Svatopluk Čech - Pravý výlet pana Broučka do Měsíce

Ze slov mecenášových můžeš poznati, že zaopatření v jeho Chrámu Všeuměny má také své nepříjemnosti,“ pravil Blankytný po odchodu Čaroskvoucího. „Jeho ztrávníci promarňnjí většinu času oslavováním šlechetného příznivce a posloucháním jeho rad. Následkem toho nemůže sehnati dost básníků prvního a druhého řádu a bere za vděk i ledajakou plevou. Věz, že naše měsíční básnictvo tvoří jakousi hierarchii několika přesně oddělených stupňů, z nichž každý má svůj zvláštní titul a své určité privileje. Básníci prvního řádu titulují se ‚geniální‘, druhého ‚vysoce nadaní‘, třetího ‚nadaní‘, čtvrtého ‚oblíbení‘, pátého ‚záslužní‘. Prvnímu řádu vzdává se pocta pokleknutím, druhému poklonou, třetímu shovívavým úsměvem, ‚oblíbených‘ si už nikdo nevšimne a ‚záslužné‘ smí každý kopnout. Mne vřadila nespravedlivá kritika mezi poety druhého řádu, ale v pravdě nemůže se měřiti se mnou žádný měsíční básník, nejméně ten duchaprázduý Slunovít Oblačný, jehož banální prostřednost jen kamarádskou kritikou a pochybeným vkusem obecenstva dotřela se prvního řádu.“

Poučoval Broučka ještě dále, ale pan domácí uvažoval již o jiných věcech. Zase takové čekání! mrzel se. A ještě není ani prostříno!

Na dlouhatánském stole, obklopeném přečetnými křesly, nalézala se dosud jen spousta ozdobných váz s rozkošnými květy, na které pan Brouček nemohl již pohlédnouti bez ošklivosti a zlosti; před každým křeslem stála jedna a při ní vždy uěžná alabastrová nádobka zvláštního tvaru a nejjemnější práce umělecké. Pepřenky či tyglíky s hořčicí?

Zvědavý pozemštan prohlédl si jednu – byla prázdna.

„Prosím vás,“ otázal se měsičana, „k čemu pak jsou tyhle hrnoulečky?“‚

„To jsou slzničky.“

„Slz – slzničky? Jaká pak je to zase hloupost?“

„Nu, schránky na slzy.“

„Na – na slzy? I ty moje umučení – co pak tu budeme plakat?“

„Budou se bezpochyby předčítat básně.“

„Bá – ásně? Ale to aby už – Slyšte, mně se zdá, že si tu všichni ze mne děláte blázna! Tedy zase básně! Při těch se mi každé sousto v ústech obrátí. A ještě mám na nějaký ten náprstek postního bouillonu snad čekati hodinu. Ta malá čtvrthodinka je už hodně velká.“

„V tom se mýlíš, netrpělivče. Zapomínáš opět na měsíční čas.“

Teď udeřil již pan Brouček vztekle pěstí na stůl. „Jděte mi se svým časem do horoucího —! Ta malá čtvrthodinka potrvá tedy šest hodin! I to aby hrom.“

Výbuch jeho hněvu byl přerušen návratem Čaroskvoucího, jenž přiváděl vytáhlého měsíčana, oděného v jakýs podivný ornát s vetkanými zlatými hvězdami a květy.

Mecenáš klekl a zdvihaje ruce k majiteli ornátu slavnostně oznamoval: „Zde velekněz měsíční poesie, náš arcivěštec, jehož jméno sluší pronésti jenom na kolenou, nejprvnější nás génij a nejzdárnější vychovanec a tlumočník mých básnických intencí, Slunovít Oblačný!“

Blankytný pošeptal Broučkovi: „Klekni!“ a sám spěšně uvrhnul se před Oblačným na kolena.

„Bodejť! Budu ještě klekat před takovým tatrmanem!“ zahučel pro sebe náš hrdina, jehož nálada byla nyní nejhorší na světě.

Oblačný vznesl nad klečícím párkem žehnající ruce a pravil pak blahosklonně: „Vstaňte, přátelé! A buď mi srdečně vítán, milý Blankytný. Gratuluju ti upřímně k poslední sbírce.“

I potřásl vlídně rukou básníkovi nižšího řádu, který koktal cosi o nesmírném štěstí a neskonalém obdivu.

Pana Broučka poctil Oblačný jen zvědavým pohledem a nedbalým kývnutím hlavy.

