Blake Pierce - Navždy Pryč

Bill si povzdychl, obrázku mu oživily všechny vzpomínky. I když už byl v jednotce mnoho let, pohled na každičkou oběť ho bolel.

“Tělo paní Rogers bylo nalezeno v sedě, opřené o strom,” pokračoval Bill a jeho hlas byl vážnější. “ Nebylo až tak opatrně upraveno jako to v Mosby parku. Neměla kontaktní čočky nebo vazelínu, ale většina ostatních detailů je stejná. Vlasy paní Rogers byly ostříhané nakrátko, nebyly oholené, ale měla podobnou sešitou paruku. Také byla uškrcena růžovou stuhou a před ní byla nalezena falešná růže.”

Bill se na okamžik odmlčel. Nenáviděl to, co měl poté vyslovit.

“Paige a já jsme nemohli ten případ rozluštit.”

Spelbren se na něj otočil.

“S čím byl problém?” zeptal se.

“S čím nebyl problém?” oponoval Bill zbytečně defenzivně. “Nemohli jsme nic rozluštit. Neměli jsme žádné svědky; rodina oběti nám nemohla poskytnout žádné užitečné informace; paní Rogers neměla žádné nepřátele, žádného bývalého manžela, žádného naštvaného přítele. Neexistoval jediný dobrý důvod pro to, aby se stala cílem a byla zabitá. Případ okamžitě vychladl.”

Bill utichl. Mysl mu zaplavily temné myšlenky.

“Neviňte se,” řekl Meredith jemu nevlastním jemným tónem. “Není to vaše chyba. Nemohli jste další vraždě zabránit.”

Bill si vážil té vlídnosti, ale cítil se zatraceně provinile. Proč to předtím nerozluštil? Proč se to nepodařilo Riley? Jen zřídkakdy se během své kariéry cítil tak vyvedený z míry.

V ten okamžik Meredithův telefon zazvonil a náčelník ho zvednul.

Téměř první věc, kterou řekl, byla, “Do prdele.”

Několikrát to zopakoval. Potom řekl, “Jste si jistý, že to je ona?” Odmlčel se. “Proběhla žádost o výkupné?”

Zvedl se ze židle a vyšel z konferenční místnosti, zanechal ostatní tři muže sedět ve zmateném tichu. Na několik minut se vrátil. Vypadal starší.

“Pánové, nyní máme krizový režim,” prohlásil. “ Právě jsme obdrželi potvrzení identity včerejší oběti. Její jméno je Reba Frye.”

Bil zalapal po dechu, jako by dostal ránu do břicha; viděl, jak je Spelbren také v šoku. Ale Flores vypadal zmateně.

“Měl bych vědět, kdo to je?” zeptal se Flores.

“Za svobodna se jmenovala Newbrough,” vysvětlil Meredith. “Dcera Státního senátora Mitche Newbrough—pravděpodobně příštího guvernéra Virginie.”

Flores vydechl.

“Nezaslechl jsem, že je pohřešovaná,” řekl Spelbren.

“Nebylo to oficiálně vyhlášeno,” řekl Meredith. “Její otec byl již kontaktován. A samozřejmě si myslí, že to je politické nebo osobní nebo oboje. Bez ohledu na to, že se totéž stalo jiné oběti před šesti měsíci.”

Meredith zakroutil hlavou.

“Senátor na to hodně naléhá,” dodal. “Chystá se spadnout lavina s médii. Postará se o to, aby nám udržel hořící koudel u zadku.”

Bill se cítil odrazen. Nesnášel pocit, když toho na něj bylo příliš. Ale přesně tak se cítil právě teď.

V místnosti nastalo zasmušilé ticho.

Bill si nakonec odkašlal.

“Budeme potřebovat pomoc,” řekl.

Meredith se na něj otočil a Bill se střetl s jeho tvrdým pohledem. Meredithův obličej se svraštil obavami a nesouhlasem. Ale bylo jasné, že ví, na co Bill myslí.

“Není připravená,” odpověděl Meredith , zjevně věděl, že Bill měl na mysli ji do toho zapojit.

Bill si povzdychl.

“Pane, ”odpověděl, “ten případ zná lépe, než kdokoli jiný. A nikdo není chytřejší.”

Po dalším odmlčení šel Bill s pravdou ven a řekl, co si skutečně myslí.

“Nemyslím si, že to bez ní dokážeme.”

Meredith několikrát tužkou zaťukal do zápisníku, zjevně si přál být kdekoli jinde, jen ne tady.

