Svatopluk Čech - Pravý výlet pana Broučka do Měsíce

„Nejsem sám advokát ženění; ale slyšte, je-li u vás všech takováhle láska v obyčeji, odkud se pak berou.“

Blankytný odrátil se s nevolí od pana Broučka a zacpal si dlaněmi uši. Pak naladil své varyto a začal k líbezným jeho zvukům zpívati nadšenou píseň. Pan domácí, vznášeje se (ano, do slova: vznášeje se) podle něho, oddával se zatím prosaickým úvahám.

Měsíčan pěl: „Ó, hvězdný van již kane v duše mojí šer – již v kalich ňader plane vonná hudba sfer – již cítím v rajském blízku její vlahý zor – jak v perlách vodotrysku dálný meteor!“

Pan Brouček přemítal: Ubohý Matěji, kam jsi se to dostal na stará kolena! Má to pánbůh také divnou čeládku na svych planetách. To jsme my na zemi přece jen chlapíci proti těm potřeštěným měsíčním strašidlům. Vždyť to nemá ani kus poctivého těla na sobě! Jsou-li zde také zvířata podle nich —. Počkejme, přitočím se k té křídlaté kobyle, která vypadá na pohled dosti pěkně. – Ach, ty můj bože! Cítíš mezi prsty pavučinu místo masa… Pomoz pánbůh, jsou-li také měsíční voli a skopci z takové rasy!

Měsíčan pěl: „Ó, jitřenko ty rosná dumných peruti, – ty škeble perlonosná, stinná labuti, – ó, kněžko luzných tajů, zjev mi hvězdnou líc – an z bájných lásky krajů zpěv ti blýská vstříc!“

Pan Brouček přemítal: Povídá, že mu starý přeje a dcera také. Něčím nás tedy musejí uvítat – ale čím, to je ta otázka. Aby takhle ti éteríčti měsíčané požívali jen větrových pokroutek a limonády! Za takovou snídani bych se pěkně poděkoval.

Konečně ukázal měsíčan stranou do výše a zvolal: ,,Hle, ráj mých tužeb a cíl naší pouti!“

„Ten holubník?“ podivil se pan Brouček.

A bylo to vskutku stavení podivné. Na vysokém sloupu, který měl tvar čapí nohy, vznášela se v povětří budova ne sice veliká, ale jevící bohatou směs prazvláštních tvarů. Byla to fantastická slepenina hranatých a kulatých partii, s odvážně vystrčenými arkýři v podobě drakův a jiných nestvůr, s visutými galeriemi a křivými vikýři, se střechou v podobě zvonu nahoru obráceného, s okrouhlými vížkami spirálovitě točenými nebo nahoře zahnutými jako pastýřské hole – zkrátka, pravá míchanice nejnemožnějších slohů.

„Ctihodný Lunobor vystavěl si naschvál své sídlo v této výši, aby povznešen nad měsíční hemžení v nerušeném klidu nořil zraky do hvězdných run všehomíra,“ vysvětloval Blankytný.

„Toť jako v pohádce zámek na slepičí noze! A ta výstavnost – ajajaj! Čínský blázinec nemůže být krásnější. Pěkně tu stavíte, hehehel“

A pan Brouček opřev dlaně o kolena, zevloval vzhůru s nevázaným chechtotem.

„Cože? Ty pozemský barbare smíš se smáti výtvorům našeho stavitelství!“ rozhorlil se měsíčan. „Ty, který jsi bydlel na zemi bezpochyby v nějakém vlčím brlohu!“

„Pomalu s tou flintou, pane Blankytný! Naše příbytky jsou stokrát lepší než vaše. Alespoň se nepodobají bláznovským čiríčárům, nýbrž mají své rovné čtyři stěny a svou poctivou tříhrannou střechu, jak se sluší na rozumné domy.“.

„Vždyť jsem si to myslil! Tedy jenom na bídné kostky a jehlance vzmohla se vaše architektura! A dovedete žiti v celých městech z takových čtvercův a tříhranův, aniž byste zahynuli nudou! Ó, jak neskonale chudé a nízké jest vaše stavitelství proti našemu, kteréž mrtvé kameni jako hudbou bohův oživuje k vírnému tanci a volným vzletem fantasie kouzlí z něho nádherný přepych forem jako liany a květy báječného pralesa!“

„Jsem jen žádostiv, jak se dostaneme nahoru.“

„K čemu bych měl svého Pegasa. Sedni za mne.“

Měsíčan vyhoupnul se na křídlatého bělouše a Brouček po některém váhání vylezl za ním. Kůň, rozepnuv na vybídnuti „Vzhůru, Pegase!“ šumná křídla, mžikem vnesl je ku prahu stavení, a když tam sestoupili, spustil se opět dolů.

