Svatopluk Čech - Pravý výlet pana Broučka do Měsíce

Ba věru, čistý mecenáš, který dává u své tabule jen vonět ke kytičkám! potvrdil trpce v duchu pan Brouček. Takhle bych dovedl i já sám být mecenášem!

„– našeho čistého mecenáše,“ pokračoval měsičan, „který zahrnuje svou přízní všelijakou chamraď, jen když mu řádně umí pochlebovat, podknrovat a tančit podle jeho noty. Žádny cti své dbalý talent se k takové ponižující roli nezahodí. To krásný ten mecenáš arci ví a proto básníku, jakým jsem na příklad já, své podpory ani nenabídne. Ostatně kupuje si mecenášskou glorii zpropadeně lacitio. Onehdy byl jsem od něho pozván k tabuli, a víš, co jsme měli? Trochu vyčichlých fialek a náprstek odstálé rosy.“

Pan Brouček pohodil jen hlavou v zoufalém smíchu.

„Vůči takovým poměrům pochopíš, pozemšťane, proč vůbec už nic nepíšu a proč hodlám svou harfu navždy pověsit na stěnu. Stanu se bezpochyby kritikem. Počkej, pak dám těm nafouklým nulám! Číst je proto nemusím, neboť u nás stačí kritikovi úplně, pohlédne-li na titulní list. Víš, nečtu od našich básníků ze zásady ničeho – kdož by zabíjel čas takovými jalovými nicotami?! Raději si někdy poslechnu koncert – arci jen k vůli tomu mizernému dukátu, který se platí za návštěvu,“ skončil pessimista s trpkým úsměvem.

Musil skončit, poněvadž hudebníci začali ladit své nástroje, kterýžto přípravný výkon působil již takový bluk, že nebylo slyšeti slova. Jen křiknutím do ucha mohl soused panu Broučkovi ještě vysvětliti, že je na programu ohromná skladba „Bouře“ od slavného Harfobora Hromného.

Pan Brouček zadíval se na spoustu hudebníkův a zpěváků, která se tísnila na prostranném podium v pozadí síně. Nevěděl, čemu se ma více diviti, zda nevídaným útvarům přerozmanitých nástrojů hudebních: basám, jejichž bohatě vyřezávané hlavice představovaly bizarní obličeje jako přídy divošských člunů, harfám v podobě apokalyptických nestvůr, obrovským troubám majícím tvar stočených hroznýšů s rozšklebenými tlamami a p., či fantastickým krojům či konečně úžasné pohyblivosti a pružnosti měsíčních koucertistů.

Tot bylo spíše představení Foitesů nežli koncert. Kapelník dával takt nejen hlavou a rukama, nýbrž i nohama a celým tělem, flétisté táhli se za svými flétnami, jako by měli gummové krky, pianisté hráli tak divoce, že nejednou ruce jejich octly se na pedálech a nohy tancovaly po klávesách, houslisté třepetali smyčcem a hlavou jako posedlí, že dlouhé jejich vlasy a potrhané žíně jen jen se kmitaly kolem, zpěváci a zpěvačky kýklali hlavami, točili krky, zmítali sebou jako tančící hadi, svíjeli se hrozně, zkrucovali ústa a zraky nevídanym způsobem. – Zkrátka, byl to gymnastický rej, že z něho přecházel zrak.

A což teprve sluch! „Bouře“ se rozburácela a byl to vřesk a třesk, skřípání a bouchání, klinkot a řinkot, halas a tartas bez míry a konce, chvílemi tak strašlivý, že pan Brouček zacpával si uši. Vzniklo v něm přesvědčení, že sluchové ústrojí měsíčanů musí být úplně jinak zařízeno nežli naše pozemské. Neboť nejen že posluchačstvo klidně snášelo tu pekelnou vřavu, nýbrž tvářilo se ještě k tomu, jako by poslouchalo hudbu andělských kůrů. Pan Brouček vida ty nadšené tváře a blažené slzy kolem, nadarmo snažil se zachytiti v tom hlomozu špetku krásy. Vše zdálo se naopak vypočteno, aby natahovalo sluch na skřipec a ducha ubíjelo děsnou nudou. Byla to jediná zvuková poušf, nekonečná, úmorně jednotvárná, bez jediné zelené oasy.

