Blake Pierce - Navždy Pryč

N A V Ž D Y P R Y Č

(ZÁHADA RILEY PAIGE — KNIHA Č. 1)

B L A K E P I E R C E

Blake Pierce

Blake Pierce je autorem nejprodávanější mystery série RILEY PAGE, která obsahuje tajuplné thrillery, plné napětí, NAVŽDY PRYČ (kniha č. 1), POSEDLOST (kniha č. 2) a TOUŽENÍ (kniha č. 3).

Zapálený čtenář a celoživotní fanoušek mystery a thriller žánrů, Blake, se zajímá o názory svých čtenářů, a tak ho neváhejte kontaktovat na stránkách www.blakepierceauthor.com, abyste se dověděli více a byli s ním v kontaktu.

Copyright © 2015 Blake Pierce. Všechna práva vyhrazena. S výjimkou povolení podle U.S. Copyright Act 1976, žádná z částí této publikace nesmí být reprodukována, distribuována nebo žádnou formou či médiem vysílána nebo ukládána v databázích či úložných systémech, bez předchozího svolení autora. Tento ebook je licencován výlučně pro vaše osobní využití. Tento ebook nesmí být dále prodáván nebo předáván jiným osobám. Pokud chcete knihu sdílet s další osobou, zakupte si, prosím, další kopie pro každého příjemce. Pokud čtete tuto knihu, ale nezakoupili jste si ji, nebo nebyla zakoupena pouze pro vaše použití, vraťte ji prosím a zakupte si svou vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete usilovnou práci, kterou autor na vznik tohoto titulu vynaložil. Obsah této knihy je fiktivní. Jména, postavy, organizace, místa, události a konflikty jsou beze zbytku produktem autorovy představivosti nebo je jejich použití fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať již živými nebo zesnulými, je čistě náhodná. Obrázek na přebalu Copyright GoingTo použit s licencí od Shutterstock.com.

KNIHY OD AUTORA BLAKE PIERCE

RILEY PAIGE MYSTERY SÉRIE

NAVŽDY PRYČ (kniha č. 1)

POSEDLOST (kniha č. 2)

TOUŽENÍ (kniha č. 3)

OBSAH

Úvod

Kapitola 1

Kapitola 2

Kapitola 3

Kapitola 4

Kapitola 5

Kapitola 6

Kapitola 7

Kapitola 8

Kapitola 9

Kapitola 10

Kapitola 11

Kapitola 12

Kapitola 13

Kapitola 14

Kapitola 15

Kapitola 16

Kapitola 17

Kapitola 18

Kapitola 19

Kapitola 20

Kapitola 21

Kapitola 22

Kapitola 23

Kapitola 24

Kapitola 25

Kapitola 26

Kapitola 27

Kapitola 28

Kapitola 29

Kapitola 30

Kapitola 31

Kapitola 32

Kapitola 33

Kapitola 34

Kapitola 35

Kapitola 36

Nový nával bolesti trhnul Rebou, až se jí vzpřímila hlava. Škubla provazy, které svazovaly její tělo, ovázané okolo jejího břicha a přivázané k vertikální trubce, která byla přišroubovaná k zemi a stropu, uprostřed malé místnosti. Její zápěstí byla vpředu připevněná a její kotníky svázané.

Uvědomila si, že si zdřímla a okamžitě ji přemohl strach. Už pochopila, že se ji ten muž chystá zabít. Kousek po kousku, jedno zranění po druhém. Nesnažil se ji zabít a nezajímal se o sex. Chtěl jenom její bolest.

Musím zůstat vzhůru, pomyslela si. Musím se odtud dostat. Jestli znovu usnu, zemřu.

I přesto, že bylo v místnosti horko, na těle pociťovala chladný pot. Pohlédla dolů, zkroutila se, a spatřila, že na podlaze z tvrdého dřeva stojí bosá. Podlaha kolem nich byla zalepená skvrnami suché krve, jednoznačnými známkami toho, že není první osobou, která zde byla přivázaná. Její panika se umocnila.

Někam odešel. Jediné dveře v místnosti byly pevně uzavřené, ale on se vrátí. Vždy se vrátil. A pak udělá cokoli, co ho napadne, aby ji přinutil křičet. Okna byla zabedněná a ona neměla ponětí, zda byl den nebo noc, jediné světlo bylo ze záře obnažené žárovky, která visela na stropě. Zdálo se, že její výkřiky na tomto místě nikdo další neslyšel.

