Svatopluk Čech - Pravý výlet pana Broučka do Měsíce

Připamatoval si totiž kapitolu známé nám již knihy, kde bylo vyličeno, jak by vypadala naše země pozorovateli z měsíce.

Stálo tam, že měsíční den od půlnoci do půlnoci trvá 29 1/2 dnů pozemských, tedy skoro celý pozemský měsíc. Za tu dobu okazuje země měsíčanům (jsou-li jací, podotknul autor knihy ve své nevědomosti) tytéž čtyři proměny, které my pozemštané průběhem stejného času na měsíci pozorujeme, jenže v obráceném pořádku. Když mají totiž měsíčaně půlnoc, jest pro nás měsíc neviditelný čili v novoluní, ale oni vidi naši zemi v úplňku; když mají měsičané jitro, vidíme my měsíc v první čtvrti, ale oni zemi v poslední; o měsíční poledne máme my úplněk a měsíčané novozemí; za měsíčního večera jeví se nám luna v poslední čtvrti a měsíčanům země v první. Na posled spatřil pan Brouček měsíc v úplňku, na měsíci bylo tedy tehdáž poledne a novozemí; nyní však spatřuje z měsíce zem již v poslední čtvrti, je zde tudíž jitro a od oné doby uběhly tři čtvrtiny měsíčního dne, tedy více než tři pozemské neděle! A zatím minul na zemi – činžovní termin!

Hrozná ta myšlénka zasáhla pána Broučka jako blesk a málem by byl uleknutím spadl s pegasa.

Pokoušel se darmo zažehnati svůj příšerný nápad. Věc byla nepochybná. Pamatoval se náhodou dobře na to místo knihy a připomenul si také ohromnou vzdálenost země od měsíce. Poštovní rychlík by tam dle onoho spisu dojel teprve za několik roků; balon, kdyby urazil 50 mil za den, potřeboval by k té cestě skoro 3 léta, a na perutích prudkého vichru bychom ji vykonali přec teprve za pět měsíců. Možná tedy, že pan domácí padal ne týdny, ale měsíce neb dokonce roky. Děsné pomyšlení!

„Termin minul,“ představoval si pan Brouček, a činže není vybrána!

Pan rada deponoval ji snad k úřadu, čímž by vznikly jen zbytečné útraty, a ti ostatní – nu, ti zkrátka neplatí. Byli by blázni, aby platili, když nemají komu. Taková trefa se jim tak brzo nehodí. To věřím – bydlet bez terminu, bez činže, to je ňáké bydlení! Člověk by se roztrhal zlostí! Ti si asi libují, ti si mnou ruce! Krejčí s ševcem slaví asi modrý pondělek celý měsíc. Chtěl jsem jim od terminu přirazit – to je nová škoda. A bude tam asi pořádek! Mohu si pomyslit, jaké je tam beze mne hospodářství. – Vždyt to snad není na světě, aby byli nájemníci bez domácího. Mohu si představit, jak se tam roztahují a nafukují, jak mi otloukají rohy a třískají dveřmi, jak peřiny vyvěšují z okna na ulici a koberce vyprašují jeden druhému na hlavu. A ten pra – pra – bůh mi odpust hříchy – ten vlasatý mazal s tím špičákem na hlavě, kterého jsem chtěl o terminu vyhodit z domu, co ten asi tropí! To se mu ještě nestalo, aby tak hezky a bez křiku mohl zůstat svou činži dlužen. Nebude vědět bujností co dělat. Oč, že mi počmáral celý dům svými tatrmany a možná dost, že si nasadil v pokoji kralíky. Ten darebák je všeho schopen. Beztoho je příčinou všeho mého neštěstí. Kdyby mě nebyl tehdáž rozčertil, nebyl bych u Würfla místo zábavy četl tu zpropadenou knihu, nebyl bych toužil ze země pryč a neseděl bych teď na měsíci. Dostanu-li se odtud nazpátek, bude mým prvním činem, že toho beliala vyhodím oknem i s jeho štětkami a barvičkami, které jsou bez toho celým jeho nábytkem!“

Ve svém vzteku máchl pěstí měsíčanu kolem hlavy, že tento s leknutím na pana Broučka se ohlédl.

