Svatopluk Čech - Pravý výlet pana Broučka do Měsíce

Zatím, co po té Hvězdný blahosklonně vzpřimoval skroušeně klečícího Blankytného a gratuloval mu k poslední sbírce, odvedli mecenáš s Oblačným pana Broučka stranou a tento pravil mu šeptem: „Abys nepojal nesprávnych názorův o měsíční literatuře, pozemšťane, věz, že Hvězdný poněkud vyniká jen pečlivou formou, jíž umí odívati své slabé a všední myšlénky. Za to je ctižádost jebo nesmírně nedůtklivá a z pouhé tedy útrpnosti ponechává se mu řád, který mu nenáleží!“

„Jakž by mohl býti k čemu, když není v mém Chrámu Všenměny a pod mým vedením?!“ potvrdil rovně potichu mecenáš.

Pak požádal všechny hosty, aby usedli.

Hvězdný, jda k tabuli kolem pana Broučka, poodvedl jej stranou a řekl mu šeptem: „Přicházíš k nám tedy až z daleké zeměkoule? A bezpochyby za účelem studií v měsíční literatuře? Chci ti proto říci, abys neposuzoval stav našeho písemnictví podle slabých veršů, které jsi zde – jak mi řekl Blankytný – před chvilkou slyšel. Oblačný má sice ob čas jakés takés myšlénky, ale neumí je obláčeti v poetické roucho. Jen abychom neranili jeho nedůtklivou ješitnost, trpíme ho ze soustrasti mezi sebou v prvním řádu.“

Když usedli všichni za stolem, obrátil se mecenáš k novému hostu: „Především, vyvolence bohů, musíš občerstviti svou tělesnou schránku.“

Nu, snad – snad konečně přece! oddechl si Brouček.

„Nuže, přátelé, chopte se svých kytic!“ mluvil dále hostitel. „I ty přivoň si znovu, pozemský hoste.“

Tu se pan Brouček nezdržel.

„Pěkně děkuju,“ vyjel ostře. „Můj nos namlsal se již dosti.“

Slovo „nos“ pronesl s důrazem, aby nesvědomitému hostiteli připamatoval jinou, vnitřní část svého těla. Ale ulekl se až účinku svých slov. Nastalo hrobové ticho, Blankytný, zděšen, pohlížel na oba básníky prvního řádu a červenal se až po uši, Oblačný a Hvězdný klopili oči, hostitel šilhal nesměle po společnosti a přesedal v nesmírných rozpacích.

Brouček rozhlížel se udiven kolem a opakoval bezděky: „Ano, můj nos – můj nos.“

Ale Blankytný zarazil mu prudkým vztá hnutím ruky a výstražným posuňkem další slova na rtech a povstav rychle, všecek uzardělý, omlouval se ostatním: „Kdybych byl mohl tušiti – Prosím, uvažte shovívavě, že to pozemšťan.“

„A že dosud nikdy nebyl v měsíční společnosti, doložil mecenáš vstávaje také. „Dovedu jej s Blankytným mezi malíře a prosím velebné věštce, aby zatím ztrávili chvilku vyměňováním svých nadhvězdných tajemství.“

Tot vypadalo pro pana Broučka jako jemné vyhození. Zmaten ubíral se z hodovny za mecenášem a Blankytným, netroufaje si ani poroučeti se věštcům, kteří jedva po něm mrskli očima, stahujíce rty v posunku ošklivosti a opovržení.

Na chodbě pravil k němu Blankytný nevrle: „Nenadál jsem se, že budu uveden do takových rozpaků tvými pozemskými nezpůsoby!“

„Nezpůsoby? Co pak jsem vyvedl?“. Jestli že vaše pozemská řeč nešlití se takových ohavných slov.“

„Ohavných slov! Jakých ohavných slov? Vždyt jsem přece neřekl nic jiného, nežli že můj nos.“

Oba měsíčané zdvihli proti němu výstražně ruku.

