já? Já jedu pro břitvy, — mlasknul jsem. - Pro dvě břitvy, jednu do ruky a druhou do lipového prkýnka. - Pro břitvy? A kam, pane? — zalitoval ten ženský hlas, že se vůbec do toho pouštěl. Stisknul jsem ty břitvy v kapse a pravil jsem: — Do Bystřice u Benešova, paničko zlatá. A proč? - Tu jsem se z nepochopitelných důvodů rozburácel: — Ach, paničko zlatá, vylezu na vysoký žebřík a celou hodinu budu stát a čekat. Větvičky, halouzky budou pohybovat mým tělem. Pak někdo zavolá a nezavolá, vystřelí a nevystřelí, ale já poletím, ale ne dolů, nahoru. - To jsem zakřičel, vlastně zakřičelo to ve mně a prudce jsem vstal. Ženský hlas, a nedalo se říci, že ženský, lidský hlas, a nedalo se říci, že lidský, mi nesrozumitelně odpověděl. Ta černá ženská, co tak ráda trhala ovoce, omdlela.

Nad ležícím tělem jsem si řekl, že jsem to neměl dělat. Zavolal jsem konduktérku se svítilničkou na prsou a společně jsme vyvolávali sadařku z temnot. Třel jsem jí ruce a konduktérka jí nalila do úst trošičku kávy. Konečně zdvihla ruku k obočí a vydychla. A já jsem ji stále držel za tu volnou, nehybnou ruku, dýchal jsem jí do prstů a prosil jsem ji, aby mi odpustila. Tu mi konduktérka posvítila lampičkou do očí a pravila: — Jejej, pane výpravčí, kde se tu berete? — A snítka přilétla s tím hlasem sem do tmy. Hlas známý, lahodný a schopný zpřítomniti události zaváté a svěží. Držel jsem stále ruku sadařčinu, ale choroba minulostí počala hryzati můj mozek, mé srdce. Vztáhnul jsem prsty k svítilničce a zaclonil jsem ji dlaní. Ze tmy vyklouzla dívčí ruka a pohladila hřbet ruky mojí. Sadařka tiše naříkala — Ach, pane můj, ach, pane můj. - A chtěla se zdvihnoutí. Pomohl jsem jí. Usedla a rovnala si šátek a světlo lampičky nás pozorovalo. Vlak vjížděl do ohlušujícího mostu a zvolňoval. Zastavil. Otočil jsem se, přistoupil jsem k oknu a spustil jsem ho. Svěží vzduch mne ovál a civěl jsem na návěstidlo v poloze stůj. Vlak žalostně pískal. Za mým uchem pravila konduktérka: — Nebeč. To tam jistě mají mlíčák. Otočil jsem se a vzal jsem dívčímu hlasu lampičku z prsu. Posvítil jsem si a byla to ona. Řekl jsem: — Mlíčák jsme už, slečno Mášo, potkali v Kostomlatech. - A zavěsil jsem opět lampičku na její šíj. Vyklonil jsem se z okénka a hleděl jsem na červené návěstidlo. Dotekla se mých zad a pravila: — To je dost, že jste mne poznal. Jestlipak si vzpomenete, vy ošklivý, na ten plot? Jestlipak si vzpomenete na to všechno? — A tiskla ke mně lampičku a cítil jsem teplo sklíčka v zádech. Řekl jsem: — Jakpak ne. - Máchnul jsem rukou do tmy, protože to bylo všechno zbytečné. Ta konduktérka mi otočila kostku v mé stavebnici. Věděl jsem, že to budu muset všechno znovu přestavěti. Jako vždy objevovala se nevhod. Ne že bych ji neměl rád, naopak, všechno se mí na ní líbilo, všechno vzrušovalo, ale já jsem měl již tenkráte u toho plotu jiný plán, jiná konstrukce vzrušovala můj mozek. Nyní, když jsem jí spěchal dáti život, objevila se a její existence mne ohrožovala. Cítil jsem její dech na rameni, slyšel jsem její srdce i sykot služební lampičky. Pak v semaforu zarachotilo a studeně zelené světlo vystřídalo červenou. Máša mí zašeptala do ucha: — Jéé. - A dala se do smíchu. Usednul jsem a