Henrik Sienkiewicz - Quo vadis

“Ano,” pokračovala, “i já jsem četla epištoly Pavla z Tarsu, i já vím, že nad zemí je Bůh a Syn Boží, který vstal z mrtvých. Ale na zemi je pouze caesar. Pamatuj si to, Lygie. Vím také, že tvé učení ti nedovoluje, abys byla tím, čím jsem byla já, a že vám, stejně jako stoikům, o kterých mi vyprávěl Epiktetos, je dovoleno vybrat si jen smrt, máte-li volit mezi zhanobením a smrtí. Ale cožpak můžeš uhodnout, že tě čeká smrt, a ne zhanobení? Což jsi neslyšela o Seianově dcerušce, malém ještě děvčátku, jak musela, aby bylo učiněno zadost zákonu, který zakazuje trestat smrtí panny, projít na Tiberiův rozkaz zhanobením, než skonala? Lygie, Lygie, nedráždi caesara! Až přijde rozhodující okamžik, až budeš muset volit mezi hanbou a smrtí, budeš jednat tak, jak ti nařizuje tvá Pravda, ale nevyhledávej záhubu dobrovolně a nedráždi z malicherných příčin toho pozemského, ale krutého boha.”

Akté hovořila plna veliké lítosti, ba dokonce dojatě, a protože byla poněkud krátkozraká, přiblížila svůj sladký obličej blízko k Lygiině tváři, jako by se chtěla přesvědčit, jakým dojmem působí její slova.

Lygie ji objala s dětskou důvěřivostí kolem krku a řekla: “Jsi dobrá, Akté.”

Akté, dojata pochvalou a důvěrou, přivinula ji k srdci, a když se pak vyvinula z dívčina objetí, odpověděla:

“Mé štěstí odešlo i má radost odešla, ale zlá nejsem.”

Pak se začala rychlými kroky procházet po pokoji a hovořit sama pro sebe takřka zoufale:

“Ne! On nebyl špatný. On sám se tehdy domníval, že je dobrý, a chtěl být dobrý. Já to vím nejlépe. To všechno přišlo až později … až když přestal milovat…

To ho ti druzí udělali takovým, jaký je. To ti druzí a Poppaea!”

Při těchto slovech se jí řasy pokryly slzami. Lygie ji chvíli sledovala svýma modrýma očima a konečně řekla:

“Ty ho lituješ, Akté?”

“Lituji!” odpověděla bezvýrazně Řekyně.

A opět začala přecházet s rukama zaťatýma jakoby bolestí a s bezradnou tváří.

Ale Lygie se nesměle ptala dál:

“Ty ho máš ještě ráda, Akté?”

“Mám…”

A po chvíli dodala:

“Nikdo kromě mne ho nemá rád…”

Nastalo mlčení, za něhož se Akté snažila získat opět klid, rozrušený vzpomínkami. Když se jí konečně v obličeji objevil opět její obvyklý výraz tichého smutku, řekla:

“Mluvme o tobě, Lygie. Vypusť vůbec z hlavy, že by ses mohla postavit caesarovi na odpor. To by bylo šílenství. A ostatně, uklidni se. Znám dobře tento dům a myslím, že ti od caesara nic nehrozí. Kdyby tě Nero dal unést pro sebe, nepřivedl by tě na Palatin. Tady vládne Poppaea a od té doby, kdy mu povila dcerušku, je Nero ještě více pod její nadvládou… Ne. Nero sice rozkázal, aby ses zúčastnila hostiny, ale dosud tě neviděl, neptal se na tebe, nejde mu tedy o tebe. Snad tě vzal Aulovi a Pomponii jen proto, že se na ně hněvá…

Mně Petronius psal, abych o tebe pečovala, a protože – jak víš – psala i Pomponia, snad se tedy spolu domluvili. Snad to Petronius udělal na její prosbu.

Je-li tomu tak, jestliže i on bude na Pomponiinu prosbu nad tebou bdít, nic ti nehrozí, a kdož ví, zda tě Nero na jeho přímluvu nepošle zpátky k Aulům. Nevím, nakolik ho má Nero rád, ale vím, že se zřídkakdy odváží mít jiný názor než Petronius.”

“Ach Akté!” odpověděla Lygie, “Petronius byl u nás předtím, než mě odvedli, a má matka je přesvědčena, že si mě Nero vyžádal na jeho naléhání.”

“To by bylo zlé,” řekla Akté.

