Богумил Грабал: Kain

Koncem dubna jsem vyjel zase do služby. Vážil jsem jedenasedmdesát kilogramů a šlapal jsem po okresní silnici, až jsem se zadýchal. Již jsem nemyslil, že budu přecházet z přítomnosti do přítomnosti. Parfém minulosti byl svěží a nedalo se nic dělat. Přátelství, které jsem navázal s Ježíšovým srdcem, jsem utužil. Když jsem míjel plechová boží muka, řekl jsem si: — Hele, kamarád. - A seskočil jsem z bicyklu a šel jsem říci přibitému muži Dobrý den. Avšak on se ani nehnul. Visel a z hřebů mu vytékala rez. Přes bedra mu dobrý mistr natěrač namaloval jakési plavky v národních barvách a on dobrák držel. Chtěl jsem mu říci tam pod lipami něco pěkného, ale ty plavky mne veselily a smál jsem se a Kristus mne nemohl ani kopnouti, ani dáti pár facek, protože byl důkladně přibitý, a potom, nikdy nikomu je nedal. Ještě zdaleka jsem se otáčel a z šedivého jitra zářily pouze ty plavky v národních barvách. Když jsem vjížděl do stanice, bylo za deset minut sedm. Staniční pomocník lepil na bicykl číslo. Zastoupil jsem mu cestu a pravil jsem Dobrý den. Podal jsem muži ruku a on mi podal svoji. Avšak viděl jsem, že ze mne vidí jen to zápěstí. Uklonil se jizvě a řekl: — Dobrý den, pane výpravčí, tak zdráv, zdráv? — a začervenal se. Jistě mne ten blbec viděl, jak si fikám břitvu do zápěstí. Ostatně měl právo mne tak viděti a já jsem nebyl proto zlý. Řekl jsem mu: — Budeme spolu míti denní, - a vstoupil jsem do kanceláře. Telefony, telegrafy ťukaly a zvonily a stále jsem se otáčel. Sňal jsem čepici, otevřel skříňku a moje červená služební čepice byla pokryta vrstvou prachu. Ťapičky myších nožiček vymalovaly slušný reliéf. Vzal jsem kartáč a kartáčoval jsem prach. Tu mne službu konající výpravčí chytil za loket a hleděl mi přes rameno na zápěstí. Cítil jsem to. Otočil jsem se a on, aby mi vysvětlil svůj pohled, pravil: — Nazdar, kolik je hodin, — a odsunul mi ze zápěstí rukáv. Řekl jsem tvrdě: — Prořízl jsem si zápěstí, a přiblížil jsem mu jizvu až k samým očím. - Neboj se, hned převezmu službu. - A nasadil jsem si čepici, podepsal bloky a předávku, ohlásil výhybkářům, že přebírám službu. A že jim přeji dobrý den. Oni, neviditelní, mi ten dobrý den vraceli, avšak já jsem viděl, že by se rádi podívali na moje zápěstí. Připadal jsem si, jako by mne právě přejel vlak, či jako zavražděný, na kterého se sjíždějí podívat. Viděl jsem, že by byli rádi, kdybych si tu ruku useknul a mohl jim ji ukázat v lihu, věděl jsem, že kdybych měl protézu, že by se nestyděli a požádali by mne, abych si ji vyšrouboval a dal jim ji do ruky. Zrovna tak, když jsem svolal k tratovému telefonu strážníky domků, abych ohlásil zpoždění vlaků a zavedení vojenských transportů. Když mi jeden domek za druhým hlásily: — Rozumím, — věděl jsem, že by si přály rozuměti mému zápěstí. A byl jsem na tom tak, že jsem opravdu nevěděl, zda jsem pro ně hrdinou či zbabělcem. Podíval jsem se na fialovou jizvu a musil jsem sám sobě říci, že je konec, že bych to už nedokázal. Měl jsem dojem, že si to udělal někdo jiný. Avšak pro