Chodbou přicházel jim vstříc velebný stařec v temné říze, z které však bylo viděti jen málo, poněvadž celou přední část těla a zakrývaly dlouhé a široké, sněhobílé vousy a v zadu zase kadeřavé vlasy jako vlnící se mléko splývaly až na podlahu. Z bělostné této záplavy vyzíral jen ušlechtilý obličej, jehož pleť byla stejně jemná a průzračná jako pleť Blankytného. Vypadalo to, jako by stříbrná Iuna vyhlédala z liliových oblaků.

Pod obrvím, podobným vločkám suchu, zářily vážné zraky jako dvé jasných hvězd a na hlavě důstojně trůnila vysoká čepice, mající asi tvar jízdecké boty, obrácené podešvem nahoru a špičkou do předu.

„Ó, pěvče posvěcený, plesně vítán buď – již poleť křídlem racka na mou charou hruď!“ zpíval ctihodný kmet překrásným basem. A když básník před ním klesl na kolena, stařec skloniv se k němu objal jej tak, že Blankytný nadobro zmizel v jeho bílých vlasech a vousech jako pod sněhovou závěji.

„A kdo tvůj divný soudruh, lahodně mi zjev! – V něm, zdá se, nekoluje našich luhů krev!“ zadeklamoval pak stařec, hledě s úžasem na pana Broučka.

Básník vypracoval se z bělostné laviny a sdělil kmetovi, co věděl o našem příteli. Lunobor udiven kroutil hlavou, ale pozval pak oba hosty laskavě dál. Chůze chodbou byla dosti obtížná, poněvadž tam stálo tolik soch, krásných váz a jiných uměleckých předmětů, že musel pan Brouček míti dobrý pozor, aby něco nerozbil neb nerozšlápl. Také komnata, do které je hostitel uvedl, byla přeplněna klenoty umění. Hned při vstupu upozornil je domácí pán na velikou uměleckou cenu koberce na podlaze rozestřeného, do něhož byl vetkán obraz slavného mistra; vyhnuli se tedy opatrně koberci, aby veledílo nepoškodili, ale museli přece kráčeti po špičkách, poněvadž i mosaiková práce podlahy měla cenu znamenitou. Že bylo všude plno soch a stěny plny vzácných maleb, rozumí se samo sebou. Ale i nábytek sám skládal se veskrze z uměleckých děl: skříně představovaly mistrně vyřezávané chrámky, kamna měla podobu nějaké apokalyptické nestvůry a malá alabastrová nádoba s pilinami stojící v koutě na podlaze a ukrytá za skupinou soch, lahodila oku tvarem rozkošné lastury.

Lunobor uvedl své hosty ke stolu s drahocennou musivní prací a pokynul Broučkovi ua křeslo, mistrné to řezbářské dílo, představující dvě sličné postavy ženské, jež držely v rukou měkký polštář sedadla. Filosof upozornil hosta na čarovný rej líbezných amoretů a gracií, plný smavého jasu a poetické nálady, jejž na plátěný povlak polštáře vkouzlil štětec velikého mistra.

Jen s ostychem nsedl pan Brouček na to arcidílo a sotva že usedl, hned zase vyskočil, překvapen tajemnou hudbou, která se ozvala pod ním.

Měsíčané se usmáli a také panu Broučkovi napadly hned podobné hudební hračky pozemské.

„Máme na zemi také podobné žerty,“ pravil s uzarděním.

„Žerty?“ káral ho vážně starý měsíčan. „U nás to není žertem. My tvoříme ze svých domácností malé svatyně krásy, kde všechny uměny ve družném závodění přispívají k povznášení a zušlechtování naši mysli. Já jsem arci jen skromně zařízen, jak na filosofa sluší. Jinde teprve poznáš uměleckou nádheru měsíčních obydlí. – Dovolte však nyní, drazí hosté, abych se postaral pro vás o nějaké občerstvení. Potřebujete ho zajisté po dloube pouti. Zatím sáhněte si bez ostychu tamhle do mé knihovny, libo-li.“