Blake Pierce - Navždy Pryč

Ohnala se svým volným chodidlem po noži. Ale zamířila příliš vysoko a netrefila se.

Nechala své tělo znovu sklesnout. Sklouzla se dolů po tyči, jen o pár centimetrů a natahovala chodilo, dokud neměla nůž na dosah. Sevřela špinavé ostří mezi prsty, škrábala s ním po podlaze a opatrně ho zvedala chodidlem, dokud netřímala rukojeť ve své dlani. Pevně uchopila rukojeť strnulými prsty a osočila ji, pomalu řezala provaz, který svazoval její zápěstí. Zdálo se, jako by se zastavil čas, zatímco zadržovala dech, doufala, modlila se, aby jí neupadl. Aby nevešel dovnitř.

Konečně zaslechla prasknutí a k jejímu překvapení se jí ruce uvolnily. Okamžitě, s rozbušeným srdcem, přeřízla provaz kolem pasu.

Volná. Nemohla tomu uvěřit.

Na okamžik se tam mohla jenom krčit, ruce i chodidla ji brněla z navracejícího se krevního oběhu. Dloubla do očních čoček, odolávala pokušení je vydrápnout. Opatrně s nimi přejela do strany, vytlačila je a vytáhla je ven. Oči ji příšerně bolely a když už byly venku, ulevilo se jí. Jak se dívala na dva plastové disky, které jí ležely v dlani, z jejich barvy se jí dělalo špatně. Čočky měly nepřirozeně jasně modrou barvu. Odhodila je stranou.

S bušícím se srdcem se Reba zvedla a rychle belhala ke dveřím. Uchopila kouli, ale neotočila s ní.

Co když tam je?

Neměla na výběr.

Reba otočila koulí a zatáhla za dveře, které se bez zvuku otevřely. Nahlédla do dlouhé, prázdné haly, pouze osvětlené klenutým otvorem napravo. Plížila se jí nahá, bosa a v tichosti a viděla, jak klenba vede do mírně osvětlené místnosti. Zastavila se a hleděla. Byl a to jednoduchá jídelna, se stolem a židlemi, celá úplně obyčejná, jako by do ní měla brzy přijít rodina na večeři. Přes okna visely staré, krajkové záclony.

V krku jí začal vznikat nový pocit zděšení. Obyčejnost mís ta byla tak zneklidňující, jako by bylo zneklidňující vidět zde žalář. Skrze závěsy viděla, že je venku tma. Zlepšila se jí nálada, když pomyslela na to, že jí temnota usnadní její únik.

Otočila se zpět do chodby. Končila dveřmi – dveřmi, které prostě musely vést ven. Dokulhala k nim a zmáčkla chladnou, mosaznou západku. Dveře se těžce otevřely směrem k ní a odhalili venkovní noc.

Uviděla malou verandu a za ní dvorek. Noční nebe bylo bez měsíce a osvětlené hvězdami. Nikde kolem nebylo žádné jiné světlo – žádné stopy po sousedních domech. Pomalu vstoupila na verandu a dolů na dvorek, který byl suchý a bez trávy. Chladný, svěží vzduch zaplavil její bolestivé plíce.

Cítila paniku, smíšenou s nadšením. Radost ze svobody.

Reba udělala svůj první krok a chystala se rozeběhnout – když náhle na zápěstí pocítila pevný stisk.

A pak přišel ten známý, ohavný smích.

Poslední co ucítila, byl tvrdý předmět – možná kov – který jí narazil do hlavy a pak už se propadala do hlubin temnoty.

Alespoň to ještě nezačalo páchnout, pomyslel si Zvláštní agent Bill Jeffreys.

Nakláněl se nad tělem, nemohl si pomoc i a už zaznamenal první příznaky. Mísily se s čerstvou vůní borovic a čistou mlhou, která stoupala ze zátoky – zápach těla, na který už měl být dávno zvyklý. Ale ještě si nezvykl.

Nahé ženské tělo bylo pečlivě naaranžováno na ohromném balvanu na okraji zátoky. Seděla, opírala se o další balvan, nohy měla rovně a byly roztažené, ruce měla podél těla. Zvláštní záhyb na pravé paži, jak si všiml, naznačoval zlomeninu kosti. Vlnité vlasy byly zjevně paruka, opelichaná, s odstíny blond, které k sobě nepasovaly. Přes ústa měla rtěnkou nakreslený růžový úsměv.