celou stanici se to stalo právě teď, teprve teď se mne zmocňovali, teprve teď byli mnou znepokojeni. Pro ně teprve teď se to stalo předmětem, zvířetem, životem. Teď když jsem vynašel rovnováhu a snažil se upínati své myšlení na přechody z pondělka do úterka, z úterka do středy a tak dále, oni mne vraceli nazpět, vrhali mne do krvácející vany a vtiskali mi do ruky břitvu. Přetáčeli si můj film pozpátku k snídani, obědu, večeři a já jsem jim musil přiznati k tomu právo. Když jsem vyšel k vlaku, obecenstvo vystupovalo a nastupovalo. Dívali se na mne ti moji známí a viděl jsem, že jsem viděn, jako muž se stříkajícím zápěstím. Chtěl jsem zakřičeti: — Polibte si do prdele, — avšak vzpomněl jsem si na trnovou zahrádku kolem Ježíšova srdce, vzpomněl jsem si na plavky v národních barvách a musil jsem uznati, že všechno je dobré tak, jak to je. Návěst průvodčí vlaků, nastupte na svá místa, jsem musel zapískati na prst, protože jsem nemohl nalézti píšťalku. Dal jsem znamení k odjezdu. Tváře v okénkách se hnuly a vlak se rozjížděl. Náhle jsem uslyšel její hlas: — Pane výpravčí, - a viděl jsem na stupátku Mášu. Držela se pravicí železné tyče a v levé ruce nabízela jablko. Měla zase bílý nákrčník a dolíčky jí v tváři zářily. Jako by vyhledala ten nejhezčí úsměv, který se domnívala míti v zásobě. Byl jsem němý. Oněměl jsem a hleděl jsem na mizející zjev. Držel jsem žluté jablko a ji odvážel vlak. Pomalu jsem šel dáti odhlášku. Ve dveřích mne zastavil pan přednosta a pravil mi: — Poslouchejte, nepískejte na prsty. Já vám to dobře radím. Prohrajete to vy i já. - A hrozil na mne prstem. Sklopil jsem oči a řekl jsem: — Já už to vícekrát neudělám, — avšak masitá ústa přednosty kárala dál: — Prosím, posledně jedu z ředitelství a jsem v kupé s dámou a děťátkem. Když přijíždíme ke Kostomlatům, říká matinka dítěti: — Dávej, Jiřinko, pozor, teď přijde stanice, kde pan výpravčí píská na prsty. Mohl byste se stydět. Kdyby jel pan dopravní šéf anebo kontrolor… — A máchal přednosta tlustými prstíky, jako by odháněl zkázu. Vešel jsem do kanceláře, ohlásil jsem odjezd, dal jsem odhlášku a byl jsem naplněn úsměvem Máši, úsměvem, který nemohl přehlušiti ani přísný hlas přednosty. - Na každý projíždějící vlak jsem zavěsil úsměv, na záda všech cestujících jsem si promítnul tvář mi milou. A stanicí mi projížděly poslední vlaky s uprchlíky, lazarety, vojenské transporty. Rusáčkové se blížili neúprosně. Viděl jsem vlaky plné smutných uherských volů, viděl jsem slezské ovce, které si hlady navzájem spásaly kožichy. Všem jsem nacedil obraz Mášin a na zápěstí jsem zapomněl. Tři telegrafní linky, osm telefonů a prodej lístků mne odčerpaly a splynul jsem s časem, nad kterým se vznášel obraz ženin a povinnost. Transporty Němců dobře živených prchaly klidně do bezpečných pásem. Já a ostatní výpravčí protektorátu jsme jim zabezpečovali cestu. Z drátu na drát jsem dával zprávu o jejich bezpečném pohybu. Byl jsem vinen a k poledni mi bylo z toho k blití. Pouze obraz Mášin zůstal čistý. Všechno ostatní bylo odsouzeno ke zkáze.

