Blake Pierce - Navždy Pryč

Riley ležela ve stísněném prostoru pod domem, v malé provizorní kleci. Propanová pochodeň dávala jediné světlo, které spatřila. Zbytek času strávila v naprosté temnotě. Podlaha stísněného prostoru byla tvořená hlínou. Podlahová prkna nad ní byla tak nízko, že se sotva mohla skrčit.

Byla tam naprostá temnota, dokonce i když otevřel malé dveře a vplížil se do stísněného prostoru k ní. Neviděla ho, ale slyšela, jak dýchá a bručí. Odemkl klec, otevřel ji a vlezl dovnitř.

A potom zažehl pochodeň. Viděla jeho krutý a ošklivý obličej v jejím světle. Dobíral si ji talířem bídného jídla. Když se po něm natáhla, nasměroval na ni plameny. Nemohla se najíst, aniž by se nespálila …

Otevřela oči. Představy byly méně viditelné, když měla otevřené oči, ale proud vzpomínek nemohla setřást. Roboticky pokračovala v přípravě snídaně, celé tělo zápasilo s adrenalinem. Zrovna připravovala příbory na stůl, když se hlas její dcery znovu rozkřičel.

“Mami, jak dlouho to bude trvat?”

Vyskočila a její talíř jí vyklouzl z ruky, spadl na podlahu a roztříštil se.

“Co se stalo ?” zakřičela April a objevila se vedle ní.

“Nic,” řekla Riley.

Uklidila nepořádek a když si se s April usadily společně k jídlo, tiché nepřátelství bylo patrné, jako vždycky. Riley chtěla ten koloběh přerušit, přiblížit se April, říci, April, to jsem já, tvá matka, a já tě miluji. Ale tolikrát to zkusila a bylo to ještě horší. Její dcera ji nenáviděla a ona nechápala proč – nebo jak s tím skoncovat.

“Co budeš dnes dělat ?” zeptala se April.

“ Co myslíš?” vyštěkla April. “Půjdu na vyučování.”

“Já myslím potom,” řekla Riley a udržovala svůj hlas klidný a soucitný. “Jsem tvá matka. Chci to vědět. To je normální.”

“Nic na našem životě není normální.”

Chvíli jedly v tichosti.

“Ty mi nikdy nic neřekneš,” řekla Riley.

“Ty taky ne.”

To nadobro skoncovalo s veškerou nadějí na konverzaci.

To je fér, pomyslela si Riley hořce. Byla to větší pravda, než April tušila. Riley jí nikdy neřekla o své práci, o svých případech; nikdy jí neřekla o svém zajetí nebo o čase strávený v nemocnici nebo proč má právě nyní “dovolenou”. Vše, co April věděla bylo, že během té doby musela žít u svého otce a nenáviděla ho ještě víc, než nenáviděla Riley. Ale i když jí to chtěla moc říci, Riley byla přesvědčená, že bude lepší, když April nebude mít ponětí o tom, čím si její matka prošla.

Riley se oblékla a odvezla April do školy a celou cestu jedna druhé neřekla ni slovo. Když April vystoupila z auta, zavolala na ní, “Uvidíme se v deset.”

April na ni bez zájmu mávla a odkráčela.

Riley zajela do nedaleké kavárny. Stalo se to pro ni rutinou. Bylo pro ni těžké, strávit čas na veřejnosti, a ona věděla, že právě proto to musí dělat. Kavárna byla malá a nikdy nebyla plná, dokonce i během dopoledne, jako bylo toto, takže ji vnímala jako poměrně malou hrozbu.

Jak tam seděla, srkala cappuccino, vzpomněla si znovu na Billovu naléhavou prosbu. Už to je šest týdnů, zatraceně. To se musí změnit. Ona se musí změnit. Nevěděla, jak to udělá.

Ale začala se jí rodit myšlenka. Přesně věděla, co musí udělat jako první.

Bílý plamen propanové pochodně plápolal před Riley. Musela uhýbat sem a tam, aby se vyhnula spálení. Jas ji oslepoval, nic jiného neviděla a dokonce už ani neviděla tvář svého věznitele. Jak se pochodeň kolem točila, zdálo se, jako by zanechávala stopu ve vzduchu.

“Přestaňte!” křičela. “Přestaňte!”

Její hlas byl hrubý a chraplavý z křičení. Zamyslela se, proč plýtvala svým dechem. Věděla, že ji nepřestane trýznit, dokud nebude mrtvá.

