Svatopluk Čech - Pravý výlet pana Broučka do Měsíce

„Ach, pravda, zapomněl jsem, že i čas tady blázní,“ pomyslil si Brouček a nahlas pravil: „To mi budou zde moje hodinky málo platny.“

„Ovšem. Ukazují tu jen hrozně malinké oddíly časové. Ostatně, máme zde veřejné, z celé jedné poloviny měsíce viditelné hodiny, pravý ideál věžních hodin: visí totiž přímo na báni nebeské a mají tu výbornou vlastnost, že nepotřebují žádného natahování ani žádných správek a jdou vždy s největší pravidelností a přesností.“

„Hodiny na nebi?“

„Ano, tamhle jsou. Vaše země jest naším orlojem. Její úplněk, novozemí, první a poslední čtvrť ukazují nám půlnoc, poledne, večer a ráno a dle pozvolného přibývání a ubyvání zemského terče můžeme z hruba určovati i běh svých dlouhých měsíčních hodin. Avšak onen nebeský ciferník ukazuje nám i minuty. Jeví se nám, jako by byl skutečně upevněn na jednom bodu oblohy, trvaje vždy na témž místě: ale poněvadž se za jeden váš den či neúplnou naši hodinu vždy jednou kolem osy své otočí, vystřídají se v té době před naším zrakem pozvolna všechny časti zemského povrchu. Vidíme na příklad v jistém okamžiku na zemském terči světlé obrysy Evropy, Asie a Afriky, obklopené tmavším mořem; ale znenáhla mizí části toho obrazu a místo nich objevují se postupně obrysy jiné, až konečně asi za dvanáct zemských hodin pevniny starého světa nadobro se ztratí a místo nich Amerika s četnými ostrovy Tichého oceánu se ukáže. Tyto měnící se rysy ve tvářnosti země zastupují pro nás asi minutovou a v pozemském smyslu hodinovou rafii a shodují se ještě nejspíše se soustavou vašich časoměrů.“

„Ale dovolte, děkuju pěkně za hodiny, které mají někdy jen půl a někdy dokonce jen čtvrt ciferníku. A což o tak zvaném novozemí, he?“

„Pravda, na tu vadu našich nebeských hodin jsem zapomněl. O novozemí vázne ovšem naše minutová ručička docela. Ale v první a poslední čtvrti, ač tu vidíme pouze srp nebo polokruh země, dovede přec naše bystré a cvičené oko i v tom úryvku stopovati střídání se rozličných útvarů zemských.“ —

Zatím přepadla pana Broučka nová myšlénka, při níž se mu vlasy zježily hrůzou. Přetrhnul výklad měsíčanův otázkou: „Poslyšte, snad neobědváte jen o své poledne? Snad nejíte jen třikrát za svůj čtyřnedělní den?“

„Slova jísti a obědovati jsou v měsíčtiuě neznáma,“ odpověděl

Blankytný. „Ale vzhledem ku tvému pozemskému materialismu soudím, že tvoje otázka týká se výkonu, jejž my nazýváme osvěžováním neb občerstvováním těla?“

„I ať to jmenujete jakkoli, jen když to přece znáte.“

„Výkon onen skutečně odbýváme hlavně jen o poledních,a oznamoval měsíčan, „a skrovnější měrou ráno a večer.“

„Toť děsné! děsné!“ zaúpěl pan Brouček zoufale. „To ještě scházelo. Budu tedy snad obědvati někde za týden a na příští oběd počkám si pak celý měsíc?! I to aby tisíc láter do toho celého měsíčního hospodářství!“

A v největším vzteku mrštil pan domácí hodinkami, které dosud v ruce držel, na měsíční nivu pod sebou, že se tam asi rozbily na padrť.

Tím výbuchem byl hněv jeho poněkud ochlazen. Bylo mu přece líto krásných hodinek, ač zabručel: „I ďas po nich, co by mi tady pomohly!“

Novou naději vzbudilo v panu Broučkovi veliké město, jehož fantastické věže se zatřpytily na obzoru. Kde je město – uvažoval – jsou zajisté i restanrace, v nicbž poslouží hostům celé dopoledne nějakou snídaní na vidličku.

Ovšem za peníze! připaimatoval si a sáhl pro tobolku. Nebrával s sebou večer do hostince nikdy větších obnosů a následkem toho byla částka, pozůstalá v jeho tobolce po útratě u Würfla, veluii skrovná; stačila sotva na dva dny.