„A nyní vás prosím,“ zval hosty mecenáš, „abyste usedli prozatím ke skrovnému občerstvení, než se tu shromáždí celý můj Parnass.“

Tvář pana Broučka o malé poznání se rozjasnila.

Všichni usedli k tabuli a Čaroskvoucí přišoupl před každého jednu vázu s kyticí.

„Ó, jaká lahodná vůně!“ liboval si Oblačný, čichaje ku svým květům.

„Rajský libodech!“ chválil jako u vytržení Blankytný, čině totéž.

„Ááá!“

„Ááááá!“

„Doufám, že i mého pozemského hosta uspokojí tato skromná kytice?“ obrátil se Čaroskvoucí k panu Broučkovi.

Tento škaredil se již zase jako noc a mrskl jen po kytici zuřivým pohledem.

Na to sepjal mecenáš k Oblačnému ruce: „Snad nezazlíš mi, velebný génie, požádám-li tě pokorně, abys hostům mým a mně připravil božskou rozkoš přečtením některé ze svých nových básní. Ó, poklekni se mnou, pozemštane, a pros veleducha, aby alespoň jediným paprskem své poesie oslnil tvou hrubou pozemskou bytost!“

Pan Brouček se jen hrozně ušklíbl.

Ale básník nepovšiml si patrně zlostné jeho tváře; nebot pokynul k němu vlídně hlavou a tahaje ze svého ornátu objemný rukopis, řekl: „Nechci ti odepříti té chvilky povznesení, neštastný tvore! Přečtu jen prvních sto ghasel své sbírky Mlhoviny hvězdné.“

A začal hned čisti chvějícím se hlasem, s tváří roznícenou a zrakem zaroseným. Blankytný a mecenáš naslouchali s dechem utajeným, s výrazem, jako by polykali rajské pokroutky; časem vzdychali blaženě nebo zdvihali oči k nebesům jako u vytržení nebo stírali slzy rozkoše, které jim perlily po nadšených tvářích.

Pan Brouček zatím stěží tlumil výbuch rozhořčení, ulevuje si alespoň v duchu: Jestli pak by člověka mrtvice neranila!

Vsadil bych se nevím oč, že tu zase neuvidím ani křížalu. Nežli bude ten hastroš hotov se svou hvězdnou tasemnicí, tnde po mně hladem a zlostí. Věru, tyhle slz – slzničky – slzničky! nevíš opravdu, máš-li nad takovou hloupostí puknout smíchem nebo vztekem! – tyhle slzničky hodí se dobře k takové hostině. Člověk by plakal krvavé slzy nad tím měsíčním pohostinstvím!

Četba Hvězdných mlhovin na štěstí přerušena vstoupením nové osoby, oblečené v podobný ornát jako Oblačný.

Čaroskvoucí vyskočil, volaje: „Dnešní den zasypává mne štěstím. Hle, jaký novy, převzácný host vešel pod blaženou střechu mou!“

On i Blankytný letěli příchozímu vstříc a klesli pred ním na kolena. Pan Brouček popošel též ku dveřím s myšlénkou, že snad budo nejlépe, upláchue-li z Chrámu Všeuměny do nějaké měsíční restaurace.

Avšak mecenáš obrátil se právě k němu. a oslovil ho po tichu, úzkostlivě se ohlížeje po Oblačném: „Hle, pozemštane, náš arcivěštec, velekněz naši poesie, nejprvnější génij měsíční, Větroboj Hvězdný!“

Nyní popošel i Oblačný uvítat svého kollegu. Vzájemné vítání obou poetů prvního řádu bylo velice pohuutlivé. S výrazem nadšeného obdivu padli před sebou na kolena, pak zdvihl jeden, druhého, pak od sebe odskočili a rozpřáhli ramena, vrhli se druh dráhu prudce do náručí a tiskli prsa na prsa tak pevně, jako by se chtěli rozmačkat, potom se zase chytli za obě ruce, svírali si je křečovitě a hleděli sobě do slzavých oči, kloníce hlavu teď na pravo, teď na levo, jako by chtěli vssáti do duše navzájem své drahé tahy se všech stran.

„Nech se zulibat za své poslední epos, nedostižný mistře!“ blouznil jeden.

„Ó, jsem pouze nemotorný tvůj žák, titane písně. Nesahám ti ani po kotníky,“ bránil se druhý.

„Mlč, príteli, mlč! Já naopak hledím z prachu za tvým orlím vzletem.“

A já ve sladké závrati pozírám do tvé nevystihlé hloubky.“