A v ten okamžik pozvedl klakson a zatroubil jí s ním do ucha.

Klakson auta zaječel. Riley se vrátila do přítomnosti a rozhlédla se, uviděla, jak se semafor na křižovatce právě změnil na zelenou. Řada řidičů čekala za jejím vozem a ona šlápla na plyn.

Riley, se zpocenými dlaněmi, vytlačila tu vzpomínku a připomněla si, kde je. Chystala se navštívit Marii Sayles, jedinou další přeživší ne popsatelného sadismu jejího téměř-vraha. Vynadala si za to, že dovolila, aby ji ta vzpomínka ovládla. Podařilo se jí soustředit svou mysl na řízení celou hodinu a půl a myslela si, že už se jí to daří.

Riley vjela do města Georgetown, projela kolem luxusních viktoriánských domů a zaparkovala na adrese, kterou jí Marie telefonicky sdělila – u městského domu z červených cihel a pěkného arkýřového okna. Chvíli seděla v autě, přemítala, zda má jít dovnitř, a snažila se dodat si odvahu.

Nakonec vystoupila. Jak stoupala po schodech, potěšilo ji, když spatřila Marii, jak jí jde naproti ke dveřím. Tmavě, ale elegantně oděná, Marie se poněkud mdle usmála. Její obličej vypadal unaveně a vyčerpaně. Podle kruhů pod očima si byla Riley poměrně jistá, že brečela. To ji nepřekvapilo. S Marií se během týdnů, kdy měly video telefonáty, vídávaly velmi často, a jedna před druhou toho mnoho netajila.

Když se obejmuly, Riley si okamžitě všimla, že Marie není tak vysoká a robustní, jakou ji čekala. Dokonce i na podpatcích byla Marie menší, než Riley, její postava byla malá a drobná. To Riley překvapilo. Spolu s Marií si hodně povídaly, ale nyní to bylo poprvé, kdy se setkaly osobně. Mariina drobná postava poukazovala na míru její kuráže, když přežila to, čím si prošla.

Riley se rozhlížela kolem, zatímco s Marií šly do jídelny. Dům byl bezvadně čistý a vkusně zařízený. Za normálních okolností by to byl veselý dům úspěšné svobodné ženy. Ale Marie měla všechny závěsy zatažené a světla ztlumená. Atmosféra byla zvláštně skličující. Riley to nechtěla přiznat, ale přinutilo ji to popřemýšlet o svém vlastním domě.

Marie měla na jídelním stole připravený lehký oběd a společně s Riley se posadily k jídlu. Seděly tam v divném tichu, Riley se potila, nevěděla ani proč. Vidět Marii oživovalo všechny vzpomínky.

“ Tak . . . jaký to byl pocit ?” zeptala se Marie pozorně. “Vrátit se zpět mezi lidi?”

Riley se usmála. Marie věděla lépe, než kdokoli jiný, jak náročná byla dnešní jízda.

“Poměrně dobrý,” řekla Riley. “Vlastně, dost dobrý. Vlastně jsem měla jen jeden slabý okamžik.”

Marie pokývala, bylo vidět, že to chápe.

“No, ale podařilo se ti to,” řekla Mari. “A to bylo statečné.”

Statečné, pomyslela si Riley. Takhle by se nepopsala. Jednou snad, když byla ještě aktivní agentkou. Bude se tak ještě někdy moct nazvat?

“A co ty ?” zeptala se Riley. “Jak moc chodíš ven?”

Marie se odmlčela.

“Ty dům vůbec neopouštíš, že ne?” zeptala se Riley.

Marie zakroutila hlavou.

Riley se natáhla vpřed a soucitně ji uchopila za zápěstí.

“Marie, musíš se o to pokusit,” naléhala. “Jestli tady zůstaneš takhle uvězněná, je to jako by tě stále věznil on.”

Z Mariina hrdla se vydralo ven potlačované vzlykání.

“Promiň,” řekla Riley.

“To je v pořádku. Máš pravdu.”

Riley sledovala Marii, zatímco obě chvíli jedly a rozhostilo se dlouhé ticho. Ráda by si myslela, že se Marii daří dobře, ale musela si přiznat, že jí připadala znepokojivě křehká. Díky tomu se začala bát také sama o sebe. Vypadala také tak zle?