Blake Pierce - Navždy Pryč

Riley v tichosti přemýšlela, zda je pro Marii dobré, aby žila o samotě. Nebylo by jí lépe s manželem nebo přítelem? zamyslela se. A pak přemýšlela o tom samém, ohledně sebe. Ale věděla, že odpověď na obě otázky je pravděpodobně ne. Žádná z nich nebyla v takovém emočním stavu mysli, aby si udržela vztah. Byla by to jen pomocná berlička.

“Poděkovala jsem ti vůbec?” zeptala se po chvíli Marie a přerušila ticho.

Riley se usmála. Velmi dobře věděla, že Marie má na mysli svou záchranu.

“Mnohokrát,” řekla Riley. “Ale nemusíš. Opravdu ne.”

Marie do ní dloubla svou vidličkou.

“Omluvila jsem se někdy?”

Riley byla překvapená. “Omluvit se? Za co?”

Marie hovořila jen s obtížemi.

“Kdybys mě odtamtud nedostala, nebyla bys chycená.”

Riley jemně zmáčkla Mariinu ruku.

“Marie, jen jsem dělala svou práci. Nemůžeš se vinit za něco, co nebyla tvoje chyba. Už takhle toho máš až moc.”

Marie souhlasně pokývala.

“Jen každý den vstát z postele je výzva,” přiznala. “ Hádám, že sis všimla, jak vše uchovávám v šeru. Jasné světlo mi připomíná tu jeho pochodeň. Nemohu se ani dívat na televizi nebo poslouchat hudbu. Mám strach, že se ke mně někdo nepozorovaně přiblíží a já ho neuslyším. Ze sebemenšího zvuku panikařím.”

Marie začala tiše vzlykat.

Nikdy už nebudu na svět pohlížet stejně. Už nikdy. Ďábel je všude kolem nás. Neměla jsem o tom ani ponětí. Lidé jsou schopni tak strašných činů. Nevím, jestli budu ještě někdy schopná lidem věřit.”

Jak Marie brečela, Riley ji chtěla utěšit, říci jí, že se mýlí. Ale část Riley si tím nebyla tak jistá.

Nakonec se na ni Marie podívala.

“Proč jsi sem dnes přišla?” zeptala se bez obalu.

Riley byla zaskočená Mariiou přímostí – a tím, že to vlastně sama nevěděla.

“Já nevím,” řekla. “Jen jsem tě chtěla navštívit. Zjistit, jak se ti vede.”

“A ještě je v tom něco dalšího,” řekla Marie a přimhouřila oči zvláštním pohledem.

Možná má pravdu, pomyslela si Riley. Riley si vzpomněla na Billovu návštěvu a uvědomila si, že sem skutečně přišla kvůli novému případu. Co to chtěla od Marie? Radu? Svolení? Povzbuzení? Ujištění? Jedna její část chtěla, aby jí Marie řekla, že je šílená, a pak by mohla být v klidu a zapomenout na Billa. Ale druhá její část možná chtěla, aby ji Marie ponoukla se do toho pustit.

Nakonec si Riley povzdychla.

“Byl otevřen nový případ,” řekla. “No, ne úplně nový případ. Ale starý případ, který nebyl uzavřen.”

Mariinin výraz zvážněl a zpřísněl.

Riley těžce polkla.

“A tys přišla, aby ses zeptala, jestli na tom máš pracovat?” zeptala se Marie.

Riley pokrčila rameny. Ale také pohlédla vzhůru a hledala v Mariiných očích ujištění, povzbuzení. A v ten okamžik si uvědomila, že to bylo přesně to, co doufala, že zde nalezne.

Ale k jejímu zklamání Marie sklopila oči a pomalu zakroutila hlavou. Riley čekala na odpověď, ale místo toho následovalo nekonečné ticho. Riley cítila, že se v Marii rozrůstá nějaký zvláštní strach.

V tom tichu se Riley rozhlédla po bytě a oči jí sklouzly na Mariininu pevnou linku. Byla překvapená, když si všimla, že je odpojená.

“Co máš s telefonem?” zeptala se Riley.

Marie vypadala skutečně zasažená a Riley si uvědomila, že se dotkla skutečně citlivého místa.

“Stále mi volá,” řekla Marie téměř neslyšitelným šepotem.

“Kdo?”

“Peterson.”

Rileyino srdce jí vyskočilo až do krku.

“Peterson je mrtvý,” odpověděla Riley třesoucím se hlasem. “Já jsem to místo zapálila. Našli jeho tělo.”

