Svatopluk Čech - Pravý výlet pana Broučka do Měsíce

„Krása proniká všechny, i nejvšednější úkony našeho života,“ vysvětloval měsíčan. „Všechny naše pohyby odměřeny jsou podle zákonů esthetiky. A tak mění se i naše chůze v rhytmický tanec, provázený případnou hudbou.“

Brzy dostali se na širokou cestu, při níž s obou stran stála rada nějakých soch, táhnouc se jako pomníková aleje do nekonečné dálky.

Měsíčan vysvětloval Broučkovi, že na měsíci podél cest nesázejí se stromy, nýbrž staví se pomníky znamenitých básníků, filosofů, malířů, skladatelů a jiných celebrit, aby chodci při každém kroku povznášeli se jednak uměleckým provedením soch, jednak vzpomínkou na krásná díla vytesaných veleduchů.

„Ale kde naberete se tolika slavných mužů?“ divil se Brouček. Ó, můj zlatý,“ odpověděl hrdě měsíčan, „máme jich nejen dosti pro všechny silnice, cesty a pěšiny, nýbrž vybývá jich ježtě tolik, že začínáme sochami svých velikánů zalesňovati holé stráně. My měsíčané jsme téměř veskrze slavní. Jedni zvěčňnjí se pérem, štětcem, dlátem, zpěvem, hndbou; kdo sami v žádném tom oboru vyniknouti nedovedou, proslavují se vynalezáním nových uměleckých směrů, posuzováním a poučováním činných umělců, velebením tvůrčích velikánů, načež se tváří, jako by oni sami jim k té velikosti byli dopomohli, nebo tepáním všeho všudy, aby budili domnění, že duchem vysoko vynikají nad veškeré svoje okolí – zkrátka, stávají se věhlasnými kritiky a esthetiky; a kdo ani nejbídnější posudek napsati nedovedou, snaží se vyniknouti alespoň jako mecenášové a příznivci umění.“

Pan Brouček mohl si pomyslit, jak vítaný poklad by se na měsíci otevřel našim illustrovaným časopisům, jimž se pomalu již začíná nedostávati pozemských českých celebrit pro první stránku. Ale nepomyslil si to, poněvadž se o takové časopisy hrubě nestará, a řekl jen k sobě: No, děkujn pěkně, tedy samí umělci! Kam jsem se to dostal! Zdejším domácím pánům nezávidím – měl jsem na zemi jen jednoho malíře a toho mi byl sám čert za nájemníka dlužen!“

„Já sám jsem básníkem,“ poučoval ho dále měsíčan, „a jméno Hvězdomír Blankytný rozléhá se, bez chlouby, zvučně po celém měsíci.“

Jestliže měsíčan myslil, že tím básnictvím pozemštanu imponoval, zmýlil se velice.

Pan Brouček usmál se pohrdli vě a prohodil jen: „Hvězdomír Blankytný! Tot ňáké jméno!“

„Divíš se mu? Toť přece jméno zcela obyčejné. Jak ty se jmenuješ?“

„Tak s vysoka ne, jako vy,“ odvětil Brouček s důrazem na tom zdvořilém plurálu. „Jen Matěj Brouček.“

„Brouček! Tedy i jména svoje sbíráte vy ubozí pozemšíané v nízkém prachu! Vypůjčujete si je od bídného hmyzu! – A jaké je tvoje povolání?“

„Jsem domácí pán.“

Teď zase byl zklamán náš hrdina domnívaje se, že učiní svou odpovědí na měsíčana dojem.

Blankytný tázal se totiž: „Domácí pán? Co je to?“

„Tak! To je pěkné! Neznají zde ani domácích pánů!“ zabručel pan

Brouček potichu a vysvětloval: „Mám dům, třípatrový pražský dům, bez dluhů.“

„Po domě se neptám. Chci věděti, co jsi na zemi konal.“

„To je otázka! Co jsem konal! Jako by neměl domácí pán práce a starostí od rána do večera. Tu na tebe přiběhnou, že kamna kouří, tu zase, že neteče voda, pak zas abys hlídal toho proklatého malíře anebo běhal na úřad.“

„Nemluv o takových nicotnostech. Pověz, čím jsi sloužil věčným ideálům, v jakém oboru jsi rozšiřoval říši krásy?“

„Krásy?“ Pan Brouček nemohl se ubrániti úsměvu. „To je zase moc pěkná otázka! O krásu jsem se mnoho nestaral. Leda, že jsem dal bílit průčelí, když to magistrát nařídil.“

„Bílit-! A to jmenuješ sloužením kráse! Ó, vidím, ze nemáte vy ubozí pozemštané ani nejslabšího tušení, co je krása. Ach, jak vás lituji, jak jste neštastni!“

A měsíčan, rozbaliv znovu onen velký kus látky, dal se do hlasitého pláče.

