Henrik Sienkiewicz - Quo vadis

“Ale Vinicius jako člověk, jenž se zajímal více o skutečnost než o přednášky o ctnosti, řekl:

“Zítra spatřím Lygii a pak ji budu mít ve svém domě každý den, bez přestání, až do smrti.”

“Ty budeš mít Lygii a já budu mít na krku Aula.

Svolá na mne pomstu všech bohů podsvětí. Kdyby si aspoň, šišlavec, vzal předtím hodinu správného deklamování… Jenže on bude nadávat tak, jak nadával mým klientům můj bývalý vrátný, kterého jsem za to ostatně poslal na venkov do ergastula.”

“Aulus byl u mne. Slíbil jsem mu, že mu pošlu zprávu o Lygii.”

“Napiš mu, že vůle ,božského’ caesara je nejvyšším zákonem a že tvůj první syn se bude jmenovat Aulus. Je třeba, aby se tomu starci dostalo nějaké útěchy. Jsem schopen požádat Měděnobradého, aby ho pozval zítra na hostinu. Už proto, aby tě v tricliniu uviděl vedle Lygie.”

“Nedělej to,” řekl Vinicius. “Mně je jich přece jen líto, zvláště Pomponie.”

A sedl si a napsal onen dopis, který vzal starému vojevůdci poslední zbytek naděje.

Před Akté, když bývala Neronovou milenkou, se skláněly nejvyšší hlavy Říma. Ale Akté se ani tenkrát nechtěla vměšovat do veřejných záležitostí, a využívala-li kdy svého vlivu na mladého vládce, pak snad jen tehdy, chtěla-li někomu vyprosit milost. Tichá a pokorná, získala si vděčnost mnoha lidí a nikoho si neznepřátelila. Ani Octavia ji nemohla nenávidět. Žárlivým se zdála příliš málo nebezpečná. Vědělo se o ní, že Nerona stále miluje smutnou a bolestnou láskou, která žije ne už nadějí, ale jen vzpomínkami na chvíle, kdy byl Nero nejen mladší a zamilovaný, nýbrž i lepší. Vědělo se, že není s to odtrhnout od těchto vzpomínek ani srdce, ani myšlenky, ale že už nic neočekává. A protože se už nebylo třeba obávat, že by se snad caesar k ní vrátil, hleděli na ni jako na zcela bezbrannou bytost a nechali ji proto na pokoji. Pro Poppaeu byla jen tichou služkou, tak neškodnou, že se ani nesnažila odstranit ji z paláce.

Protože ji však caesar kdysi miloval a opustil ji bez zloby, klidně, ba dokonce tak trochu přátelsky, měli k ní lidé stále jakés takés ohledy. Když ji Nero propustil, dal jí v paláci byt, v něm oddělené cubiculum a hrstku služebnictva. A tak jako kdysi Pallas a Narcis, třebaže to byli Claudiovi propuštěnci, zasedali s Claudiem nejen k hostinám, nýbrž zaujímali jako mocní ministři čestná místa, zvali i ji tu a tam k caesarovu stolu. Dělali to možná proto, že její krásná postava byla skutečnou ozdobou každé hostiny. Ačkoliv caesar se ve výběru společnosti přestal už dávno řídit jakýmikoli zřeteli. U jeho stolu sedávala nejrůznorodější smíšenina lidí všech stavů i povolání. Byli mezi nimi senátoři, ale převážně takoví, kteří byli ochotni dělat ze sebe zároveň šašky. Bývali tam patriciové, staří i mladí, kteří toužili po rozkoši, přepychu a požitcích.

Bývaly tam ženy velkých jmen, ale neváhající nasazovat si večer světlé paruky a hledat z touhy po zábavě dobrodružství v temných uličkách. Bývali tam i vysocí úředníci i kněží, kteří se nad plnými číšemi sami s chutí posmívali svým bohům, a vedle nich zase sebranka všeho druhu, slepená ze zpěváků, z mimů, z hudebníků, z tanečníků a tanečnic, z básníků, kteří recitovali básně a myslili přitom na to, kolik sesterciů jim může kápnout za pochvalu caesarových básní, z hladových filozofů, sledujících lačnýma očima podávaná jídla, a konečně ze slavných vozatajů, kejklířů, kouzelníků, vypravěčů, vtipálků i z nejrůznějších ničemů, které móda nebo hloupost pasovaly na znamenitosti dne a mezi nimiž nechyběli ani tací, kdož zakrývali dlouhými vlasy proděravělé uši, svědčící o tom, že jde o bývalé otroky.

