Svatopluk Čech - Pravý výlet pana Broučka do Měsíce

Etherea vznesla nad ním pavučinové ruce a pěla:

Pan Brouček naslouchal pobožně těm krásným veršům a přijal pak bílý květ, který mu Etherea s lahodným úsměvem podala. Držel jej za tenkou lodyhu rozpačitě v ruce, nevěda, co s ním. „Zdá se, že jsou ti měsičané do květin zrovna sfantělí!“ mínil v duchu.

„Velmi hezká květina,“ pravil po chvilce, aby věc nějak ukončil. „A jak veliká! To již není zvonek, ale zvon! A je až po kraj plný rosy.“

„Ano, nejčistší jitřní rosy,“ podotknul stařec. „Pravého nektaru. Jen okus!“

Pan Brouček podíval se na kmeta s úsměvem, vzdávaje povinnou daň zdvořilosti domnělému chatrnému žertu. Ale hostitel vypadal zcela vážně a vybídl ho znovu laskavým: „Nuže —?“

Náš přítel učinil mu tedy po vůli a v rozpačitém úsměvu uad konáním tak dětinským srknul trochu z květného kalicha. Byla v něm vskutku pouhá rosa, čirá voda bez chuti. Neubránil se růměnci studu, že se snížil – třeba žertem – k takové směšné pošetilosti, a zastrčil si květ mrzutě do dírky kabátu, mumlaje pro sebe: „Už je jisté, že tomu fílosofovi přeskočila kolečka!“

Etherea poroučela se hostům sonetem:

Po tomto slibu odechvěla se z komnaty na svých motýlích křídlech.

Lunobor obrátil se s pýchou k panu Broučkovi: „Kůže, co říkáš mému drahokamu? Není-li vybroušen do nejjemnějších hran v čaroskvouci zázrak vzdělanosti? Kvůli tobě snížila se k obrazům z luhů zemských, které zná lépe nežli veškeří naši zemězpytci dohromady – což kdyby své sonety byla protkala kouzelnymi orchideami hájů měsíčních! A za chvilku vrátí se s harfou a flétnou, s paletou a dlátem, s řezbářským nožíkem a dramatickou maskou – pak teprve užasneš nad její všestrannou dokonalosti a na perutích všech uměn vzlétneš do závratných výsostí krásy. Já pak přinesu k dovršení toho duševního hodokvasu druhou kapitolu své estétiky!“

Také velebný kmet opustil po těch slovech komnatu a Brouček zalomil rukama nad hlavou: „Již vidím, že se tady nedostanu ani ke lžičce úkropu. Ten starý vlasáč udělal si z nás prostě blázny. A teď mám ještě poslouchat druhou kapitolu a drnkání na harfu – ó, bože, kéž bych byl tisíc mil odtud!“

V tom padl jeho zrak na měsíčního poetu a ztrnul novým leknutím. Měsíčan svíjel se na podlaze jako ve smrtelných křečích, rval si vlasy, drápal si prsa a tloukl jako šílenec hlavou do stěny.

„Pro pána krále, co tropíte, pane Blankytný?“ zvolal uděšený pan domácí. „Co se Vám stalo?“

Ty ptáš se ještě, vrahu mojicb blahých dnů – jenž’s urval hadím drápem královnu mých snů?! – O, skonči dravá muka, milosrden buď – a skvoucí čepel dýky ponoř v moji hruď!“ úpěl měsíčan.

„Cože? Toť již vrchol potrhlosti! Chápu-li Váš měsíční žvást, myslíte dokonce, že jsem Vám odloudil Vaši Ethereu! To mi věru ani ve snu nenapadlo a povím Vám upřímně, že lakové zefýrové půvaby nejsou podle mého gusta. A pochybuju také velmi, že bych já mohl uspokojiti její měsíční vkus. Co Vám vnuklo tu šílenou myšlénku? Snad ty její spletené básničky, v nichž mne tuším i pojmenovala dromedárem?! Snad nemyslíte, že by se zamilovala do člověka, kterého teprve sotva jednou uviděla?!“

„Ó, krátký pohled stačí, jeden plachý mžik – by na věky šíp lásky v bezdno prsou vnik‘ – cha, chá! Bouř‘ šílenství mne smyká, svátý list – Pryč, odsud, pryč z těch děsných černé zrady míst!“

„Odtud pryč? I s největší radostí! Třeba na kraj světa z té filosofické peleše, z níž beztoho nekouká ani plesnivý suchar!“

Měsíčan pádil k oknu.

„Tudy?“ zvolal pan Brouček.

„Ahá! Zahvízdnete bezpochyby na svého šemíka?“

„Z takových míst a za takových okolností,“ poučoval jej Blankytný, „spouštíme se po rytířských šerpách nebo po závoji zbožňované děvy. Muě poslouží z nouze tento němý svědek mých bolestí!“

A přivázav cíp onoho prostěradla, které mu konalo služby kapesního šátku, k lepotvárné římse okenní, spustil se po něm střelhbitě do hlubiny.

Pan Brouček rozpakoval se následovati krkolomnou cestou; ale v tom zdálo se mu, že zaslechl za dveřmi kroky filosofa s rukopisem a líbezný akkord harfy. V zoufalé odhodlanosti učinil po příkladu Blankytného; jen že kluzké ruce neudržely látku, všecku prosáklou slzami a pan domácí bleskem sklouzl do propasti – na štěstí přímo za poetu na záda okřídleného koně, který v okamžiku příštím vznesl se s oběma vysoko do povětří.

Větrnou jízdou rozjímal pan Brouček za zády truchlivě zadumaného soudruha o nedávném dobrodružství a své krušné situaci.

„Ach, Broučku, Broučku,“ bědoval v duchu, „strašně jsi potrestán za to, žes v okamžiku zaslepení reptal na svůj osud pozemský. Země ti nebyla dobrá. Teď sedíš na něm, na tom svém krásném měsíci! Jsi tady už bůh ví jakou dobu a dosud js nezavadil ani o vrabčí stenýnko! A za to jsi viděl a slyšel tolik nesmyslů, že ti jde hlava kolem. Půjde-li to tak dále, změsíčatíš na konec sám. To s tou Ethereou je také čistá historie. Na zemi jsi měl s ženskými tolik let svatý pokoj a tady bys sobě hued první den udělal známost! A s takovou průsvitnou netýkavkou, která snad nemá na sobě ani lot poctivého masa – to by tak bylo něco! Ostatně kdož ví, jestli se ta pavučina opravdu do tebe nezamilovala. Ti měsíčané mají city právě tak pomatené jako rozum. A kdož ví, když tu s ženskými dělají takové orace, jestli si měsíčanky nevolí samy muže! Aby se tak dověděli, že jsem na zemi šlastně obeplul přístav manželství a spřáhli mne na stará kolena s některou náměsíčnicí! Mnoho by mne arci taková Etberea nestála: vypadá, jakoby se živila vzduchem, a trakař sedmikrásek a pampelišek na její toilettu bych dostal za pakatel. A kdyby mne omrzela, odfoukl bych ji ke všem rohatým!“

Ale pojednou pana Broučka zašly opět žerty. Oko jeho zabloudilo vzhůru na oblohu, na zářivý srp země, a rázem zvlhlo. Vzpomněl si, jak často, kráčeje z hostince domů, v růžové náladě pohlížel na zlatý, čtverácky se usmívající měsíček, jak ještě nedávno z Hradčan pohlížel na krásný úplněk. A tu probleskla mu hlavou strašná myšlénka.