Marie zatřásla hlavou.

“Mohli najít kohokoli. Nebyl to on.”

Riley zachvátila panika. Její největší obavy se znovu zrodily.

“Všichni říkají, že to byl on,” řekne Riley.

“A ty tomu skutečně věříš?”

Riley nevěděla, co říci. Nyní nebyl čas na to čelit vlastním obavám. Nakonec Marie možná blouznila. Ale jak by ji mohla Riley přesvědčit o něčem, čemu zcela sama nevěřila?

“Stále volá,” řekla znovu Marie. “Zavolá, dýchá a zavěsí. Já vím, že to je on. Je naživu. A sleduje mě.”

Riley pocítila chladný, vkrádající se děs.

“To je pravděpodobně jen nějaký oplzlý člověk,” řekla a předstírala, že je v klidu. “Ale mohu požádat Kancelář, aby to zkontrolovala. Mohu zajistit, aby vyslali auto na sledování, jestli máš strach. Vystopují ty telefonáty.”

“Ne!” řekla Marie ostře. “Ne!”

Riley se na ni zmateně dívala.

“Proč ne?” zeptala se.

“Nechci, aby ho rozčílili,” řekla Marie patetickým šeptem.

Riley, zaskočená, cítila, jak se jí jímá panika, náhle si uvědomila, že to byl velmi špatný nápad, přijít sem. Teď se cítila ještě hůř. Věděla, že v této skličující jídelně nemůže sedět ani o chvíli déle.

“Musím jít,” řekla Riley a pokračovala. “Promiň. Čeká na mě dcera.”

Marie náhle uchopila Riley za zápěstí překvapující silou, zaryla jí nehty do kůže.

Ta se na ni podívala, její ledově modré oči byly tak intenzivní, že Riley děsily. Ten děsivý pohled se jí vtiskl až do duše.

“Vezmi ten případ,” naléhala Marie.

Riley v jejích očích viděla, že si Marie plete dohromady nový případ a Petersona.

“Najdi toho zkurvysyna,” dodala. “A zabij ho za mě.”

Muž si udržoval krátkou, ale diskrétní vzdálenost od ženy, jen letmo pohlížel jejím směrem. Do svého nákupního košíku položil pár kupónů, aby vypadal jako další nakupující. Gratuloval si k tomu, jak nenápadným se mu podařilo sebe udělat. Nikdo by nehádal, jakou má skutečnou moc.

Ale i tak nikdy nebyl typem muže, který by přilákal příliš pozornosti. Jako dítě se cítil téměř neviditelný. Nyní mohl konečně využít svou nevýraznost ke svému prospěchu.

Jen před pár okamžiky stál přímo vedle ní, sotva dvě stopy daleko. Zabraná do výběru svého šampónu, vůbec si ho nevšimla.

Ale on o ní toho věděl spoustu. Věděl, že se jmenuje Cindy; že její manžel vlastnil galerii; že pracovala na bezplatné klinice. Dnes měla volno. Právě nyní s někým hovořila po telefonu – zdálo se, že se svou sestrou. Smála se něčemu, co jí ta osoba říkala. Zrudl zlostí, přemýšlel, jestli se smála jemu tak, jak to dělávala děvčata. Jeho vztek se zintenzivnil.

Cindy měla na sobě kraťasy, tílko a draze vypadající boty na běhání. Z auta jí sledoval, jak běhá, a čekal, až doběhá a půjde do obchodu. Znal její rutinu během dnů, když měla volno, jako byl tento. Nákup odnese domů, uloží ho, dá si sprchu a potom pojede za svým mužem na oběd.

Postavu měla pěknou díky dostatečnému sportu. Nebylo jí víc než třicet, ale kůži na stehnech už neměla pevnou. Pravděpodobně jednou hodně zhubla, možná to bylo nedávno. Jistě na to byla pyšná.

Žena nečekaně zamířila k nejbližší pokladně. Muž byl zaskočen. Skončila s nákupem rychleji, než obvykle. Spěchal do fronty za ní, téměř při tom vystrčil stranou jiného zákazníka. Tiše si za to vynadal.

Jak pokladní skenovala její nákup, přiblížil se a stál u ní extrémně blízko – dost blízko na to, aby cítil vůni jejího těla, nyní zpoceného a velmi výrazného po jejím náročném běhu. Byl to pach, se kterým doufal, že se velmi brzy důkladně seznámí. Ale pak bude ten pach již smíchán s jinou vůní – která ho fascinovala, kvůli své zvláštnosti a záhadnosti.