„Zadrž!“ zvolal Blankytný. „A již nikdy více neposkvrň tím šeredným slovem náš čistý měsíční vzduch!“

„Probůh, jakým slovem? Snad – snad dokonce nesmím mluviti o svém nose, hahaha?“

„Ovšem, že nesmíš. A smutným svědectvím je pro tebe a pro pozemšťany vůbec, že třeba teprv poučovati tě o tom, co ti má vnukati vlastní přirozený cit.“

„Tedy opravdu? Bez žertu? Ne, nemohu tomu ani uvěřit! Nos – chudáček nos je tedy u vás věcí tak neslušnou, že nesmíte ani jméno jeho vyslovit? Ta nevinná část obličeje, kterou nosíte přímo mezi očima všemu světu na odiv? U nás na zemi jsou konečně také slova, jichž nenžíváme v lepší společnosti nebo k nimž alespoň přidáváme omluvu ‚s odpuštěním‘. Ale to je něco zcela jiného. To jsou.“

„Nechme této nepěkné rozprávky. Pravím ti jen, že tě ihned opustím, jestliže mi neslíbíš, že již nikdy, nikdy více neproneseš ohyzdného toho slova!“.Je to sice směšné, nesmírně směšné, ale když vám ten výstupek tváře, či arkýř obličeje, či jak to mám tedy pojmenovat.“

„I pouhé narážky na tu věc jsou neslušné.“

„Nuže, dobrá. Dám si pozor, aby se mi ten nevýslovný ubožák nepřipletl do řeči. Ale je-li vaše společenská řeč tak choulostivá, že nesnese ani takové nevinné slovo – jste-li takové netykavky, pak obávám se velmi, že narazím každou chvíli něčím.“

„To jest velmi pravdě podobné,“ vmísil se do hovoru mecenáš. „Proto právě byl jsem nucen zbaviti tě společnosti oněch dvou vznešených duchů, kteří by nesnesli opakování takové sprostoty. Avšak odvedu tě mezi malíře, kteří jsou otrlejší v těch věcech.“

Mecenáš vedl pana Broučka a Blankytného z paprsku poesie do paprsku malířství. Náš hrdina byl by rázně protestoval proti tomu směru, neboť z důvodu nám známého choval k umění malířskému nepřekonatelnou nechuť; avšak po novém sklamání v hodovně upadl v jakousi zoufalou resignaci, v níž se už poddával všemu jako vysílená obět. Naděje, že by vytěžil z Chrámu Všeuměny něco pro svůj neštastný žaludek, vzdal se již nadobro, a jediná myšlénka prokmitávala chmurami jeho duše: jak by unikl z té umělecké hladomorny.

Přes ústřední vestibul, v jehož centru stál v podobě chrámku vystavěny soukromý příbytek Čaroskvoucího a od něhož jako paprsky ode hvězdy rozbíhaly se na všechny strany chodby s řadami komnat, věnované jednotlivým uměním, ubírali se do dlouhého korridoru s četnými ateliery malířů po obou stranách.

Stěny této chodby honosily se prazvláštní ozdobou: bylyť úplně počmárány a pomazány divou směsicí bizarních náčrtků a karrikatur.

„Hle, skvostné výstřelky malířských veleduchů!“ pravil mecenáš, trochu se zardívaje a pozdě již zastíraje svou řízou pohledu pana Broučka nejnápadnější karrikaturu, zobrazující jeho samého, mecenáše, v nějaké nelichotivé a málo delikátní situaci, „někdy opravdu geniálně nevázané…“

Dobře ti tak, hlupáku! – pomyslil si pan Brouček – Jeden takový mazal je pro domácího boží metlou; neřku-li nasadit si jich do domu celé stádo a ještě k tomu zadarmo! Ó, bože, když si pomyslím, že snad ten můj – bůh mi odpust hříchy! – ten vlasatý lotr také takhle řádí po stěnách v mém domě a z vděčnosti za to, že neplatí žádnou činži, zpotvořuje tam snad někde můj obličej na mé vlastní nové omítce, na mém vlastním ubohém majetku!

Vešli do prvního atelieru v pravo, kde nalezli měsíčana, oděného v podivnou plandu z šerého sametu, s vetkanými křivolakými vzorky, která by mu byla dávala vzhled velikánské můry, kdyby nebyla tuto podobu rušila pokrývka hlavy, klobouk nějaké obrovské houby, vybíhající nahoře do vysoké špičky.

Při pohledu na tuto bizarní úpravu neubránil se pan Brouček jizlivému pošklebku. No, ty vypadáš! – povídal si v duchu – Takovouhle, maškaru by ani ten můj barvokaz nevzal na sebe, ačkoliv je ve svém čistém mundúru zrovna stvořen pro opičí divadlo!