„Provozují-li také andělé v nebi podobné symfonie,“ vzdechl si pan Brouček, „to chci se raději smažit v nejhlubším pekle!“

Dostával skutečně z té „Bouře“ mořskou nemoc. Vrtěl sebou zoufale, proklínal skladbu i skladatele, umíral dlouhou chvíli – a pořád, bez ustání, bez kouče valily se naň jednotvárné vlny té ohlušující potopy…

Nemohl, nemohl to již déle vydržeti. Jako ďasy štván vyběhl ven z koncertní sině.

Zacpávaje si uši letěl pan Brouček opět ke scbodům, ale pojeduou klesly mu ruce a noha stanula jako přimrazena.

Zočil totiž před sebou Ethereu, která zvěděla patrně o jeho pobytu v Chrámu Všeuměny a při jediném východu vestibulu vytrvale číhala. Rozestřela mu vstříc pavučinovou náruč a plesala:

Pan Brouček vzpamatoval se již při prvních dvou slokách, odfoukl Ethereu stranou a skákal po schodech dolů. Avšak slyšel přece i závěrek sonetu, jejž líbezná vidina toužebně pronášela letíc v patách za ním.

Když pan Brouček vyskočil z brány paláce, spatřil tam hrabajícího nedočkavě kopytem pegasa, kterého Blankytný k portálovému sloupu přivázal. Mžikem probleskla hlavou pana domácího spasná myšlénka.

Střelhbitě vyšinul se na křídlatého koně, kopnul jej podpatky do slabin a vzkřikl: „Vzhůru, pegase!“ Pegas ihned rozepjal křídla a vznesl se s jezdcem vysoko do povětří.

Hledě dolů spatřil pan Brouček Ethereu, která právě z paláce vyběhla a na svých motýlích křídlech již již k letu za ním se strojila, ale v tom prichumelil se k ní veliký chomáč bílých vlasů a vousů, z něhož čouhala napřažená ruka s dlouhou tyčí, ku které byla na kouci připevněna veliká zelená síť. Tato zavlála vzduchem a v příštím okamžiku třepetal se chycený etherický motyl v jemné tkanině. Patrně stíhal a dostihl v pravý čas otec filosof vzorně vychovanou dceru, která by jej svým dobrodružnym záletem bezmála byla oloupila o jedinou potěchu stáří a jedinou posluchačku jeho esthetických přednášek.

Tak byl pan Brouček štastně zachráněn před Ethereon a zároveň svitla mu přeradostná naděje. Zpozoroval, že měsíc pod ním zapadá hloub a hloub a pegas že letí ustavičně výš a výše. Bezpochyby uvykl jako neokřidlení pozemští jeho bratři říditi směr své jízdy podle rozličných „hý!“, „čehý!“ a „hot!“ – arci poetické měsíčtině vhodně přizpůsobených – a zvolání „Vzhůru, pegase!“ předpisovalo mu asi směr do výšky.

Rozumí se, že ho pan Brouček v tom směru co nejhorlivěji podporoval ustavičným opakováním onoho výkřiku, boucháním do zad a jinými drastickými prostředky. Byla to děsná jízda. Za ním ve strašlivé hloubce zmenšující se měsíc, před nim nesmírný prostor nebeský s hvězdami, sluncem a rostoucím srpem země a on tu v šíleném trysku prázdnem na báječném bělouši, letícím jako lavina do bezedné propasti a šlehajícím jebo skráně vzepjatýma křídloma jako sněhovou vichřicí.

Úzkost a hrůza opanovaly pana domácího tak, že nepronikly k jeho vědomi další podrobnosti příšerného letu. Pamatuje se toliko, že pojednou ohnivá koule, patrně meteor, děsně zasršela vzduchem a přerazila jedno křídlo pegasovo; ten zařehtal bolestně, svěsil po chvilce i křidlo druhé a začal s neuvěřitelnou přímo rychlostí padati k zemi, blížící se víc a více.