Svatopluk Čech - Pravý výlet pana Broučka do Měsíce

Zde mněl jsi viděti divoce přebujnělou gotiku s chaotickou zmotaninou počernalých pilířů a špičatých oblouků, roztodivných ornamentů a nejbizarnějšich nestvůr, jaké kdy zplodila bujná fantasie středověku; tam zase čarovnou nádheru maurského slohu, nebo pohádkový přepych indické architektury; onde divy rokoka: tu malebný zlomek starých Benátek; tam kus Cařihradu – mněl jsi viděti, nebot při druhém pohledu jevily se ti jen přepodivné zkrouceniny a zkomoleniny všech těcbto slohů a leckde byla slátána z různých jejich živlů pravá

Chiméra architektonická, na příklad gotická katedrála s románským portálem a copovými vázami místo křížových kytek. Namnoze vymykala se ta měsíční architektura ze všech slohových reminiscencí a pouštěla obraznost bez uzdy do říše nemožnosti, kde také poetové s oblibou staví své pohádkové paláce, s oblibou tím větší, poněvadž k tomu nepotřebují nižádných studií v dějinách umění a podobných nevděčných oborech. A každá věž v té směsi strměla v nedozírnou výši, každý oblouk byl úžasně směly, každá báň velebná, každý arkyř závratný, každá chodba tajuplná, každá perspektiva kouzelná, víe velkolepé, ohromné, grandiosní, báječné.

A jako měsičané bylo i to jejich město jaksi větrné, spiše vzdušnému třpytnému obrazu faty morgany, nežli skutečnému městu z kamene a cihel podobné.

Ke konci sluší dodati, že všecko jen se hemžilo spoustou karyatid, sfiug, okřídlených lvů, gryfů, soch, nestvůrných chrličů, křížových kytek, vás, fantastických větrných korouhviček, že každou píď omítky pokrývaly pestroskvělé fresky a celý ten Babel zdál se šíleně křepčiti při zvucích neslýchané hudby. Ba mohl jsi mysliti, že město samo jest jediný kolosalní hudební nástroj.¨

Ozýval se velebný zvuk varhan, hlaholily obrovské zvony, tu z balkonu zaznívala loutna, tam v okně nyla flétna, jinde chřestily kastaněty a zvonil tamburin, opět jinde hřmotil tamtam. bylo slyšeti šalmaje a cimbály, harfy a dudy. lýry a bubny – každý dům přispíval vydatně po svém k obrovskému koncertu, z něhož vyznívaly také choraly valných zpěváckýcb sborů a srdcervoucí árie.

Ó, sluchu, odstrčený pastorku mezi smysly! Pomyslil jsem si to tisíckrát a snad jsem to někde již i napsal. Ale napsal bych stokrát znova, aby si toho konečně povšimla macecha společnost, Hle, strážci obecného blaha chrání úzkostlivě zrak náš před necudnými obrázky a krvavým masem řeznických kár, čich náš jest bezpečen ve slušné společnosti před nelibými zápachy; ale kdo chrání můj sluch třeba v nejskvělejším saloně před hudebními neslušnostmi, za které musím ještě vzdávati nadšenou chválu?! Ba věru, sluch nemá žádné záštity, jest ve psi vydán každé holčici, která si zamane státi se slavenou primadonou, každému zamilovanému flétnistovi, každému kloučkovi, který si vzpomene jezditi svým nemotorným smyčcem po mém uchu od rána do večera. Jak mohu ku přikladu teď soustřediti mysl na měsíční město a vylíčit náležitě jeho divy, když krásná neznámá pod mými nohami v prvním poschodí vzala si do hlavy opakovati nějaký Straussův valčík tak dlouho, až ho konečně přehraje bez chyby, což se patrně nestane nikdy!

Vřele odporučuji svým spolutrpitelům založení spolku proti týrání sluchu, který by pracoval všemi zákonitými prostředky k tomu, aby zřízena byla na míli cesty ode všech obydlených míst zvlaštní hudební kolonie, kam by se navždy odkázala všechna třinohá i dvounohá uchu lidskému nebezpečna havěď.

Odvolá-li se některy souspřeženec té čeládky na měsíční město, jehož musikální vřavu jsem shora vylíčil, budiž upozorněn, že my pozemšťané nemáme ušní bubínky tak zařízené jako obyvatelstvo měsíce, čehož důkazy najde čtenář v některé z následujících kapitol tohoto cestopisu.