Ti, co byli slavnější, usedali přímo ke stolům, méně slavní se starali o rozptýlení při jídle a čekali na okamžik, kdy jim služebnictvo dovolí, aby se vrhli na zbytky jídel a nápojů. Hosty toho druhu dodávali Tigellinus, Vatinius a Vitellius a byli často nuceni dát takovým hostům oděv hodící se pro vstup do caesarových komnat. Caesar měl ostatně rád takovou společnost, cítil se v ní totiž nejnenuceněji. Přepych dvora vše pozlacoval a na vše vrhal svůj lesk. Velcí i malí, potomci vznešených rodů i holota z ulice, velcí umělci i chatrné výškrabky talentů, ti všichni se hrnuli do paláce, aby nasytili oslněné oči přepychem, který téměř přesahoval lidské představy, aby se mohli přiblížit k dárci všech milostí, všeho bohatství i dobra, jehož jediný rozmar mohl sice srazit do propasti, ale mohl zároveň vynést až k oblakům.

Toho dne se měla Lygie zúčastnit takovéto hostiny. Strach, nejistota a tupá lhostejnost – nic divného po takovém zážitku – bojovaly v ní s touhou po odporu. Bála se caesara, bála se lidí, bála se paláce, jehož hlučnost ji zbavovala smyslů, bála se hostin, o jejichž bezuzdnosti slýchala od Aula Plautia, od Pomponie Graeciny a od jejich přátel. Ale přes to, že byla mladá, nebyly jí tyto věci neznámé, protože poznání zlého pronikalo v těchto dobách velmi záhy i k dětskému sluchu. Věděla tedy, že jí v tomto paláci hrozí záhuba, před níž ji ostatně při loučení varovala i Pomponia.

Protože však měla mladou duši, neznalou ještě zkaženosti, a protože vyznávala učení, které jí vštípila její nevlastní matka, slíbila, že se té záhubě bude bránit.

Slíbila to matce, sobě a také onomu božskému učiteli, v nějž nejen věřila, ale kterého si ve svém napůl dětském srdci zamilovala pro mírnost jeho učení, pro hořkost jeho smrti i pro slávu jeho zmrtvýchvstání.

Byla přesvědčena, že ani Aulus, ani Pomponia Graecina nebudou teď už hnáni k odpovědnosti za její činy, uvažovala tedy, zda by nebylo lepší postavit se na odpor a na hostinu nejít. Na jedné straně se v její duši hlasitě ozývaly strach a neklid, na druhé straně se v ní zase rodila touha ukázat odvahu, vytrvalost, vydat se v nebezpečí mučení a smrti. Tak to přece přikázal božský učitel. Sám dal takový příklad. Pomponia jí přece vyprávěla, že horlivější vyznavači touží celým srdcem po takové zkoušce a modlí se o ni. Když byla ještě v Aulově domě, ovládla v některých okamžicích podobná touha i Lygii. Představovala si sebe samu jako mučednici s ranami na dlaních a na nohou, bílou jako sníh, nadpozemsky krásnou, jak ji stejně bílí andělé nesou vzhůru k blankytu. Takovými a podobnými představami se kochala ve své fantazii. Bylo v tom mnoho dětských snů, ale byl v tom i sklon zhlížet se v sobě a za to ji Pomponia kárávala. A teď, kdy odpor proti caesarově vůli mohl mít za následek nějaký krutý trest a kdy se mučení, vídané ve fantazii, mohlo stát skutečností, přibyla ke krásným vidinám, k zamilovanosti do sebe samé ještě jakási zvědavost, smíšená se strachem, zvědavost, jak ji asi potrestají a jaký druh mučení si pro ni vymyslí.

A tak kolísala její ještě polodětská duše sem a tam. Ale Akté, když se dozvěděla o jejím váhání, pohlédla na ni tak udiveně, jako by děvče mluvilo v horečce. Dát najevo odpor proti caesarově vůli? Vystavit se od prvního okamžiku jeho hněvu? To může udělat jen dítě, které neví, co povídá. Z vlastních Lygiiných slov vychází najevo, že není vlastně rukojmím, nýbrž děvčetem, na které její národ zapomněl. Nehájí ji žádné mezinárodní právo, a i kdyby ji hájilo, caesar je dost mocný, aby je v okamžiku hněvu zdeptal. Caesarovi se zlíbilo vzít si Lygii k sobě a od té chvíle si s ní může dělat, co chce. Od té chvíle závisí Lygie na jeho vůli, nad niž není na světě silnější.