Pan Brouček se již rozzlobil. „To není člověk, to je tvaroh!“ hučel do sebe. „Teď se dokonce rozpláče nad tím. že dávám bílit dům. Už pochopuju, proč bere s sebou místo kapesníku hned celé prostěradlo.“

Měsíčan, vyplakav se, učinil novou otázku: „Snad vy pozemštané ani nevíte, co je láska?“

„Hoho! To abychom nevěděli! Snad ne myslíte, že jsme svatí. Já sám vyvedl za mladých let leckterou hloupost.“

„Ustaň, bídníku, ustaň! Neznesvěcuj božský ten cit svým hrubým dechem! Ne, tys nikdy, nikdy nemiloval. Tys neschopen toho svatého žáru.“

„No, mluvte si co chcete. Ale jestli rozumíte svatým žárem to, co my na zemi prostě jmenujeme namlouváním, mohl bych vám leccos povídati ze svých mladších let a ještě nyní – zde to mohu říci – spatřím-li švarnou holčici, leckdy neodolám pokušení vzít ji za kulatou bradu nebo ji štípnout do červené tvářičky.“

„Mlč, ohavníku! Ni slova více! Žasnu nad nízkostí, která se může takto rouhati vznesené důstojnosti posvátného ženství.“

„Ajajaj l Snad tu nemáte na měsíci samé nedůtklivé princezky! Posvátné ženství! Či snad se dokonce modlíte ku svým krásotinkám?“

„Ovšem, že se modlíme ke svým andělům, ke svým světicím a bohyním – nebot věz také, že těm korunám stvoření přikládáme jenom jména nejsvětější. Vidím, že tě musím přede vším poučit, jak se sluší chovati k těmto zázrakům nebeským. Zjevi-li se ti některá z těch perel veškerenstva, musíš padnouti na kolena a zlíbati lem její řízy. Vzneseš-li svých zraků k ní, musí zářiti neskonalým obdivem, a mluviti nesmíš k ní jinak než nadšenými hymnami.“

„A to máte pěkné způsoby! To by se mi chtělo – klekat před ledajakou zástěrou!“

„Zadrž, zlolajný jazyku! Nemůžeš-li pojmouti naše ušlechtilé mravy, alespoň se jich nedotýkej svou mrzkou blasfemií. Prohlašuji, že neztrpím tě ani chvilku déle po svém boku, neslibíš-li, že budeš jednati dle mého poučení.“

„Nu, třeba tedy. Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti. Jen, json-li alespoň vaše měsíčanky k čemu.“

„Seraf, kterého za krátko spatříš, jest nedostižným souborem rajských vděků. Již patnácte let nyju horoucí touhou k té spanilé hvězdě, šeptaje jitřní zoře a lkaje večerním červánkům líbezné jméno: Etherea!“

„Patnáct let! Pěkně děkuju. Na Vašem místě byl bych té kamenné slečně dávno zazpíval: Pro jedno kvítí slunce nesvítí a tak dále.“

„Kamenné? Etherea kamenná? Ó, cherub tento je stělesněný cit a blahé tušení mi praví, že i ona sklání ke mně liliový kalich své lásky.“

„Tedy Vám brání starý? Je to snad zámožný člověk a mysli si, že nějaký hladomřivý písnic – či, tento – zkrátka, že se nehodíte pro jeho dceru?“

„Ó, vznešený ten muž ctí vysoko poesii a svěřil by mi svůj klenot s radostí. Jest mým otcovským přítelem a neztrpím, abys mluvil nešetrně o velebném kmetu, který probádav hloubavým duchem všechny tajiny všehomíra, nyní v tichém útulku, vzdálen ruchu měsíčního, žije toliko štěstí své anjelské dcery.“

„Ach – tedy nějaký professor v pensi!“

„Professor! Nevystihlý mudřec, pravím ti, nejpřednější z našich filosofů.“

„No buďsi! Ale teď mi řekněte: Má-li vás ona ráda a není-li tatík proti tomu, proč si ji tedy k ďasu neberete za ženu?“

„Ó, svatá prostoto pozemská! Tedy prosaickou ženitbou mám se připravit o to sladké toužení, o ten božský ples a žal, o ta neskonalou poesii čisté, ideální lásky? Což nevíš, že se závojem nevěstiným strháme zároveň nejkrásnější sen svého života?“