Jaroslav Hašek - Osudy dobrého vojáka Švejka za svìtové války

Počal se šacovat a prohlížet tobolku.

"Mám všeho všudy šestatřicet krejcarů. Což abych prodal pohovku," uvažoval, "co myslíte? Koupí někdo pohovku? Domácímu řeknu, že jsem ji půjčil nebo že nám ji někdo ukradl. Ne, pohovku si nechám. Pošlu vás k panu hejtmanovi Šnáblovi, aby mi půjčil sto korun. Vyhrál předevčírem v kartách. Jestli tam nepochodíte, tak půjdete do Vršovic, do kasáren k nadporučíkovi Mahlerovi. Nezdaří-1i se to tam, půjdete na Hradčany k hejtmanovi Fišerovi. Tomu řeknete, že musím platit futráž pro koně, kterou jsem propil. A jestli ani tam se vám to nepodaří, zastavíme klavír, ať se děje co děje. Já vám napíši povšechné pár řádek. Nedejte se odbýt. Řeknete, že potřebuji, že jsem úplně bez peněz. Vymyslete si, co chcete, ale nevracejte se s holýma rukama, nebo vás pošlu na frontu. Zeptejte se u hejtmana Šnábla, kde kupuje tu ořechovku, a kupte dvě láhve."

Švejk vyplnil skvěle svou úlohu. Jeho prostosrdečnost a poctivá tvář zjednala mu plné důvěry, že co mluví, je pravdou.

Švejk uznal za vhodné i před hejtmanem Šnáblem, hejtmanem Fišerem i nadporučíkem Mahlerem mluvit ne o tom, že polní kurát musí platit futráž pro koně, ale podepřít jeho prosbu prohlášením, že polní kurát musí platit alimenty. Dostal všude peníze.

Když ukazoval tři sta korun, vrátiv se čestně z výpravy, byl polní kurát, který se zatím umyl a převlékl, velmi překvapen.

"Já to vzal najednou," řekl Švejk, "abychom se nemuseli zejtra nebo pozejtří starat znova o peníze. Šlo to dost hladce, ale před hejtmanem Šnáblem jsem musel kleknout na kolena. Je to nějaká potvora. Ale když jsem mu řek, že máme platit alimenty..."

"Alimenty?" zděšeně opakoval polní kurát.

"No, alimenty, pane feldkurát, odbytné holkám. Vy jste říkal, abych si něco vymyslil, a já nemoh na nic jiného přijít. U nás jeden švec platil najednou pěti holkám alimenty a byl z toho celej zoufale] a taky si na to vypůjčoval a každej mu rád věřil, že je v hrozným postavení. Ptali se mé, co je to za holku, a já jsem řek, že je moc hezká, že jí není ještě patnáct let. Tak chtěli její adresu."

"To jste to pěkné proved, Švejku," povzdechl polní kurát a počal chodit po pokoji.

"To zas je pěkná ostuda," říkal, chytaje se za hlavu, "mě bolí tolik hlava."

"Já jim dal adresu na jednu starou hluchou paní u nás v ulici," vysvětloval Švejk. "Já to chtěl důkladné provést, poněvadž rozkaz je rozkaz, Nedal jsem se odbýt - a něco jsem si musel vymyslit. Potom čekají v předsíni na ten klavír. Já je přived, aby nám ho odvezli do zastavárny, pane feldkurát. To nebude špatný, když ten klavír bude pryč. Bude zde víc místa a budeme mít víc peněz pohromadě. A máme na nějaký den pokoj. A jestli se bude pan domácí ptát, co s tím klavírem chceme dělat, řeknu, že se v něm přetrhaly dráty a že jsme ho poslali do továrny ku správce. Domovnici už jsem to řekl, aby jí to nebylo nápadné, když budou ten klavír vynášet a nakládat. Také už mám kupce na pohovku. Je to můj známý obchodník se starým nábytkem a přijde sem odpůldne. Dneska se kožená pohovka dobře platí."

"Víc jste nic neproved, Švejku?" otázal se polní kurát, drže si stále hlavu v dlaních a tváře se zoufale.

"Přines jsem, poslušné hlásím, pane feldkurát, místo dvou lahví ořechovky, jakou kupuje pan hejtman Šnábl, lahví pět, aby byla u nás nějaká zásoba, abychom měli co pít. Mohou si jit pro ten klavír, a to nám zavřou zastavárnu?"

Polní kurát máchl beznadějně rukou a za chvíli nakládali již klavír na vozík.

Když se vrátil Švejk ze zastavárny, našel polního kuráta sedět před otevřenou láhví ořechovky a nadávajícího; že při obědě dostal nepropečený řízek.

