Zeyer Julius - Jan Maria Plojhar

„Pojďme, pojďme,“ naléhala. Ale nebylo to snadné, nebo ti, co se byli dívali, brali se všelijakými směry, nastaly proudy a protiproudy, tlačenice, výkřiky.

„Jde o život!“ křičela Suntarella a držela se křečovitě ramena pana Plojhara a táhla druhou rukou Caterinu za sebou. Pan Plojhar snažil se volným loktem ulici pro své dámy utvořiti, což se mu částečně podařilo. Proud je nesl pak směrem k jinému kolu, v jehož středu několik vojáků zpívalo.

„Suntarello,“ řekla pojednou Caterina, „stůjme, ztratili jsme Giggiho!“

„Signor Luigi!“ vzkřikla Suntarella tak zoufajícím hlasem, jako by se pod ní země bořila, a pak dodala docela klidně: „Vždyť ho najdeme.“

Kontrast vášně a klidu v tom hlase, tak beze všeho přechodu, účinkoval na Caterinu a na pana Plojhara, jejichž zraky se byly setkaly, neodolatelně, dali se do hlasitého smíchu, který tím déle trval, čím udiveněji se Suntarella od jednoho na druhého dívala, nechápajíc naprosto, co tu jejich náhlou veselost způsobilo.

„Děti, pravé děti!“ vrtěla hlavou a ohlížela se po Giggim. Toho ale nebylo nikde vidět. Přeměřili dlouhé náměstí několikráte nahoru a dolů a ten jednotvárný hluk, to věčně stejné volání prodavačů v budkách, ten neustále se opakující vtip, pozůstávající ze zákeřního třeskotu neladných trub, ten věčně stejně hlučný smích, podařilo-li se šťastně někoho řádně tím způsobem uleknouti, to vše začínalo je nejen nuditi, ale velice unavovati.

„Lituji dnes každého, kdo na piazze Navona bydlí,“ řekl pan Plojhar. Neměl odvahu říci, jak se mu Befana nelíbí. Nevěděl určitě, nebaví-li snad Caterinu.

„Neviděla jsem nikdy nic nejapnějšího,“ řekla dívka klidně. „Ráda bych odešla, jen kdybychom Giggiho našli –“

„Ach, mně se točí hlava,“ naříkala Suntarella. „Nohy se mi třesou, pryč odsud, pro Boha a jeho svatou matku!“

„Ale Luigi,“ namítala Caterina.

„Nenajde snad sám cestu domů?“ tázala se Suntarella s tragickým výrazem v tváři.

„Ale my přece nemůžeme samy v noci po Římě chodit,“ řekla Caterina tiše.

„Což vás nesmím doprovodit?“ tázal se prostě a přirozeně pan Plojhar, bez nejmenší sladkosti a okázalé zdvořilosti v hlase neb na tváři.

„Je tak daleko do ulice Sistiny a opět k vám zpět,“ řekla také docela prostě Caterina. „Ale snad najdeme kočár.“

Protlačili se úzkým východem mezi budkami a těsnými uličkami naplněnými lidem a teprve na náměstí Colonna dýchali volněji. Tam bylo sice také ještě živo, ale poměrně o mnoho tišší. Z Korza jelo sice ještě dosti povozů, ale žádný nebyl prázdný, a na rohu náměstí sv. Vavřince, kde fiakry stávají, nebylo už ani jednoho.

„Nu, odsud není tak příliš daleko k nám,“ řekla Suntarella, „a noc je krásná.“

„Viděla jsem málokdy Řím v tak pozdní hodinu,“ pravila Caterina. „Líbí se mi tak o mnoho lépe než ve dne.“

„Zdá se, že přicházíte zřídka do města, jste zde téměř cizinkou,“ podotknul mladý muž.

„Teď zřídka,“ řekla krátce.

„A nestýská se vám v té odloučenosti, v které, jak se mi zdá, stále žijete? Odpusťte, tážu se příliš mnoho.“

„Nestýská,“ řekla prostě. „Miluji velice klid, jsem na něj zvyklá. Žila jsem, co jsem na světě, vždy v domě otcovském, v tom milém našem casale v San Cataldo, nebo co školačka v klášteře Trinità de’ Monti.“

Pozvedla oči. Byli právě na Španělské náměstí vyšli a vysoko před nimi budoval se kostel a klášter Trinità de’ Monti do jasného nebe; trůnil majestátně na výši, ku které Španělské schody, malebná ta směs širokých kamenných stupňů a teras, vzhůru vedou. U jejich paty třpytila se voda v bizarním, lodi podobném fontánu. Nebylo už člověka vidět, bylo zde ticho, jen z Korza se rozléhal občas hluchý, tlumený rachot nějakého povozu. Voda šplounala sladce jako dětský smích ve fontánu.

Bylo tak přirozené, že mlčeli v tom dřímavém tichu. Trochu hrubý hlas Suntarellin je vyrušil.

„Teď,“ vzdychla si, „teď se o to jedná, všechny síly sebrat a stoupat, stoupat, co dechu bude! Ó nešťastné ty schody!“

„Obejdem je uličkou,“ navrhovala Caterina.