vlak se hnul. Pravil jsem: — Zda si, Mášo, vzpomenete, jak jsme si kradli z kapes fotografie? — Máša mlčela, vytáhla z kapsy kabátu jízdní řád přepnutý gumou od zavařeniny, vyjmula kulatý tvrdý papír a podala mí jej. Vyběhla na chodbu. Zapálil jsem si cigaretu a prohlížel jsem si v pruhu staničních svítilen ten papír. Byla to moje fotografie. Sadařka si uvázala ty škatule na záda, a když vystupovala, pozdravila: — S pánembohem, pane. - Řekl jsem: — Sbohem, paní, sbohem, — a hleděl jsem na fotografii dítěte s ofinkou a očima po pláči. Ta fotografie byla polita kávou a promaštěna sádlem. Odvrátil jsem se a hleděl jsem na perón. Pod oknem chodila Máša a volala: — Čelákovice, Čelákovice. -Hlas se vzdaloval a opět se vracel. Tak jistý a neochvějný byl hlas ten. Chvěl se a mihotal v prostoru jistě jako ten plamen její lampičky a mně z toho bylo nanic, Smrt, po které jsem toužil, se vzdalovala a smála se. Byl jsem polit kávou a promaštěn sádlem, měl jsem vlasy přistřižené do ofinky a oči po pláči. To jsem byl já. A takový i budu. Pak pruh světla, v kterém jsem byl, se pozvolna roztáčel. Když jsem pohleděl znovu na fotografii, uviděl jsem tam hlavu holčičky s mašlí. Otočil jsem ji a na druhé straně jsem byl já. Spočívali jsme na sobě už jako děti. To mne dorazilo. Minulost, která se objevila před půlhodinou jak bod, prosekala si nyní otvor, kterým by prošel dospělý muž. A ze mne vytékal stále hojnější proud chvění, a ta touha po smrti bělala. Bylo to silnější než cokoliv. Nedalo se nic dělat a já jsem nikdy nevzdoroval. Vždy jsem podléhal, poněvadž to bylo bezpečnější, poněvadž jsem věřil v nějaký osud, který, kdykoliv se mu zachce, mne vyzbrojí vůlí, aby mi jí vzápětí přerazil páteř. Byla to pohodlná filozofie, ale já jsem s ní měl dobré zkušenosti, a proto jsem se jí držel. Když se objevila na prahu kupé, kleštičky se jí komíhaly a proud světla byl protivný. Přivřel jsem oči a podal jsem jí fotografii. Vztáhla po ní ruku. Vstal jsem, uchopil jsem ji za zápěstí a tělem jsem zaclonil lampičku. Dokonce jsem ji i políbil. Byla tma a kdykoliv jsem se pohnul, vytrysklo světlo podél Mášina kabátu. Ruka má zjistila tvrdé prsy. Bylo všechno v pořádku a dal jsem v té chvíli zapravdu kubistům, kteří tvrdí, že předměty existují i potmě. Tak jak jsem to viděl před třemi léty skrz drátěný plot, takové to bylo i nyní. Pak jsem ji poprosil, aby zhasla tu lampičku. Nic jsem jí nedělal, poněvadž měla dlouhé kalhoty. Jenom jsem jí hladil ruku a ona mi tisknula prsty, jako by do mne chtěla přepumpovati celý svůj život. Pravil jsem jí: — Mášo, jděte vyvolávat stanice. Někdo si zlomí v té tmě haksnu. - Ona máchla rukou a odpověděla: — Tak ať dá pozor. - A líbala mne tříminutovými polibky. Před Prahou mi pravila rozsvěcujíc lampičku: — Počkejte na mne u hlavního vchodu. Vlak zastavoval a bylo slyšeti její hlas: — Praha, Vltavské nádraží, všechno vystupovat. - Vzdalovala se a ve mně sídlila touha. Vystoupil jsem do pražského zatemnění. Tramvaje jezdily modře zastřeny a chodci byli magičtí. Stanul jsem naproti dveřím a hleděl jsem na otvírání a zavírání, na proudění lomených světel a na cestující, kteří se objevovali neskutečně krásní. Jako by průvan otvíral ty