Polní kurát byl opět v tom. Prohlašoval k Švejkovi, že od zítřka povede nový život. Pít alkohol že je sprostý materialismus a že je třeba žít duševním životem. Mluvil filosoficky asi půl hodiny. Když otevřel třetí láhev, přišel obchodník se starým nábytkem a polní kurát mu prodal za pakatel pohovku a vybídl ho, aby s ním pobesedoval, a byl velice nespokojen, když obchodník se omluvil, že jde kupovat ještě noční stolek.

"Škoda, že žádný nemám," řekl vyčítavé polní kurát, "člověk na všechno nepomyslí."

Po odchodu obchodníka se starým nábytkem polní kurát dal se do přátelské zábavy se Švejkem, s kterým vypil další láhev. Část jeho rozhovoru byla vyplněna osobním poměrem polního kuráta k ženám a ke kartám.

Seděli dlouho. I večer zastihl Švejka a polního kuráta v přátelské rozmluvě.

V noci se však poměr změnil. Polní kurát vrátil se do včerejšího stavu, popletl si Švejka s někým jiným a říkal mu: "Nikoliv, neodcházejte, pamatujete se na toho zrzavého kadeta od trénu?"

Tato idyla trvala až do té doby, kdy Švejk řekl polnímu kurátovi: "Už toho mám dost, teď polezeš do postele a budeš chrnět, rozumíš!"

"Lezu, miláčku, lezu - jakpak bych nelez," breptal polní kurát, "pamatuješ se, že jsme spolu chodili do kvinty a že jsem ti dělal úlohy z řečtiny? Vy máte vilu na Zbraslavi. A můžete jezdit parníkem po Vltavě. Víte, co je to Vltava?"

Švejk ho přinutil, aby si zul boty a vysvlékl se. Polní kurát uposlechl s protestem k neznámým osobám.

"Vidíte, pánové," mluvil ke skříni a ku fíkusu, "jak se mnou nakládají moji příbuzní. - Neznám svých příbuzných," rozhodl se náhle, ukládaje se do postele. "Kdyby se nebe i země spikly proti mně, neznám jich..."

A pokojem ozvalo se chrápání polního kuráta.

4

V tyto dny spadá též návštěva Švejkova v bytě u jeho staré posluhovačky paní Müllerové. V bytě našel Švejk sestřenici paní Müllerové, která mu s pláčem sdělila, že paní Miilierová byla zatčena týž večer, když odvážela Švejka na vojnu. Starou paní soudili vojenskými soudy a odvezli, poněvadž jí nic nemohli dokázat, do koncentračního tábora do Steinhofu. Přišel již od ní lístek.

Švejk vzal tu domácí relikvii a četl:

PRIVATE Milá Aninko! Máme se zde velice dobře, všichni jsme zdrávi. Sousedka vedle

PRIVATE na posteli má skvrnitý

a také jsou zde černé

. Jinak je vše

PRIVATE v pořádku. Jídla máme dost a sbíráme bramborové

na polívku.

PRIVATE Slyšela jsem, že je pan Švejk už

, tak nějak vypátrej, kde leží,

PRIVATE abychom po válce mohli mu dát ten hrob obložit. Zapomněla jsem ti říct,

že na půdě v pravém rohu je v bedničce jeden malej pejsek ratlíček,

štěňátko. Ale to už je kolik neděl, co nedostal nic žrát od tý doby, kdy si

PRIVATE pro mne přišli pro

. Tak myslím, že je už pozdě, a že už je ten

PRIVATE pejsek taky na pravdě

.

A přes celý lístek růžové razítko: Zensuriert. K. k. Konzentrationslager Steinhof.

"A doopravdy byl už ten pejsek mrtvej," zavzlykala sestřenice paní Müllerové, "a také ani byste svůj byt nepoznal. Mám tam švadleny na bytě. A oni si z toho udělaly dámskej salónek. Všude jsou módy po stěnách a kytičky ve voknech."

Sestřenice paní Müllerové nebyla k upokojení. Za stálého vzlykání a naříkání projevila nakonec obavu, že Švejk utekl z vojny a chce ještě i ji zkazit a přivést do neštěstí. Nakonec s ním mluvila jako se zvrhlým dobrodruhem.

"To je náramně žertovné," řekl Švejk, "to se mně báječně líbí. Tak aby věděli, paní Kejřová, mají ouplnou pravdu, že jsem se dostal ven. Ale to jsem musel zabít patnáct vachmistrů a feldvéblů. Ale neříkají to nikomu..."