„Uf, jaká by to byla zacházka! Už bych raděj doma byla, coraggio!“ zvolala stařena a začala stoupat.

„Coraggio!“ domlouvali jí mladí lidé, a všickni tři spěchali, jako by je někdo poháněl. Nahoře, místo aby přímo šli do ulice Sistiny, udělali bezděčně několik kroků nalevo a zastavili se před obeliskem stojícím v čele kostela Trinità, opřeli se o balustrádu na terase a hleděli odpočívajíce dolů na Řím, dřímající před jejich zraky.

Divadlo to bylo tak překvapující, že je uchvátilo naprosto a do nového uvrhlo mlčení.

Věčné Město zdálo se v tom okamžiku spíše vidinou než skutečností.

Pod temnomodrým nebem, po kterém se Mléčná dráha rozlévala jako řeka démantů, jež své břehy byla potrhala, čněl Řím, obrovsky, neurčitě, mátožně, moře budov, které v přísvitu pravděnepodobné vzezření a dobrodružné rozměry na sebe braly, bylo to rozvlnění bání, trčení mohutných obrysů ve stříbrný soumrak, padající z nebe, z kterého měsíc právě mizel, vrhaje svůj bílý čar zkamenělým těm análům světa na Tiberu na rozloučenou v tvář. Řím zdál se celý z mramoru. Hlavu nořil v jas, ale ze země rostly stíny a ploužily se mu u nohou. Poměrnou jejich temností šlehaly v dlouhých řadách plameny plynových svítilen jako řetězy hvězd. Rozbíhaly se celým prostorem a obzvláště jedna zdála se bez konce a vedla zraky, ji mimoděk sledující, až v perleťovou mhu, z které se v dáli ohromná kupole Sv. Petra vynořovala a v hasnoucí lunné glórii určitě se svou velebnou a ideální vzdušností zjevovala. Prostá, nevýslovně souladná, v sebe cele uzavřená linie toho obrysu měla cosi velkolepému, jedinému akordu příbuzného, který jako ona ze sebe roste, v sebe se uzavírá, celý svět krásy v sobě tají a duši za sebou unáší, naplňuje ji mystériem a sladkostí.

Dívali se na ten věčný, kouzelný Řím, který každého, kdo jej spatřil, věčnou naplňuje touhou, aby jej opět spatřiti mohl.

Stejné neurčité, nevyslovitelné city snivého jakéhosi povznesení naplňovaly hruď obou mladých lidí. Nevědomky sblížili se těsněji k sobě a každý z nich dal se mlčky unášeti svými myšlenkami. Ale brzy vybraly se tyto myšlenky z mlhavosti a rozběhly se různými směry, neboť v sladkost němého rozjímání mísily se brzy upomínky. Jeho byly trpké a bolestné. Na tom stříbrném obzoru vystupovala vidina druhého města, vybízejícího k porovnání. Praha zjevila se mu jako přízrak, smutná, ponížená, krásná ve svém žalu krásou tragickou. Jako Banquo zjevila se při hodech, které nadšení jeho slavilo, a potřásala svou krvavou kšticí a ukazovala na svůj blátem potřísněný, roztrhaný královský plášť. Koruna byla jí s hlavy spadla a Roma, vznášející se vždy jako fénix z plamenů svého utrpení, hle, krášlila si nesmrtelné čelo opět novým věncem. Štěstí a naděje kráčely posud světem, na všechny klepaly dvéře, jen tam ne, v té zemi slz a ponížení, kde on se byl zrodil … Praha … Čechy … Palčivá bolest mu svírala prsa. Neviděl už Řím, viděl jen to nebe, tvrdé, třpytné, s nelítostným úsměvem zlatých hvězd, tak dalekých, že žádný výkřik zoufalosti až k nim doletěti nemůže… A mezitím myslila ona, ta krásná dívka vedle něho, tichá a skromná, na léta, která byla v klášteře Trinità trávila, v tom samém klášteře, který teď za ní mlčenlivě k nebi čněl, v tom klášteře, z jehož oken byla tak často téhož pohledu až dosyta požívala, který se nyní před ní rozprostíral. A pak vzpomněla na svou matku, na den, kdy pro ni byla přijela, aby si ji domů odvezla po skončených letech školského vychování, na den, když s ní byla s těch několika schodů sestupovala, které od dveří kostela sem na tu terasu vedou, s těch schodů, na které byla s úsměvem dívce ukázala, pravíc: „Hleď, dítě, vedou tě ze sna do života…,“ a byla ji políbila a křížem na čele znamenala. Dívce začaly slzy do očí vstupovati. Chtěla to pohnutí ze sebe střásti, chtěla cokoli promluviti – vtom zdálo se jí, že nocí zaslechla tichý, sladký jakýs pláč, a zatřásla se, ale hned byla zase klidná poznavši svůj omyl. Byl to fontán pod věčně zelenými, věkovitými stromy avenue vedoucí kolem kláštera do veřejných zahrad na Pinciu. Nebo to snad byl fontán dole na piazza di Spagna. Nebylo zřejmé, odkud vítr ozvěnu toho šplounání nesl. Celý Řím je pln zvuků a šumu stříbrných vod, běžících pustou Campagní drobícími se antickými vodovody z Albánských a Sabínských hor.