Hlad, znovu se hlásící, přivedl na štěstí pana domácího na jinou myšlénku. Vzpomněl si totiž, že nemohl jeho pád trvati roky, měsíce, ba ani týdny, poněvadž by byl za tu dobu bez potravy jistě zahynul hladem. Vždyt vydrží virtuosové postu leda čtyři neděle a kdo ví, jakými šejdy. A jak potom vypadají! Pan domácí nepozoroval však na sobě, že by se byl nějak spadl. Měl sice hlad, ale jen takový, jaký míval i jindy ráno po plzeňském a který byl mimo to snadno vysvětlitelný neobyčejnou kommocí při pádu na tolik tisíc mil a při zplaseném měsíčním hopkování. Bylo zcela možno, že doletěl na měsíc za jediný den, nebo třeba i za hodinu – vždyť ku příkladu světlo nepotřebuje k té cestě ani plných dvou vteřin. Ale ta země v poslední čtvrti? I co! – onen výklad knihy o proměnách země na měsíční obloze je bezpochyby nesprávný. Což mohou učenci vědět, jak vypadá země s měsíce, když na něm nikdy nebyli!

„Možná tedy, že termin posud neminul,“ potěšil se pan Brouček. Ale byla to útěcha slabá. Vždyt bloudí po luně, odkud se třeba nikdy na zem nenavrátí, a kdyby nájemníci znali nynější bydliště svého domácího, mohli by na každý způsob strouhati vzhůru na měsíc mrkvičku.

Ach, země, země! Pan Brouček zadíval se opět na její polokruh, i zdálo se mu, že tam rozeznává obrysy Evropy. S hlubokým pohnutím hledal v nich místo, kde asi leží Čechy a Praha. „Ach, zlatá Praha, drahé Čechy, milá zeměkoule! Teď vidím teprve, že můžeme za ni děkovat denně pánu Bohu. At jde na ní lecos hatou místo čihý, člověk je tam přece mezi svými, mezi pořádnými lidmi a ne mezi bláznivými tatrmany, kteří mají na místo těla babí líto a v hlavě samé umění. I to jejich češství je nějaký humbug: jací pak jsou to Čechové, u kterých za půl dne neuvidíš ani sklenici piva! A jejich vzdělání, kterým se pořád vychloubají, není také zvláštní; je to viděti již z toho, že si všichni mezi sebou tykají jako čeledínové. Chtěl jsem Blankytnému to nezdvořácké „ty“ opláceli; ale člověk slušně vychovaný nedovede ani ze sebe vypraviti takovou hrubost. – Ach, země, moje zlatá země! Kdybych mohl, po kolenou bych se k tobě doplazil! Dá-li mi nebe, že se jednou opět do Prahy dostanu, chci tam býti občanem jako putička, domácím k pohledání, krejčímu ani ševci nepřirazím, ba i toho – ne, na toho raději nevzpomínat! Chci tam snášet všechno bez reptání, nezavadím již ani slovem o magistrát a berní úřad, zastanu se všude každého verejného zřízení, ba budu chválit i naši politiku! Ach bože, jen mi dej, abych Ee dostal zpátky na tu naši krásnou, jedinou, zlatičkou zemi!“

Pohnutí přemohlo Broučka tak, že hlasitě zavzlykal.

Měsíčan obrátil se k němu se slovy: „Prosím, pozemšťane, nerozdírej mi srdce svým lkáním. Tiš, že jsem pomocníka svých žalů nechal tam na římse okenní! Milujel-li tak neskonale Ethereu, slyš, chci tobě obětovati svou nekonečnou lásku, chci sobě z krvácející hrudi vytrhnouti nebeský ten obraz!“

„Dejte mi svatý pokoj se svou Ethereou!“ zahučel náš hrdina. „Děkuju bohu, že jsme šfastně odtamtud upláchli.“

Básník, přeslechnuv snad jeho slova, pokračoval: „Zjevím ti upřímně, že jsem povděčen té kruté ráně osudu. Štastné a tiché milování není dosti příznivo uměleckému tvoření. Za patnácte let své klidně nyjící lásky napsal jsem sice spousty zdařilých veršů, ale nyní teprve nabude moje poesie pravé hloubky a výše, kdy krev raněného srdce bude vytryskovati žhavými rubíny úchvatně rozervaných žalozpěvů.“

Pan Brouček pohlédl zatím na své hodinky, je-li už čas oběda. Ale shledal, že hodinky stojí, což nebylo arci divné po takovém pádu.

Obrátil se tedy na měsíčana: Není snad již poledne, pane Blankytný? Moje hodinky se zastavily.“

„O, do poledne jest daleko!“ odpověděl měsíčan. „Vždyt máme teprve ráno. Patrně mýlíš se s pozemským časem. Náš měsíční den trvá skoro celý pozemský měsíc, naše hodina více než pozemský den a naše minuta asi půl vaši hodiny.“