Ale když se na chvíli zamyslila, pokračovala:

“Snad se Petronius při některé večeři před Neronem jen podřekl, že viděl u Aulů rukojmí Lygů, a Nero, který žárlivě střeží svou moc, vyžádal si tě proto, že rukojmí patří caesarovi. Nemá ostatně rád Aula ani Pomponii… Ne! Nezdá se mi, že by Petronius, kdyby tě chtěl vzít Aulovi, sáhl po takovém způsobu… Nevím, je-li Petronius lepší než ti, kdož obklopují caesara, ale rozhodně je jiný… Ostatně, možná že najdeš kromě něho ještě někoho, kdo bude ochoten se za tebe přimluvit. Nepoznala jsi u Aula někoho z lidí blízkých caesarovi?”

“Vídala jsem tam Vespasiana a Tita.”

“Caesar je nemá rád.”

“A Seneku.”

“Stačí, aby Seneca něco poradil, a Nero to udělá právě naopak.”

Jasná Lygiina tvář se začala pokrývat ruměncem.

“A Vinicia…”

“Neznám ho.”

“Je to Petroniův příbuzný, který se nedávno vrátil z Arménie.”

“Myslíš, že ho Nero vidí rád?”

“Vinicia mají rádi všichni.”

“A chtěl by se za tebe přimluvit?”

“Ano.”

Akté se cituplně usmála a řekla:

“Pak ho tedy jistě spatříš na hostině. Být na ní musíš. Za prvé proto, že musíš… A jen takové dítě, jako jsi ty, mohlo napadnout něco jiného. Za druhé proto, že chceš-li se vrátit do Aulova domu, najdeš tam příležitost poprosit Petronia a Vinicia, aby ti svým vlivem vymohli právo na návrat. Kdyby tu byli, oba by ti pověděli totéž co já, že by to totiž bylo šílenství a tvá záhuba, kdyby ses pokoušela o odpor. Caesar by si sice nemusel všimnout, že tam nejsi, ale kdyby si toho všiml a přišel na to, že ses odvážila protivit se jeho vůli, nebylo by pro tebe záchrany. Pojď, Lygie… Slyšíš ten ruch v paláci? Slunce už klesá a brzy se začnou scházet hosté.”

“Máš pravdu, Akté,” odpověděla Lygie, “a já poslechnu tvé rady.”

Kolik bylo v tomto rozhodnutí touhy spatřit Vinicia a Petronia, kolik ženské zvědavosti uvidět aspoň jednou v životě takovou hostinu a na ní caesara, dvůr, věhlasnou Poppaeu a jiné krásky i všechen ten neslýchaný přepych, o kterém se v Římě vypravovaly neuvěřitelné věci, to si ovšem neuvědomovala ani sama Lygie. Ale Akté měla svým způsobem pravdu a děvče to dobře vycítilo. Jít musela, a tak, jakmile nutnost a zdravý rozum podepřely skryté pokušení, přestala váhat.

Akté ji pak zavedla do svého vlastního unctuaria, aby ji natřela mastmi a oblékla. A třebaže bylo v caesarově domě mnoho otrokyň a sama Akté jich měla dost pro svou osobní potřebu, přece jen ze soucitu k děvčeti, jehož nevinnost a krása ji uchvátily, rozhodla, že ji obleče sama. A hned se ukázalo, že v mladé Řekyni přes všechen její smutek a přes to, že čítala listy Pavla z Tarsu, zůstalo ještě mnoho z dávné helénské duše, na niž krása těla působí více než cokoli jiného na světě. Když obnažila Lygii a spatřila její útlé, zároveň však plné tvary, vymodelované jakoby z perleti a z růžových plátků, nezdržela se výkřiku obdivu; poodstoupila několik kroků a hleděla plna nadšení na tu nevídanou, jarem dýšící postavu.

“Lygie!” zvolala konečně. “Ty jsi stokrát krásnější než Poppaea!”

Ale dívka, vychovaná v přísném Pomponiině domě, kde se dbalo cudnosti, i když byly ženy samy mezi sebou, stála – nádherná jako nádherný sen, harmonická jako Praxitelovo dílo nebo jako píseň, ale rozpačitá, zrůžovělá studem, kolena přitisknuta k sobě, ruce na ňadrech a řasy spuštěny přes oči. Pojednou zvedla prudkým pohybem paže, vytáhla jehlice, držící pohromadě vlasy, a jediným zatřesením hlavy se do nich zahalila jako do pláště.

Akté pokročila k ní, dotkla se tmavých, zvlněných pramenů a řekla:

“Jak krásné máš vlasy!… Nepopráším je zlatým pudrem, vždyť ze samých jejich prstenců prosvítá místy zlato… Snad jen tu a tam přidám trošku zlatového lesku, ale jen zlehka, zlehounka, jako by je rozjasnil paprsek… Krásná je asi vaše lygijská země, jestliže rodí takové dívky!”