Blake Pierce - Navždy Pryč

Riley zavolala na svou dceru, “April!”

Bez odezvy. Riley zavolala její jméno několikrát, vždy hlasitě, až konečně odpověděla.

“Co?” odpověděla April z obývacího pokoje a zněla naprosto otráveně.

“V kolik máš dneska lekci?”

“Vždyť to víš.”

“Jen mi to řekni, ano?”

“Osm třicet.”

Riley se zamračila a vypadala smutně. Pohlédla vzhůru na Billa.

“Propadla z Angličtiny. Nebyla na příliš mnoho hodinách. Snažím se ji z toho vykopat.”

Bill zakroutil hlavou, velmi dobře tomu rozuměl. Život v agentuře si na nich na všech vybral velkou daň a jejich rodiny byly největšími oběťmi.

“To je mi líto,” řekl.

Riley pokrčila rameny.

“Je jí čtrnáct. Nenávidí mě.”

“To není dobré.”

“Já jsem nenáviděla všechny, když mi bylo čtrnáct,” odpověděla. “Ty ne?”

Bill neodpověděl. Bylo těžké představit si, že Riley kdy někoho nenáviděla.

“Počkej, až se do toho věku dostanou tví chlapci,” řekla Riley. “Kolik jim je teď? Zapomněla jsem.”

“Osm a deset,” odpověděl Bill a pak se usmál. “Tak, jak to pokračuje s Maggie, si nejsem jistý, jestli ještě budu součástí jejích života, až jim bude jako April.”

Riley naklonila hlavu na stranu a s obavami na něj pohlédla. Ten pečující pohled mu chyběl.

“Je to tak špatné, co?” řekla.

Uhnul pohledem, nechtěl na to myslet.

Oba se na okamžik odmlčeli.

“Co to schováváš na podlaze?” zeptala se.

Bill se podíval dolů a pak znovu nahoru a usmál se; dokonce i v tomto stavu jí nic neuniklo.

“Nic neschovávám,” řekl Bill, zvedl obálku a položil ji na stůl. “Jen něco, co bych s tebou chtěl probrat.”

Riley se zeširoka usmála. Bylo jasné, že velmi dobře ví, kvůli čemu tu skutečně je.

“Ukaž mi to,” řekla a potom dodala, zatímco se nervózně podívala po April, “Pojď, jdeme dozadu. Nechci, aby to viděla.”

Riley si sundala bačkory a bosky šla před Billem dozadu na dvorek. Posadili se u o šlehaného dřevěného stolku na piknik, který tu ještě předtím, než se sem Riley nastěhovala, a Bill se rozhlédl po malém dvorku, na kterém byl jediný strom. Ze všech stran byl les. Úplně zapomněl, že je blízko města.

Příliš odlehlé, pomyslel si.

Nikdy neměl pocit, že je toto místo pro Riley vhodné. Malý domek v rančovém stylu byl patnáct mil za městem, byl zchátralý a velmi obyčejný. Byl hned vedle silnice druhé třídy, kolem byly na dohled jen lesy a pastviny. Také si nemyslel, že pro ni je příměstský styl to pravé. Jen s těží si dokázal představit, jak pořádá kolečko koktejlové párty. Alespoň mohla jet do Fredericksburgu a nasednout na Amtrak vlak do Quantica, když se vrátila domů z práce. Když ještě mohla chodit do práce.

“Ukaž mi, co máš,” řekla.

Na stole rozložil zprávy a fotografie.

“ Vzpomínáš si na Daggettův případ?” zeptal se. “Měla jsi pravdu. Vrah tím neskončil.”

Viděl, jak vyvalila oči, zatímco si pečlivě studovala obrázky. Nastalo dlouhé ticho, během kterého si intenzivně studovala složky, a on přemýšlel, jestli toto je to, co potřebovala, aby se vrátila zpět – nebo jestli jí to vrhne zpátky.

“Tak, co si myslíš ?” zeptal se konečně.

Další ticho. Ještě stále nevzhlédla od složky.

Nakonec se podívala nahoru a jeho šokovalo, když uviděl, jak má v očích slzy. Nikdy ji předtím neviděl brečet, dokonce ani u těch nejhorších případů, když byla v blízkosti mrtvol. Toto určitě nebyla ta Riley, jak ji znal. Ten vrah jí musel něco udělat, něco, o čem on nevěděl.

Potlačila vzlykání.