“Je to chyba,” řekl. “Ale jestli ji to položí, bude to vaše vina.” Znovu vydechl. “Zavolejte jí.”

Dospívající dívka, která otevřela dveře, vypadala jo by jimi chtěla narazit Billovi do tváře. Místo toho se zatočila a beze slova odkráčela, dveře nechala otevřené.

Bill vešel dovnitř.

“Ahoj April,” řekl automaticky.

Dcera Riley, mrzutá, vytáhlá čtrnáctka, s tmavými vlasy po své matce a oříškovýma očima, neodpověděla. Na tričko nadměrné velikosti, vlasy měla rozcuchané, April zahnula za roh a plácla sebou na gauč, nic, než její sluchátka a mobil, pro ni neexistovalo.

Bill tam neohrabaně stál, nebyl si jistý, co udělat. Když zavolal Riley, souhlasila s jeho návštěvou, i když váhala. Rozmyslela si to snad?

Bill se rozhlédl, zatímco vešel do šerého domu. Prošel obývacím pokojem a viděl, že vše je zarovnané a na svém místě, což bylo pro Riley typické. Ale také si všiml stažených rolet a prachu na nábytku – a to pro ni vůbec charakteristické nebylo. Na polici s knihami si všiml řady blyštících se brožovaných thrillerů, které jí koupil na její dovolenou, doufal, že jí odvedou myšlenky od jejích problémů. Ani jedno vázání nevypadalo zohýbané.

Billův pocit nervozity se prohloubil. To nebyla Riley jakou ji znal. Měl Meredith pravdu? Potřebuje delší dovolenou? Udělal špatně, když ji oslovil ještě, než je na to připravená?

Bill se připravil a pokračoval dál do tmavého domu a jak zahnul za roh, našel Riley v kuchyni o samotě, jak sedí u umakartového stolu v županu a bačkorách, před sebou má šálek kávy. Povídala se nahoru a on viděl záblesk studu, jako by zapomněla, že měl přijít. Ale rychle se dala dohromady, mdle se usmála a postavila se.

Vykročil vpřed a obejmul ji a ona chabě objala jeho. V bačkorách byla o trochu menší, než on. Také velmi zhubla, až příliš, a jeho obavy zesílily.

Posadil se naproti ní a prohlížel si ji. Vlasy měla umyté, ale nebyly u česané a vypadalo to, jako by v těch bačkorách chodila už několik dní. Obličej vypadal vyzáble, příliš bledě a vypadala mnohem, mnohem starší, než jak vypadala, když ji uviděl před pěti týdny. Vypadala, jako by zažila peklo. A taky ano. Snažil se nemyslet na to, co jí poslední vrah udělal.

Odvrátila pohled a oba tam seděli v neproniknutelném tichu. Bill si byl tak jistý, že bude vědět, co jí říci, aby ji povzbudil, vyburcoval ji; ale jak tam seděl, cítil, jak ho její smutek sžírá a neměl slov. Chtěl, aby působila statněji jako dřív.

Rychle vedle své židle na podlahu schoval obálku se složkami o nové m případu vraždy. Nebyl si nyní jistý, jestli by jí to měl vůbec ukázat. Začínal si být jistější, že udělal chybu, když sem přišel. Bylo jasné, že potřebuje víc času. Když ji totiž takto viděl, poprvé si nebyl jistý, jestli se jeho dlouholetá partnerka vůbec vrátí zpět.

“Kávu?” zeptala se. Cítil její neklid.

Zakroutil hlavou. Bylo jasné, že je zranitelná. Když ji navštívil v nemocnici a dokonce potom, když se vrátila domů, bál se o ni. Přemýšlel, jestli se vůbec někdy dostane z té bolesti a hrůzy, kterou si prošla, z hlubin své dlouholeté temnoty. Vůbec to pro ni nebylo typické; při každém jiném případě se zdála být nezdolná. Něco bylo na tom posledním případu, na posledním vrahovi, jiné. Bill to chápal: ten muž byl tím nejpokřivenějším psychopatem, na jakého kdy narazil – a to hovořilo za sebe.

Jak si ji prohlížel, napadlo ho něco dalšího. Vlastně vypadala na svůj věk. Bylo jí čtyřicet let, stejně jako jemu, ale když ještě pracovala, byla čilá a angažovaná, vždy vypadala o několik let mladší. V jejích tmavých vlasech se začaly objevovat šediny. No, jeho vlasy už také začínaly šedivět.