Jaroslav Hašek - Osudy dobrého vojáka Švejka za svìtové války

Kde v údolí ku řece hora má sklon,

všem poselství andělské zvěstuje zvon.

Ave, ave, ave, Maria! - Ave, ave, ave, Maria!

Aj, Bernardu, dívenku, nebeský duch

tam ku břehu provodí v zelený luh. - Ave!

1 spatřila na skále hvězdovou zář,

v ní postavu velebnou, přesvatou tvář - Ave!

Ji rozmile zdobí šat liliový

a prostinký světlý pás oblakový. - Ave!

A na rukou sepjatých růženec má

ta Paní a Královna přemilostná. - Ave!

Aj Bernardě mění se nevinná tvář

tvář krášlí jí podivná nadzemská zář - Ave!

Již klečí a modlí se, Vládkyni zři,

řeč nebeskou Královna promlouvá s ní. - Ave!

"Věz dítě, já bez hříchu počala jsem,

já ochranou přemocnou chci býti všem! - Ave!

Sem v průvodech putuj můj nábožný lid!

Mně vzdávej jen poctu a hledej svůj klid - Ave!

Buď svědkem zde národům z mramoru chrám,

že na tomto místě já stánek svůj mám. - Ave!

Ten pramen však, který se rozproudil zde,

tenť lásky mé zárukou k sobě vás zve. - Ave!

Ó sláva ti, údolí přemilostné,

to obydlí Matičky přeradostné. - Ave!

Tam ve skále zázračná jeskyně Tvá,

ráj dalas nám, Královno dobrotivá. - Ave!

Co nastal ten přeslavný radostný den,

ctí Tebe tam průvody mužův i žen. - Ave!

Ty chtělas mít zástupy ctitelů svých,

viz také nás, prosících za časů zlých. - Ave!

Ó hvězdo Ty spasná, Ty před námi choď,

Ty ke trůnu božímu věrné nás voď! - Ave!

Ó přesvatá Panno, Ty v lásce nás měj

a mateřskou milost svou dítkám svým dej!

V Turowé-Wolské bylo mnoho latrín a všude po latrínách válely se papírky s Lurdskou písní.

Kaprál Nachtigal, někde od Kašperských Hor, sehnal láhev kořalky od ustrašeného žida, shromáždil několik kamarádů a nyní všichni jali se dle německého textu zpívat Lurdskou píseň bez refrénu Ave! na melodii písně Prince Eugena.

Byla to zatracené ošklivá cesta, když se setmělo a ti čtyři, kteří měli se postarat o nocleh pro 11. kumpanii, dostali se do lesíka nad potokem, který měl jít na Liskowiec.

Baloun, který se poprvé octl v situaci, že jde kamsi do neznáma, a kterému se všechno: tma, že jdou hledat napřed kvartýry, zdálo neobyčejně tajemným, pojal náhle strašlivé podezření, že to není jen tak. "Kamarádí," řekl tiše, klopýtaje na cestě nad potokem, "voní nás vobětovali."

"Jak to?" potichounku zařval na něho Švejk.

"Kamarádi, nehulákejme tolik," prosil potichu Baloun, "já už to cítím v kříži, voní nás uslyší a začnou hned po nás střílet. Já to vím. Voní nás poslali napřed, abychom vypátrali, jestli tam není nepřítel, a když uslyší střelbu, tak hned budou vědět, že se nesmí dál. My jsme, kamarádi, folpatrola, jak mé tomu učil kaprál Terna."

"Tak jdi tedy napřed," řekl Švejk. "My půjdeme pěkně za tebou, abys nás chránil svým tělem, když seš takovej obr. Až budeš střelenej, tak nám to voznam, abychom mohli včas udělat nýdr, Seš to ale voják, von se bojí, že budou do něho střílet. To právě má mít každej voják náramně rád, každej voják musí vědět, že čím víckrát po něm nepřítel vystřelí, tím se také nepříteli tenčeji zásoby munice. Každou ranou, kterou dá nepřátelskej voják proti tobě, se vochuzuje jeho bojeschopnost. Von je přitom rád, že může po tobě střílet, poněvadž nemusí se aspoň tahat s patronama a lehčeji se mu to běží."

Baloun těžce vzdychl: "Když já mám doma hospodářství."

"Vykašli se na hospodářství," radil mu Švejk, "raději padni za císaře pána. Copak tě to na vojně neučili?"

