Богумил Грабал: Kain

Doktor Gall přicházel ke mně každodenně a stále se mne vyptával. Poslouchal pak pozorně. Myslil jsem si, že se mu asi nechce číst, nebo že chce napsati vědecké pojednání, a proto jsem nevynechal ani jediný zákrut. Ten dobrák Máša mi přinesl od Karoliny Světlé Kříž u potoka, a tak jsem si v posteli četl to bukolické vyprávění a bylo mi, jako bych listoval v Mášině duši. Dnes večer jsem byl pozván k doktorovi. Krev tří dárců již poslouchala příkazy mozku, a tak jsem mohl nerušeně přesunovati své tělo, kam se mi chtělo. Doktor Gall mi nalil kalíšek slivovice a já jsem seděl na gauči a houpal jsem trepkou. Odfáčoval mi ránu, po které zbyla fialová jizva, a pravil mi: Poslyšte, mně pořád nejde na rozum, že jste neměl důvod. Například: Mne netěší život, tedy mám důvod k sebevraždě z omrzelosti životem. Ale vy se vším souhlasíte, dovedete se smát, dovedete žertovat, máte dívku a máte pro ni oči, tvrdíte mi, že je svět dokonalý pouze ve své úplnosti, to jest, že zlo a dobro jest nutné, jinak by se svět zřítil. Prosím, já proti tomu nic nemám, ale jste, respektive byl jste schopen běžeti pět kilometrů, aniž byste se unavil. Duševně jste zcela normální. Ale jak teď mám dát dohromady tu sebevraždu z hojnosti, to, že jste chtěl pouze docíliti vítězství nad sebou, to mi nejde z hlavy. - A doktor navinoval fáč v klubíčko a hleděl na mne tázavě. Byl jsem pojednou strašidelně bystrý. Všechno se jevilo přede mnou a klidně jsem mu vykládal: — Vidím právě teď před sebou celou šťastnou budoucnost lidstva. Zdravého fyzicky i morálně, avšak posedlého touhou po smrti. Říkám vám, že sebevražda se stane etickým i estetickým uskutečněním nejen jedince, ale rodin, rodů a celých národů. Bude vyvrcholením kultur a bude koncipována umělci a estéty. Bůh se bude jednou modliti k tomuto vítěznému člověku, protože bude zbytečný. Jen se podívejte, doktore, do historií sebevražd. Než přišla tahle válka a než mne nasadili, jak si vzpomínám, studoval jsem práva a studoval jsem speciálně kriminalistiku. Podívejte se na avantgardu, na všechny ty šperky rozseté po celé historii lidstva. Jako dítě se pamatuji, že kamarád při hře na schovávanou se oběsil v komíně na trojnásobném drátě, jsa zcela zalit představou, jak budeme překvapeni, až ho jednou najdeme. Znal jsem nábožného člověka, který tak toužil po svatosti, že za noci nadzvednul víko krypty a zamotav se do rouch a zkamenělých střev a hnátů prostřelil si hlavu. Řekněte, není to krásné, takhle v plných silách odejíti? Svobodně a v plném vědomí. Ostatně mohu vám též říci, jakým způsobem odešel můj dědeček, přednosta stanice v roce 1919. Vysvlékl se donaha v kanceláři a celé tělo si potisknul všemi možnými razítky, která bůhvíkde sehnal. Na záda si zřídil důmyslné zařízení, aby i tam nebylo místa bez poskvrny. Kontroloval se v zrcadle. Použil všech možných barev, takže vypadal jako leopard. A potom, prozpěvuje si, vytáhnul ze šuplíku revolver a prostřelil si spánek. Byl tak důsledný, a tak měl všechno do podrobností promyšleno, že když okresní lékař stahoval mu předkožku, objevovalo se písmenko za písmenkem, až vzniknul nápis stanice, kde zamlada sloužil. Doktor, známý karbaník, křičel: Kruci, to je jako když se gustýruje oko. A smál se na potištěnou mrtvolu a plácal ji přátelsky po zádech. Řekněte, nebyl to obr, ten můj děda? Není to magnus parens budoucnosti? — zeptal jsem se, ale doktor Gall byl zamyšlen a držel si hlavu v prstech. Pokračoval jsem, stíhaje pohybem ruky spád myšlenek: — A tak namísto nesmyslných válek budou kolektivní sebevraždy celých národů. Dle obrazů cinquecenta. Speditérské vozy s důmyslně sestavenými skupinami mrtvol budou zasílány jako vzorky. Vysoké školy budou vyučovati této disciplíně. Lidé budou pouze šťastní. Představa nebe zmizí. Pokoříme tak boha a vrátíme mu to, co učinil našim prarodičům. Vyženeme ho ze srdcí našich. - Tak jsem se nechal unášeti a nechal jsem odnášeti a odtékati všechno to, co ve mně jíž dávno rostlo a co bylo mým činem smeteno. Teprve nyní jsem dovedl o tom hovořiti, protože jsem to již vykonal, protože jsem svoje naplnil. Proto též se mi dnes ten můj případ jevil jako neopakovatelný, jedinečný a vzdálený. Již mne nic nepálilo. Ta krev napumpovaná dle maximálních cen ze mne udělala někoho jiného, opatrného, bojácného, literárního. Vyprávěl jsem doktorovi o někom, kdo umřel, anebo žije, ale já jeho adresu neznám. Uskutečnil jsem se tam v Bystřici u Benešova a byl jsem proti své vůli vrácen. Víc jsem udělati nemohl a byl jsem nyní nucen přijmouti život za těch podmínek. Protože jsem byl upřímný a nikdy jsem nezoufal a nikdy si nepřál nemožnosti, začal jsem vyráběti život. Továrnička spustila a netoužil jsem po ničem než po Máše, po službě a po domečku.