Pegas letěl nyní dost nízko, tak že mohl pan Brouček zahlédnouti s ptačí perspektivy též pouliční život města. Arci zachytil krátkým přeletem jen několik oku nápadnějších rysů. Zvláště podivil se masopustní strakatosti měsíčních krojů; pan domácí ve svém solidním pozemském oděvu pohlížel s pohrdlivou útrpností na tu pestrou směs, v niž nebylo jediného slušného sakka, císařského kabátu, svrchníku nebo fraku, nýbrž samé podivné různobarvé řízy a havy, kterých by žádný vzdělaný a pořádný člověk na zemi beze studu nevzal na sebe. To jsme my pozemští Čechové přece jinší chlapíci – pomyslil si s pýchou – u nás najdeš i v nejbídnější vesnici jen slušné krejčovské dílo, i ty potrhlé čamary bohudíky skoro vymizely a takovouhle měsíční maškaru by na ulici sebrala policie!

Trochu podobná pozemské jest pro první pohled úprava hlavy měsíčanek; ale přihlédneš-li lépe, shledáš, že domnělé moderní pokryvky vlasů jsou vlastně všelijaké lastury, škeble, houby, motýly, ptačí hnízda, veliké květy svlačců a macešek, chomáče strakatých per, ba i celí ptáci a podobné pitvorné věci. Jinak odívají se také v nesmyslné měsíční řízy, obyčejně sněhobílé nebo zlatotkané, které vlají kolem nich divnými řasami a třásněmi.

S nelibostí pohřešil pan domácí na měsíčních dámách pikantních houzíků a ofin. Úpravu vlasů nosí vůbec velmi nedbalou. Maji sice vesměs vlnivé kadeře, ale nepoutají je žádnými hřebeny nebo jehlicemi, tak že padají, jak se jim líbí, temnými ručeji na ramena, šij a ňadra neb jako zlatá gloriola třepetají se kolem hlavy.

Pozoruhodné jest, že všechno na měsíčanech vůbec ustavičně se pohybuje: kadeře vždy poletují, rty se chvějí, ňadra se dmou a roucha vlají. Vezmete-li k tomu, že následkem své vzdušné lehkosti zvláště měsíčanky stále hopkují, tančí a se vznášejí, pochopíte, že promenáda po měsíčních Příkopech poskytuje prazvláštní pohled.

I jinak lišily se ty ulice svým rázem nemálo od pozemských.

V Praze na příklad vyznačují stálou fysiognomii ulic vedle rozličných jiných obchodů hlavně uzenáři, hokynáři, pekaři, řezníci, materialisté, moukaři, cukráři a jiní prodavači jedlých věcí, zejména však restanrace, hostince, plzeňské pivnice, kavárny, sklady lihovin a podobné obchody, kterýchž je u nás bezmála více než advokátních kanceláří. V měsíčním městě rozhlížel se však pan Brouček nadarmo po takových závodech; místo nich postřehoval tu jen obchody s květinami, sklady obrazů a soch, obchody s hudebninami a nesčíslná knihkupectví. Téměř ob dům nacházel se takový závod, před nímž kupila se mračna zvědavých, a jehož dvéře sotva stačily proudům vcházejících a vycházejících kupců.

„Toť je tlačenice u těch vašich knihkupců,“ divil se pan Brouček. „U nás nebyl takový shon ani tehdáž, když se prodával životopis vraha Schenka!“

„Ó, k našim knihkupcům je takovýhle nával každý den,“ pravil měsíčan. „Nestačí od rána do noci nositi objednané literární pamlsky do čítáren, pří závodu zřízených, a prodávati knihy přes ulici.“

„Aj, tot zde čepujete literaturu jako u nás v Praze plzeňské,“ smál se pozemštan.

„My zde právě žízníme po duševních občerstveních,“ odvětil s důrazem, vážně jeho průvodce. „Již přede dnem, nežli jsou knihkupectví otevřena, tlačívá se před nimi dav nedočkavcův, aby se hned po ránu opojili nějakým cyklem sonetů a sotva že jej doma pohltali, již spěchají zase, aby si pochutnali na některé epické básni.“