"Voní se vo tom jenom zmiňovali," řekl pitomý Baloun. "Voní mě jenom vodili na execírplac a potom už jsem nikdy vo nic podobným neslyšel, poněvadž jsem se stal buršem... Kdyby nás aspoň císař pán lepší krmil..."

"Ty jsi ale zatracená nenasytná svině. Vojáka před gefechtem vůbec nemají krmit, to už nám před lety vykládal ve škole hejtman Untergriez. Ten nám vždycky říkával: ,Kluci zatracený, kdyby došlo někdy k válce, přišlo se do gefechtu, né abyste se před bojem přežrali. Kdo bude přežranej a dostane ránu do břicha, tak bude hotovej, poněvadž všechna supa a komisárek po takovej ráně vylezou ze střeva, a takovej voják je hned hotovej na zápal. Když ale nemá v žaloudku nic, tak taková rána do břicha je pro něho jako nic, jako když štípne vosa, jedna radost."

"Já rychle trávím," řekl Baloun, "u mé toho v žaloudku nikdy mnoho nezůstane. Já ti třebas, kamaráde, sežeru celou mísu knedlíků s vepřovou a se zelím, a za půl hodiny víc ti ze všeho toho nevyseru jak tak na tři polívkový lžíce, vostatní se ti ve mně ztratí. Někdo kupříkladu říká, že když sní lišky, že z něho vyjdou tak, jak byly, jen je vyprat a dělat je zas znova nakyselo, a u mě navopak. Nažeru se ti lišek, že by jinej prasknut, a když potom jdu na záchod, tak ti vyprdnu jen trochu žlutý kaše, jako vod dítěte, vostatní se taky ve mně ztratí. - Ve mně se ti, kamaráde," důvěrně sděloval Baloun Švejkovi, "rozpouštějí kosti vod ryb a pecky ze švestek. Jednou jsem to schválně počítal. Sněd jsem sedumdesát švestkovejčh knedlíků s peckama, a když přišla moje chvíle, šel jsem za humna, štoural jsem se v tom dřevíčkem, dával pecky stranou a počítal. Ze sedumdesáti pecek rozpustilo se ve mně přes polovičku."

Z Balounových úst vydral se tichý táhlý povzdech: "Moje panímáma dělala švestkové knedlíky z bramborovýho těsta, do kterýho přidávala trochu tvarohu, aby byly vydatnější. Měla vždycky raději sypaný mákem než se syrečkem a já zas navopak, takže kvůli tomu jsem ji jednou zfackoval ... Já jsem si nedoved vážit svýho rodinnýho štěstí."

Baloun se zastavil, zamlask, přejel jazykem po patře a řekl smutně a měkce: "Víš, kamaráde, že teď, když to nemám, tak mně připadá, že měla žena přece jen pravdu, že jsou s tím jejím mákem lepší. Tenkrát se mně pořád zdálo, že mně ten mák leze do zubů, a teď si myslím, jen kdyby lez... Zkusila moje žena se mnou častý a velký protivenství. Kolikrát vona se naplakala, když jsem chtěl, aby dávala víc marjánky do jitrnic, a přitom jsem jí vždycky nějakou vrazil. Jednou jsem ji chudáka ztřískal tak, že ležela dva dni, poněvadž mně nechtěla k večeři zaříznout krocana, že prej mně stačí kohoutek. - Ba, kamaráde," rozplakal se Baloun, "kdyby teď byla jitrnice bez marjánky a kohouti... Rád jíš koprovou vomáčku? Vidíš, kvůli tej bejval kravál, a dnes bych ji pil jako kafe."

Baloun pomalu zapomínal na představu domnělého nebezpečí a v tichu noci, ještě když sestupovali dolů na Liskowiec, dál neustále vykládal s pohnutím Švejkovi, čeho si dřív nevážil a co by teď jed, až by oči plakaly.

Za nimi šel telefonista Chodounský s účetním šikovatelem Vaňkem.

Chodounský vykládal Vaňkovi, že dle jeho názoru je světová válka blbost. Nejhorší při ní je, že když se někde přetrhne telefonní vedení, tak že musíš to jít v noci spravovat, a ještě horší při tom je to, že dřív, když byla nějaká vojna, neznali reflektory. Ale teď, právě když spravuješ ty zatracené dráty, nepřítel najde tě hned reflektorem a pustí do tebe celou artilérii.