Viděl jsem otevřené vagóny, z nichž vytékaly nohy. Viděl jsem ruce zdvíhající k ústům sousta vepřového masa, viděl jsem lesklé kilové konzervy a klopil jsem oči. Styděl jsem se. Stačilo z rozmaru udělati pic a neřekl bych ani popel. Řekli mi, abych v Kostomlatech u Nymburka sloužil, a tedy já jsem stál u kolejnic, a protože jsem měl oči, hleděl jsem na vagóny plavých vlasů, opálených tváří, automatických pistolí. Podivoval jsem se slezskému pluku, kde někteří vojáci měli vlasy spleteny v copánky a v lalůčku měli náušnici. Měli vyhrnuté rukávy opalovali se a smáli se na mne, protože byli mladí a věděli, že již nepadnou, ale že budou žít. Zabezpečoval jsem jim cestu, ač v kanceláři viselo parte kolegy z Rovenska pod Troskami, do kterého kamarádi těch, kteří právě kolem prchali do klidných pásem, vysypali celý zásobník. A já jsem zrovna tak sloužil, aniž by kdo ke mně přišel a řekl mi: — Zahoď to a pojď s námi. Třeba bych nešel, protože bych se bál, ale byla by zde možnost jíti, věděl bych, že se něco v mém kraji děje. A tak mi stále znepříjemňovala život představa, že mne Němci vidí jako vazala, který, ač je nenávidí, slouží jim do posledního vagónu. Avšak dnes odpoledne přišli v cestářských kabátech dva muži a řekli mi: — Je hlášen transport SS, my odmontujeme kolejnice. - Pravil jsem: — Na to už dávno čekám. Ale udělejte to asi tak uprostřed mezi Nymburkem a Kostomlaty. - Odpověděli: — Jo, ty tady zůstaň, my se schováme. - A odešli. Ano, já tady zůstanu a vy utečete. Protože jsem byl zvyklý poslouchat, zůstal jsem a sledoval jsem pak transport vyptáváním se. Strážníci domku mi hlásili: — Už projeli a vzadu mají vagón s nářadím a dvě mrtvoly. - Řekl jsem si: Těbůh. A vycházel jsem na perón a hleděl do dáli, k zatáčce u návěstidla. Vjížděli tam pomalu a zastavili. To je báječné, partyzáni. My utečeme a ty tam zůstaň, tobě nic neudělají. Chtělo se mi také utéci, když jsem viděl, jak seskakují z lokomotivy, avšak někdo zde opravdu musil být, kdo by postavil návěstidlo do polohy volno. Vybíhal jsem každých pět minut a upřeně jsem hleděl k návěstidlu, kde Němci zamontovávali kolejnici. Vrátil jsem se do kanceláře a krev se vzpouzela. Kdyby záleželo na ní, už dávno bych byl zahrabán na půdě v seně. Znovu jsem si četl to parte z Rovenska pod Troskami. Nymburk na mně stále chtěl odhlášku a já jsem poslal staničního pomocníka domů. Konečně se vlak hnul a opatrně vjížděl do stanice. Vyšel jsem ke kolejnici s výpravkou v ruce. Výhybkář byl schovaný a nikde nebylo živého člověka kromě mne. Slunce a několik slepic zvyšovaly pustotu. Lokomotiva ověšená SSmany se plížila jak pardál. Byli všichni v kožených kalhotách a měli vyhrnuté rukávy a prsty na kohoutku. Byli opálení, jako by se vraceli z mořských lázní. Pracky jim kypěly svalstvem. Byli to anatomičtí muži a někteří z nich pomalu jedli z kilových konzerv vepřové maso. Blížili se a detaily tváří oživovaly. Viděl jsem, jak jsou přísní. Stával jsem se nulou. Vlak zastavil a naproti ve statku kdosi otevřel plechové víko střechy a Němci tam ihned zaměřili kulomet. Jakýsi človíček vylezl na cínovou střechu. Hejtman zařval: — Halt. A ten človíček, když se zahleděl do stanice, dostal strnutí šíje. Zvednul ruce a kameněl. Stál tam jako