Přemýšlela, jestli tato místnost kdysi bývala holčičím dětským pokojem; byl groteskně růžový a všude byly vlnkové vzory a pohádkové motivy. Někdo – hádala, že její věznitel – od té doby toto místo zničil, rozbil a převrátil stoličky a židle a konferenční stolky. Podlaha byla posetá oddělenými končetinami a trupy dětských panenek. Malé paruky – Reba hádala, že patřily panenkám – byly připevněny na zdech jako skalpy, většina z nich byla propracovaně zapletená, všechny měly nepřirozené barvy, typické pro hračky. Otlučený růžový toaletní stolek stál postavený vedle zdi, zrcadlo ve tvaru srdce měl rozbité na kousky. Jediný další kus nábytku, který byl v celku, bylo úzké jednolůžko s roztrhaným růžovým baldachýnem. Její věznitel tam občas odpočíval.

Ten muž ji sledoval tmavýma, slídivýma očima, skrze svou černou lyžařskou masku. Nejprve ji povzbudil fakt, že tu masku vždy nosil. Jestli nechtěl, aby spatřila jeho tvář, neznamenalo to, že ji neplánoval zabít, že ji možná nechá jít?

Ale brzy jí došlo, že má maska sloužit k jinému účelu. Všimla si, že obličej pod ní má zapadlou bradu a sražené čelo a byla si jistá, že mužovy rysy jsou mdlé a prosté. I když byl silný, byl menší, než ona, a pravděpodobně ho to znejišťovalo. Hádala, že masku nosil, aby působil děsivěji.

Vzdala se snahy mu rozmlouvat, aby jí neubližoval. Nejprve si myslela, že v tom uspěje. Nakonec si byla vědomá toho, že je hezká. Tedy alespoň jsem bývala, pomyslela si smutně.

Na tváři s modřinami se jí míchal pot a slzy a cítila, jak jí pot slepoval její dlouhé blond vlasy. Oči ji pálily: přinutil ji, aby si nasadila kontaktní čočky a díky nim hůře viděla.

Bůh ví, jak nyní vypadám.

Nechala spadnout hlavu.

Umři, prosila sama sebe.

Mělo by to být snadno proveditelné. Byla si jistá, že zde dříve již jiní zemřeli.

Ale nemohla. Jen o tom přemýšlet jí rozbušilo srdce, zadýchávala se a provaz kolem břicha se jí napínal. Jak věděla, že čelí bezprostřední smrti, pomalu se v ní začal budit nový pocit. Tentokrát to nebyla panika nebo strach. Nebyla to beznaděj. Bylo to něco jiného.

Co cítím?

A potom si to uvědomila. Bylo to rozčilení. Ne na jejího věznitele. Už dlouho předtím svou zlost vůči němu vyčerpala.

Jsem to já, pomyslela si. Dělám to, co chce. Když křičím a pláču a vzlykám a žadoním, dělám to, co on chce.

Kdykoli si usrkla toho studeného vývaru bez chuti, kterým jí krmil skrze brčko, dělala to, co on chtěl. Kdykoli žalostně brečela, že je matka se dvěma dětmi, které ji potřebují, činila mu nekonečnou rozkoš.

Když se konečně přestala svíjet, její mysl se pročistila novým odhodláním. Možná potřebuje zkusit jinou metodu. Celé dny sváděla tvrdý boj s provazy. Možná to byl špatný přístup. Byly jako ty malé hračky z bambusu – čínské pasti na prsty, do kterých jste na každém konci trubičky vložili prsty a čím více jste zatáhli, tím více vaše prsty uvízly. Možná že finta byla v tom, uvolnit se, vědomě a zcela. Možná to byla cesta ven.

Jeden sval po druhém nechala své tělo poklesnout, cítila každou bolístku, každou modřinu, kde se kůže dotýkala provazů. A pomalu si uvědomovala, kde je soustředěno napětí provazu.

Konečně našla, co potřebovala. Kolem pravého kotníku to bylo trochu volnější. Ale zatahání nezafunguje, alespoň ještě ne. Ne, musí udržet své svaly pružné. Jemně zavrtěla svým kotníkem, lehce, a potom agresivněji, když se provaz uvolnil.

Konečně, k jejímu nadšení a překvapení, se její pata uvolnila a ona vytáhla celé pravé chodidlo.

Okamžitě si prohlédla podlahu. Jen stopu daleko, mezi rozházenými částmi panenek, ležel jeho lovecký nůž. Vždycky se smál, když ho tam dráždivě nechával poblíž. Na ostří byla zaschlá krev, ve světle jízlivě jiskřil.