Jako bych vyšel z panoptika, tak jsem viděl zase přirozený svět. Ani ta minulost, ani doktor Gall mne jedinou vzpomínkou neobtěžoval. Pod paží jsem si nesl uzílek prádla a krev tří dárců mne naplňovala vroucností. Podivoval jsem se všemu a klidně jsem se rozkročil pod kopím svatého Václava a hleděl jsem na neznámé blížící se a vzdalující se obličeje. Jenom jsem nebyl jistý, jsem-li to já jako celek. Když jsem si stisknul ruku v kapse, rychle jsem se musel přesvědčiti, zda si to nesevřel prsty v pěst někdo jiný. Připadal jsem si, že jsem roztahán na ploše několika čtverečních kilometrů. Teprve před vlastníma očima jsem nabýval jistoty, že jsem to skutečně já, že je to moje ruka a že není ode mne vzdálena půl hodiny cesty. A tak se lidé divili, proč si chodec strká ruku do kapsy a opět ji rozvírá před očima. Avšak jakmile jsem ukryl ruku v kapse, zase jsem měl dojem, že jsem ji někde zapomněl, že někde leží opuštěná jako hůl či deštník. Tak kráčel jsem po Václavském náměstí a ucítil jsem první vrásku se vrývati do čela. Hleděl jsem do výkladních skříní, kterak klouzám po lahvích, květinách, látkách a nábytku. Když jsem přešel zrcadlo, zastavil jsem se a mráz mně roztřásl. Měl jsem dojem, že jsem ještě nešel, nebo již dávno přešel. Vrátil jsem se, a ten, kterého jsem viděl, jsem byl já. Nepoznal jsem se. Hleděl jsem na to zjevení a ani jsem se nepohnul. Stále jsem měl naději, že je to někdo jiný, že najednou se pohne a zmizí z amalgamu. Avšak ten tam byl stále nehybný jako náhrobek. Dodal jsem si odvahy a zvednul jsem ruku. Ten tam zvednul ruku také. Otevřel jsem pěst a ten tam taky. Byl jsem to já a slzy zklamání mi kapaly na uzlíček prádla. Tam v nemocnici mezi bledými tvářemi a nebožtíky jsem to nepozoroval. Myslel jsem si, že je to všechno v pořádku a nyní na mne hleděl špičatý muž s volnou kravatou a plandavým kabátem: To jsem byl já, který jsem míval rád své sedmdesát a pět kilogramů těžké tělo, který si rád čichal k paži a rád se omýval. To jsem byl s krví a tedy životem, o který jsem neprosil, kterému dali krev, aniž by si ji mohl vybrati. Svůj život jsem přivedl ke svobodné zkáze a nyní budu odpovídati za krev, která mi byla vstříknuta. Má takzvaná čest může býti nahrazena zločinem a já nebudu vzat v soud, protože jsem zemřel. A tak soudíce krev budou souditi mne, který nejsem. Byl jsem vydán v hru, kterou neukončí ani smrt. Byl jsem opuštěn a podveden. Potřeboval jsem jediný Mášin prstík, aby něco bylo se mnou. Potřeboval jsem někoho, komu bych byl potřebný. Tak stál jsem na Můstku a hleděl do výkladní skříně a viděl jsem Mášinu šíj skloněnou nad šicím strojem, viděl jsem se, jak se jí dotýkám v obavách, aby se mi nerozpustila, aby mi nezmizela. Avšak nutno žít, to jsem v sobě cítil jasně. Odhadoval jsem se v zrcadle, kolik jsem asi ztratil. Osm až deset kilogramů. To se dá dohonit. Vykročil jsem a pevně jsem kráčel. Čelo jsem měl zkropeno hrůzou z pohledu na sebe, ale šel jsem, protože jsem byl upřímný a vždy jsem dělal to, co viselo přede mnou. Musím žít, poněvadž smrti se bojím. A musím-li žít, musím se snažit žít co nejpříjemněji. A s Mášou to půjde docela snadno. Budu zase tak těžký, jako jsem býval, budu zase vyplňovat v prostoru formu, jejíž představa mne uklidňuje. Ano, musím, abych Máše mohl dát moji váhu, a tím všechno. Šel jsem lehce. Proti mně kráčel hasič v lesklé přilbici a viděl jsem svoji tvář se přibližovati. Když jsme se míjeli, má deformovaná tvář viděla, že nese na rameni hasicí přístroj značky Minimax. Bystřice u Benešova. Stařík. Oko přiložené na škvíře. Zasténal jsem. Už se té minulosti navždy nezbavím. Stále a neočekávaně bude vybuchovat jako nášlapná mina. Bude se mnou až do konce. Všichni hasiči světa, všechny přilbice a všechny hasicí přístroje mne uvedou nazpět, třebas z největšího veselí, třebas i z mé svatby. Ostatně mé vlastní zápěstí mi několikráte za den připomene ten den. Místo aby ta minulost slábla, bude síliti, rozkvétati, bude intenzívnější, poněvadž zbytečné detaily zmizí a zůstane jen mýtus. Bude stačit zavadit o sebevzdálenější skutečnost a na protilehlém konci se rozsvítí neonová ruka. Má poklona. Zavřel jsem oči a chodci do mne vráželi.