„To je teď celé tvoje jmění!“ řekl si trpce náš přítel. „Na zemi jsi byl zámožný člověk a tady budeš snad chodit s žebráckou mošnou. Na tvůj pozemsky dům ti na měsíci ani žid krejcaru nepůjčí.“

Zároveň mu napadlo: „A bezpochyby tady neudám ani z toho pakatele než tenhle stříbrný zlatník. Z těch papírových si mohu snad udělat fidibusy. Neboť, kdož ví, má-li rakouský stát na měsíci nějaký úvěr. A pak – kdo ví, znají-li – ale to se rozumí samo sebou!“

Přece otázal se Blankytného: „Vy zde znáte všichni německy?“

„Německy? Co je to?“

„Jakže? pro pána boha! Vy ani nevíte, co to je německá řeč! Ne, to není možná. Tropíte si ze mne jen šašky.“

„Aha, vy na zemi hovoříte bezpochyby několikerým jazykem? My mluvíme jeu česky.“

„Česky? Jen česky? A nevíte ani, že je nějaká němčina na světě?“

Tu již stál panu Broučkovi rozum. Blankytný musil mu neuvěřitelnou věc znova potvrdit.

„A to jsem se dostal do hezké krajiny!“ bědoval ubohý pozemštan.

„Jsou to pěkní Čechové, když nemá žádný o němčině aui potuchy! A ještě se nestydí mluviti o svém vzdělání! – Tak, ty papírové zlatky mohu teď skutečně hodit za hodinkami. Neznaji-li němčinu, umí maďarsky ještě méně. Přece měl pravdu rukavičkář Klapzuba, když huboval „u kohouta“ na poslance, že nám nevymohli ani ta mizerná dvě česká slova na zlatovkách. Teď jsem tím připraven o tři porce pečeně a hezkých pár sklenic!“

Ta němčina vrtala Broučkovi hlavou tak, že otázal se znova: „Řekněte mi, člověče, tedy zde nemáte ani německých zkoušek na universitě? Nemluví u vás německy ani dámy na ulici, ani herci za kulisami, ani mladí doktoři, kteří se připravuji na budoucí státníky? A jak pak mluví zřízenci na železnicích, jaké pak máte nákladní listy a platební archy, hlavy protokolů a poštovní razítka?“

„Neznám ty věci, ale ujištuji tě, že je u nás všechno jen české.“

„Jen české! Ale vždyt nejsou takové věci bez němčiny ani možné. Máte to zde asi čistý pořádek. A což slavné úřady?“

„Nemáme žádných úřadů.“

„Žá – žádných úřadů? Prosím vás, jak pak můžete žíti bez úřadů?“

„Máme jen kritické tribunály, které podle paragrafů rozličných estbetik uatabují na skřipec A popravuji literární výtvory.“

„Ale berní úřady přece máte?“

„Nevím, co to je.“

„O, přeštastný člověče! Nemohu tomu ani uvěřit!“ zvolal pan Brouček a dodal k sobě: „ Tohle je na měsíci jediná moudrá věc a měla by se věru také zavčsti na zemi.“

Pak tázal se dále: „A co pak vojsko – jářku? Armádní řeč – ahá! Přece mi nebudete chtět namluvit, že také důstojníci mluví česky?“

„Nemáme žádného vojska, poněvadž se potýkáme toliko pérem a místo krve proléváme jen inkoust.“

„Tohle není také špatné zařízení,“ pomyslil si Brouček. „Inkoust a brky jsou po čertech lacinější nežli repetýrky a lidská krev.“

Nyní vznášeli se již nad městem. Jestliže Brouček prve podivil se holubníku měsíčního fílosofa, zamotala se mu teď hlava z divadla, které viděl pod sebou. Byla to babylonská směs nejpodivnějších tvarův a slohů, prava orgie stavitelské nevázanosti.

Pan domácí připomenul si, že někdy za noci, když se hrával domů od Würfla nebo od „kohouta“, míval prazvláštní zrakový přelud, který mu jevíval Prabu v nevídané, přepodivné proměně: všechny domy stály na křivo, jeden sem, druhý tam, okna byla přemetána jako karty po karbanické rvačce, balkony navštěvovaly se navzájem přes ulici, štíty se protahovaly do úžasných výšek, střechy dostávaly velbloudí hrby a komíny rejdily po nich jak opice, kamenný most kroutil se jako had a sochy na něm hrály si „škatule, škatule, hýbejte se“, Karlova ulice byla proměněna v tunel a protahovala se zvolna, jako dalekohled, do nekonečné dálky, staroměstská radnice zacházela se svou historicky památnou věží jako opilý ponocný se svou halapartnou – ale to všechno byla jen usedlá hra proti fantastickému reji měsíčního města.