větrný kohoutek za bezvětří, jak plechový komín. Chtěl jsem pohleděti vzhůru, avšak lesklost zbraní a lokomotivy mne oslepily. Dva v kožených kalhotách seskočili ze stupátka a hleděli na mne, jako bych tu kolejnici vymontoval já. Vysvětlování bylo zbytečné. Pak seskočil hejtman a bradou dal vojákům znamení, aby mne vzali na lokomotivu. Nemohlo mi pomoci naprosto už nic. Byl jsem bledý, víčka se mi chvěla a celý svět byl deformován. Stal jsem se hrdinou proti své vůli. Nic jsem jim neudělal a oni mne strkali pistolemi vzhůru. Vlak se hnul a ten človíček na rozpálené střeše stále stál. Stanice couvala a všimnul jsem si pouze dveří s nápisem: Ženy. Položil jsem ruku na horký stroj a rozhlížel jsem se kolem sebe. Vedle mne stála hlídka a chlupaté ruce zdvíhaly dalekohled k očím. Byl mi ten voják sympatický, protože byl na tom jako já. Taky mu řekli: — Budeš tady stát a pozorovat trať. - Když odložil dalekohled a podíval se na mne, jeho oči mne považovaly za ztraceného. Neměl jsi tam stát, měl jsi utéci, říkaly mi ty šedé oči a nelitovaly mne, protože byl zvyklý. Jediný hejtman na mne hleděl jinak. Věděl, že jsem tam zůstal z pitomosti. Věděl jsem, že mne jediný vidí tak, jak jsem tam stál. Viděl mne, jak salutuji německým mašinám a zabezpečuji jim cestu do říše. Bylo pro něj najednou nepříjemné znečistiti tak šťastné zakončení války. Nehodil jsem se mu do koncepce. Viděl jsem, že přivírá oči a klade do vyvíjejících se obrazů můj osud. Visel jsem na klapkách a čekal jsem na první pohled. A ani jsem nemyslil na Mášu, ani kterak bych hrdinně zemřel. Bál jsem se o život a tiše jsem o něj bojoval. Ani jsem netrpěl, že jsem viděn vinným bez viny. Raději bych byl nalezen bez viny, ač bych byl vinen. Ani mi nevadilo, že hejtman chce v poslední chvíli usmířiti svého Boha mojí neobětí. Chtěl jsem žít a to bylo vše. Hejtman otevřel oči a zařval: Halt. Hleděl jsem do té vrásčité tváře přeťaté rapírem a řekl jsem si: — Jsem ti, ďáble, vděčen, protože jsi mi vrátil život. Prohlašuji tě za anděla, — a sestupoval jsem po schůdcích, aniž bych se ptal. Lokomotiva zastavila. Seskočil jsem do štěrkového lože. Nade mnou byl vykloněn hejtman a usmíval se. Bylo to kuropění andělů. Ti druzí se na mne smáli taky a jeden mi podal krabičku cigaret. Usmál jsem se a vlak se zase rozjížděl. Krev mi proudila v žilách. Kýval jsem na vzdalující se mužstvo. Vzdalovali se a viděl jsem již z nich ovály a šedivé skvrny. Jiné, přesné obličeje mne míjely. Markytánky seděly v proužkovaných šatech a měly ruce v klíně a myslely asi na domovy. Stál jsem u telegrafní tyče a hleděl jsem na transport SS a bylo mi to jasné. Bylo ve mně cosi ze starých živnostníků, ze starých věrných služebníků. Uvědomil jsem si to, když poslední vagón mne minul. Uměl jsem sloužit. Pod budkou brzdaře leželi dva nazí žlutí mrtví a drželi se kolem žeber. Jedna ruka nárazem povolila a opisovala váhavou křivku. Vzpomněl jsem si, že stanice jest beze mne, že jsem nedal odhlášku, že mne volají telefony, telegrafy. Přidal jsem do kroku. U návěstidla jsem se otočil a bylo všechno pravda. Vlak se již jevil jako maličká krabička a ty dvě mrtvoly tam svítily jako sinalé sevřené rty. Rozepjal jsem služební kabát a v jednom kuse jsem běžel až do stanice.