Vražedná zbraň byla stále připevněná kolem jejího krku; byla uškrcená růžovou stuhou. Na skále před sebou měla u nohou položenou umělou růži.

Bill se jemně pokusil zvednout levou ruku. Nepohnula se.

“Má stále posmrtnou ztuhlost,” řekl Bill agentovi Spelbrenovi, který se krčil na druhé straně těla. “Není mrtvá ani dvacet čtyři hodin.”

“Co to má s očima?” zeptal se Spelbren.

“Má je zašité, doširoka otevřené, černou nití,” odpověděl a neobtěžoval se podívat se zblízka.

Spelbren se na něj nevěřícně díval.

“Podívej se sám,” řekl Bill.

Spelbren zamžoural zblízka.

“Ježíši,” tiše zamumlal. Bill si všiml, že znechuceně neodtáhl. Bill si toho cenil. Už pracoval s jinými terénními agenty – někteří z nich byli dokonce zkušení veteráni jako Spelbren – kteří by se v tento okamžik již vyzvraceli z podoby.

Bill s ním předtím nikdy nepracoval. Spelbren byl zavolán k tomuto případu z terénní kanceláře ve Virginii. Přivést někoho z Oddělení behaviorální analýzy z Quantica byl Spelbrenův nápad. Proto tu byl Bill.

Chytrý krok, pomyslel si Bill.

Bill viděl, že Spelbren je mladší než on o několik let, ale i tak měl poznamenaný, vlídný obličej, který se mu docela líbil.

“Má kontaktní čočky,” všiml si Spelbren.

Bill se podíval zblízka. Má pravdu. Strašidelná, umělá modrá ho nutila odvrátit pohled. Tady dole u zátoky bylo za pozdního rána chladno, ale i tak začaly oči do očních jamek zapadávat. Bude těžké určit přesný čas smrti. Jediné, čím si byl Bill jistý bylo, že sem bylo tělo přineseno někdy během noci a opatrně umístěno.

Opodál zaslechl hlas.

“Zasraná Federálka.”

Bill vzhlédl na tři místní policajty, kteří stáli několik yardů daleko. Nyní si neslyšitelně šeptali, takže Bill věděl, že tato dvě vybraná slova měl zaslechnout. Byli z blízkého Yarnellu a bylo jasné, že nejsou rádi, že se tu objevilo FBI. Mysleli si, že to zvládnou sami.

Hlavní správce Státního parku Mosby si myslel něco jiného. Nebyl zvyklý na něco horšího, než na vandalismus, pohazování odpadků a nelegální lovení ryb a zvěře a věděl, že místní z Yarnellu nebyli schopní toto vyřešit.

Bill překonal více než stop mil dalekou cestu helikoptérou, takže se sem dostal ještě předtím, než se s tělem pohnulo. Pilot následoval souřadnice na kus louky na blízkém kopci, kde se s ním správce parku a Spelbren setkali. Správce parku je vezl několik mil dolů po blátivé cestě a když zastavili, Bill zahlédl mís to vraždy už z cesty. Bylo jen kousek z kopce u zátoky.

Policajti, kteří stáli netrpělivě poblíž, už si místo prohlédli. Bill věděl přesně, co si myslí. Chtějí tento případ rozluštit sami; dvojice FBI agentů je to poslední, co chtěli vidět.

Pardon, vidláci, pomyslel si Bill, ale na tohle nemáte.

“Šerif si myslí, že se jedná o nelegální obchodování ,” řekl Spelbren. “Pěkně se mýlí .”

“Proč to říkáte ?” zeptal se Bill. Sám znal odpověď, ale chtěl mít ponětí o tom, jak Spelbrenova mysl pracuje.

“Je jí po třicítce, takže není tak mladá,” řekl Spelbren. “Má strie, takže měla alespoň jedno dítě. To není typ, se kterým se obvykle obchoduje.”

“Máte pravdu,” řekl Bill.

“Ale co ta paruka?”

Bill zakroutil hlavou.

“Oholili jí hlavu,” odpověděl, “takže ať už byla k čemukoli, neměla sloužit ke změně barvy vlasů.”

“A ta růže?” zeptal se Spelbren. “Vzkaz?”

Bill si ji prohlédl.

“Levná textilní růže,” odpověděl. “Taková, jakou byste našel v každém levné obchodě. Vystopujeme ji, ale nic nenajdeme.”

Spelbren si ho prohlédl, zjevně na něj udělal dojem.