“Mám strach, Bille,” řekla. “Mám takový strach. Celou dobu. Ohledně všeho.”

Billa zabolelo srdce, když ji takto viděl. Přemýšlel, kam se poděla stará Riley, osoba, na kterou vždy spoléhal v tom, že bude tvrdší, než on, skála, o kterou se mohl vždy v těžkých dobách opřít. Chyběla mu víc, než dokázal vyjádřit.

“ On je mrtvý, Riley,” řekl tím nejpřesvědčivějším tónem, jakým to šlo. “Už ti nemůže ublížit.”

Zakroutila hlavou.

“To nevíš.”

“Jistěže vím,” odpověděl. “Našli jeho tělo po explozi.”

“Nemohli ho identifikovat,” řekla.

“Ty víš, že to byl on.”

Sklopila obličej a přikryla si ho jednou rukou, zatímco vzlykala. Druhou ruku jí držel na stole.

“Toto je nový případ,” řekl. “Nemá co do činění s tím, co se ti přihodilo.”

Zakroutila hlavou.

“To nevadí.”

Pomalu, zatímco vzlykala, se natáhla a podala mu složku, podívala se stranou.

“Je mi to líto,” řekla se sklopeným pohledem, zatímco ji držela třesoucí se rukou. “Myslím, že bys měl jít,” dodala.

Bill se šokovaný, posmutnělý, natáhl a vzal si složku zpátky. Nikdy za milión let by toto nečekal.

Bill tam chvíli seděl, bojoval proti vlastním slzám. Nakonec ji jemně poplácal ruku, vstal od stolu a zamířil přes dům ven. April stále seděla v obývacím pokoji, měla zavřené oči a kývala hlavou v rytmu hudby.

*

Poté, co Bill odešel, seděla Riley u piknikového stolku a brečela.

Myslela jsem, že už jsem v pořádku, pomyslela si.

Moc s i přála být v pořádku, už kvůli Billovi. A myslela si, že to dokáže ustát. Sedět v kuchyni a mluvit o běžných věcech nebyl problém. Potom ale, když vyšli ven a ona uviděla tu složku, myslela si, že to bude také dobré. Dokonce lepší, než jen dobré. Zamotala se do toho. Její dřívější nadšení pro práci bylo oživeno, chtěla se dostat zpět do terénu. Samozřejmě, že začala škatulkovat, přemýšlela o těch téměř identických vraždách jako o záhadě, která musí být rozluštěna, jako o abstraktní, intelektuální hře. To bylo také ještě dobré. Její terapeut jí řekl, že to tak bude muset dělat, jestli chce mít naději na návrat do práce.

Ale potom se z nějakého důvodu z intelektuální hádanky stalo to, čím skutečně byla – monstrózní lidskou tragédií, ve které zemřely dvě nevinné ženy, během zápasu nezměrné bolesti a hrůzy. A náhle se zamyslela: Měly to tak strašné, jako jsem to měla já?

Její tělo nyní přetékalo panikou a strachem. A rozpaky, studem. Bill byl její partner a její nejlepší přítel. Dlužila mu. Stál při ní během posledních týdnů, na rozdíl od jiných. Bez něj by období v nemocnici nepřežila. Poslední věc, kterou chtěla, aby spatřil bylo vidět ji bezmocnou.

Slyšela, jak April zakřičela u zadních skleněných dveří.

“Mami, musíme jít jíst nebo přijdu pozdě.”

Pocítila nutkání na ni také zakřičet, “Připrav si svou vlastní snídani!”

Ale neudělala to. Už dávno byla z bitev s April unavená. Vzdala všechen boj.

Vstala od stolu a šla zpět do kuchyně. Z role kuchyňských papírových utěrek si jednu utrhla a utřela si slzy a vysmrkala se, potom se připravila na vaření. Snažila se rozpomenout se na slova terapeuta: I rutinní úkoly budou stát velkou míru vědomého úsilí, alespoň po nějakou dobu. Musela se smířit s tím, že bude věci dělat krůček po krůčku.

Nejprve vytáhnout věci z lednice – kartón vajíček, balení slaniny, dózu s máslem, sklenici s džemem, protože na rozdíl od ní měla April džem ráda. A tak to šlo, dokud nevyskládala šest plátků slaniny na pánev na sporáku a potom pod pánví zažehla plyn.

Při pohledu na žlutomodrý plamen zavrávorala. Zavřela oči a vše se jí vybavilo.