houpací dveře. Jako bych byl v potopené lodi, kde proud otvírá a zavírá dveře, kudy vstupují utopenci a ryby. Když se objevila ona, bylo to hezčí a příjemnější, než jsem si mohl mysliti. Otevřela dveře a vystoupila právě, když jela tramvaj a polila ji tlumenou modří a jantarem. Všimnul jsem si, že má čistý kaučukový límeček a že se rozhlíží. Kývnul jsem celým tělem a niklové knoflíky seběhly ze schodů a bylo viděti, že by mi nejraději dala hubičku. Já však jsem se díval, jak jí sedí kabát a jak je čistá. V ruce si nesla kufírek, jako mají mašinisti, a modrou baničku od kávy. Když šla, měla mohutný zadek, jako by měla tělesnou vadu. Postavila se přede mne a houpala tou baničkou a já jsem se na ni smál. Vzal jsem kufírek a ona mě prosila, abych podržel zrcátko pudřenky, aby si vykroužila nové a krásnější rty. Měl jsem to rád a ona obracela na mne oči a hleděla na chvějící se ret. Dívala se a viděla tam asi své polibky. Myslil jsem si: — Sakra, jí je to jedno, jestli ji mám rád anebo ne. - Ale pak jsem si řekl: — Ty blbe, ta je dál než ty. Té stačí jenom to, že má ráda tebe: — A zastyděl jsem se. Vzal jsem jí pod paží. Kráčela vedle mne a při každém kročeji se mne dotekla stehnem. Počalo se mi to líbit a z ničeho nic jsem jí řekl: — Mášo, já vás mám rád. - A myslil jsem to upřímně, zrovna tak, jako kdybych ji nepotkal, upřímně bych si fiknul břitvu do zápěstí. Máša mi odpověděla: — Koukejme. Já vás už mam dávno. - A smála se. Stisknul jsem jí zářící ústa a jak jsem mohl, řekl jsem nejněžněji: — Má tlamičko. - Dolíčky jí neutuchaly a vlekla si mne pomalu kamsi na Letnou. Tam v tmách mi pravila, ukazujíc prstem do tmy: — Tamhleta tma, pane výpravčí, je Národní divadlo, tamhleta světlejší, to je památník odboje, a tamhleto ani nevím, co by to mohlo být, — A tak stále žvatlala, zatímco jsem se dotýkal boků a radoval se z pohybu. Kýval jsem na všechno, co říkala, a byl jsem skutečně šťasten, protože se mne ani jednou nezeptala, zda ji budu mít stále rád, ani mě neděsila příbuznými. Pěkně si mne vlekla domů a chtěla na mně pouze mou přítomnost. Pak kdesi mi dala prst na ústa, ač jsem už půl hodiny nepromluvil, a zašeptala: — Pssst. - Řekl jsem si: — Ježíšmarjá, to jsou voloviny, — ale neřekl jsem nic. Nechal jsem se táhnouti po schodech, opět jsem chvíli čekal, než našla klíče. Otočení vypínačem a oči si pomalu zvykaly na šicí stroj, skříň s vycpanými žlůvami, obraz srdce Ježíšova. Usednul jsem do houpací židle a zavřel oči. V kapse kabátu jsem cítil břitvy, kterak ležely docela blizoučko pohlaví. Když jsem pootevřel víčka, Máša si vysvlékla bluzu. Odestlala též postel a cípem peřiny rozhoupala obraz. Zavřel jsem oči. Slyšel jsem otočení vypínače. Šustot bluzičky a prádla, klepnutí jedné boty i druhé. Obraz Ježíše se ještě nad postelí kýval. Škvírou zatemnění se dralo modré temné světlo. Nadzvednul jsem plátno a dole byla čistá modroučká noc. Město vydechovalo opatrně tlumená světla. Pustil jsem prkénko, kterým končilo plátno. Tma. I ten obraz se již dokýval. Tiše jsem se vysvlékal a všechny své síly a šťávy jsem potom věnoval Máše, jako bych chtěl láskou spáchat sebevraždu. Vždy jsem upřímně dělal to, co se mi právě potrefilo.

Читать дальше