Jaroslav Hašek - Osudy dobrého vojáka Švejka za svìtové války

"Ještě to by scházelo," moudře poznamenal desátník, "beztoho už je různejch válečnejch vynálezů. Kupříkladu vezmeme si gázmasky na votravování plynem. Natáhneš si to na hlavu a jseš votrávenej, jak nám vykládali v unteroffiziersschule."

"Voni vás jen tak strašejí," ozval se Švejk, "žádnej voják se nemá ničeho bát. I kdyby v boji padl do latríny, tak se jen voblíže a jde dál do gefechtu, a na votravný plyny je každej zvykle] z kasáren, když je čerstvej komisárek a hrách s kroupama. Ale ted prej vynašli Rusové něco proti šaržím..."

"To budou asi zvláštní elektrické proudy," doplnil to jednoroční dobrovolník, "ty se sloučí s hvězdičkami na límci a ty vybuchnou, poněvadž jsou z celuloidu. To zas bude nová pohroma."

Ačkoliv byl desátník v civilu od volů, přece snad nakonec pochopil, že si z něho dělají legraci, a přešel od nich v čelo patroly.

Blížili se ostatně k nádraží, kde se loučili Budějovičáci se svým regimentem. Nemělo to oficielního rázu, ale náměstí před nádražím bylo naplněno obecenstvem, které očekávalo vojsko.

Zájem Švejkův soustředil se na špalír obecenstva. A jak tomu vždy bývá, i teď se stalo, že hodní vojáci šli vzadu, a ti pod bajonetem první. Hodní vojáci budou později namačkáni do dobytčáků, a Švejk s jednoročákem do zvláštního arestantského vozu, který byl vždy připjat k vojenským vlakům hned za štábní vagóny. V takovém arestantském voze je místa habaděj.

Švejk nemohl se udržet, aby nevykřikl do špalíru "Nazdar!" a nezamával čepicí. Působilo to tak sugestivně, že zástup to hlučné opakoval a "Nazdar!" šířilo se dál a zaburácelo před nádražím, kde daleko odtud se začalo říkat: "Už jdou."

Desátník z eskorty byl celý nešťastný a zařval na Švejka, aby držel hubu. Ale volání šířilo se jako lavina. Četníci zatlačovali špalír a razili cestu eskortě, a davy dál řvaly "Nazdar!" a mávaly čepicemi a klobouky.

Byla to pořádná manifestace. Z hotelu naproti nádraží z oken mávaly nějaké dámy kapesníky a křičely "Heil!" Do "nazdar" mísilo se "heil" i ze špalíru a nějakému nadšenci, který použil té příležitosti, aby vykřikl "Nieder mit den Serben", podrazili nohy a trochu po něm šlapali v umělé tlačenici. A jako elektrická jiskra dál se neslo: "Už jdou!"

A šli, přičemž pod bajonety přívětivé kýval Švejk rukou zástupům a jednoroční dobrovolník vážné salutoval.

Tak vešli na nádraží a šli k určenému vojenskému vlaku, když málem by byla ostrostřelecká kapela, jejíž kapelník byl vážné popleten nečekanou manifestací, spustila "Zachovej nám, Hospodine". Naštěstí v pravé chvíli objevil se v černém tvrdém klobouku vrchní polní kurát páter Lacina od 7. jízdecké divize a počal dělat pořádek.

Jeho historie byla prostinká. Přijel včera do Budějovic, on, postrach všech důstojnických mináží, nenažrané chlapisko, nedožera, a jakoby náhodou zúčastnil se malého banketu důstojníků odjíždějícího regimentu. Jed, pil za deset a ve víceméně nestřízlivém stavu chodil do důstojnické mináže loudit na kuchařích nějaké zbytky. Pohlcoval mísy s omáčkami a knedlíky, rval jako kočkovitá šelma maso od kostí a dostal se v kuchyni nakonec na rum, kterého když se nalokal, až krkal, vrátil se k večírku na rozloučenou, kde se proslavil novým ' chlastem. Měl v tom bohaté zkušenosti a u 7. jízdecké divize dopláceli vždy důstojníci na něho. Ráno dostal nápad, že musí dělat pořádek při odjezdu prvních ešalonů regimentu, a proto se potloukal po celé délce špalíru, účinkoval na nádraží tak, že důstojníci řídící dopravu pluku uzavřeli se před ním v kanceláři přednosty stanice.

Objevil se proto opět před nádražím v pravý čas, aby strhl taktovku kapelníka ostrostřelců, který už chtěl dirigovat "Zachovej nám, Hospodine".

"Halt," řekl, "ještě ne, až dám znamení. Ted' rút a já zas přijdu." Odešel do nádraží a pustil se za eskortou, kterou zastavil svým křikem: "Halt!"

"Kampak?" otázal se přísné desátníka, který nevěděl si rady v nové situaci.

Místo něho odpověděl dobrácky Švejk: "Do Brucku nás vezou, jestli chtějí, pane obrfeldkurát, můžou ject s námi."

"A to taky pojedu," prohlásil páter Lacina, a otáčeje se po eskortě, dodal: "Kdo říká, že nemůžu ject? Vorwärts! Marsch!"

Když se vrchní polní kurát ocitl v arestantském vagóně, položil se na lavici a dobrosrdečný Švejk svlékl si plášť a položil ho páterovi Lacinovi pod hlavu, k čemuž k uděšenému desátníkovi poznamenal tiše jednoroční dobrovolník: "Obrfeldkuráty ošetřovati."

Páter Lacina, pohodlně natažen na lavici, počal vykládat: "Ragú s hříbkami, pánové, je tím lepší, čím je víc hříbků, ale hříbky se musí napřed smažit na cibulce a pak se teprve přidá bobkový list a cibule..."

"Cibuli už jste ráčil dát předem," ozval se jednoroční dobrovolník, provázen zoufalým pohledem desátníka, který viděl v páterovi Lacinovi opilého sice, ale přece jen svého představeného.

Situace desátníka byla opravdu zoufalá.

"Ano," podotkl Švejk, "pan obrfeldkurát má ouplnou pravdu. tím víc cibule, tím lepší. V Pakoměřicích bejval sládek a ten dával i do piva cibuli, poněvadž prej cibule táhne žízeň. Cibule je vůbec náramné prospěšná věc. Pečená cibule se dává i na nežidy..."

Páter Lacina zatím na lavici mluvil polohlasné, jako ve snění: "Všechno záleží na koření, jaké koření se do toho dá a v jakém množství. Nic se nesmí přepepřit, přepaprikovat..."

Mluvil čím dál pomaleji a tišeji: "Pře-hře-bíčkovat, pře-citró-novat, pře-novo-oko-řenit, pře-mušká..."

Nedopověděl a usnul, hvízdaje chvílemi nosem, když občas přestal chrápat.

Desátník se strnule na něho díval, zatímco mužové z eskorty se tiše smáli na svých lavicích.

"Ten se tak brzo neprobudí," prohodil Švejk za chvíli, "je ouplné vožralej. - To je jedno," pokračoval Švejk, když mu dával desátník úzkostlivé znamení, aby mlčel, "na tom se nedá nic změnit, je vožralej, jak zákon káže. Von je v rangu hejtmana. Každej z těch feldkurátů, nižší nebo vyšší, už má takový nadání od boha, že se zežere při každý příležitosti pod vobraz boží. Já jsem sloužil u feldkuráta Katze a ten by byl propil nos mezi očima. Tohle, co vyvádí tenhle, to ještě nic není proti tomu, co vyváděl ten. Propili jsme spolu monstranci a byli bychom snad propili i samýho pánaboha, kdyby byl nám někdo něco na něho půjčil."

Švejk přistoupil k páteru Lacinovi, obrátil ho ke stěně a znalecky řekl: "Ten bude chrnět až do Brucku," a vrátil se na své místo, provázen zoufalým pohledem nešťastného desátníka, který poznamenal: "Abych to šel snad oznámit"

"To si dejte zajít," řekl jednoroční dobrovolník, "vy jste eskortenkomandant. Vy se nesmíte od nás vzdálit. A také podle předpisu nesmíte nikoho z provázející stráže pustit ven, aby to šel oznámit, dokud nebudete míti náhradníka. Jak vidíte, to je tvrdý oříšek. Abyste pak střelbou dal znamení, aby sem někdo přišel, to také nejde. Zde se nic neděje. Na druhé straně zas je předpis, že kromě arestantů a provázející jich eskorty nesmí v arestantském vagóně být cizí osoba. Nezaměstnaným vstup přísné zapovězen. Abyste pak chtěl smazat stopy svého přestupku a vrchního feldkuráta při jízdě vlakem chtěl shodit z vlaku nenápadným způsobem, to také nejde, poněvadž jsou zde svědci, kteří viděli, že jste ho pouštěl do vagónu, kam nepatří. Je to, pane kaprál, jistá degradace."