Blake Pierce - Navždy Pryč

“Jo. Hádám, že chtěl, aby se na něj dívaly i poté, co zemřely.”

Riley pocítila náhle zamrazení v zádech. Téměř ten pocit zapomněla. Měla ho vždycky, když něco na případu mělo zapadnout do sebe a začít dávat smysl. Nevěděla, zda se má cítit povzbuzena nebo zhrozena.

“Ne,” řekla. “To není ono. Bylo mu jedno, jestli ho ty ženy viděly.”

“Tak proč to dělal?”

Riley neodpověděla. V hlavě se jí začínaly rodit nové myšlenky. Byla nadšená. Ale ještě nebyla připravená to zformovat do slov – a to ani pro ni samotnou.

Na balvan položila dvojice fotografií a ukazovala Billovi detaily.

“Nejsou úplně stejné,” řekla. “Tělo v Daggettu nebylo tak pečlivě vystavené. Pokusil se přemístit tělo až když bylo ztuhlé. Hádám, že tentokrát ji sem přinesl ještě předtím, než nastala posmrtná ztuhlost. Jinak by ji nemohl naaranžovat …”

Potlačila potřebu dokončit větu slovem “hezky.” Potom si uvědomila, že to bylo přesně to slovo, které použila, když pracovala na případech před svým zajetím a týráním. Ano, dostávala se znovu do toho a pocítila, jak v ní roste známá stará posedlost. Už brzy nebude cesty zpět.

Ale byla to dobrá nebo špatná věc?

“Co to má Frye s očima?” zeptala se a ukázala na fotku. “Ta modrá nevypadá realisticky.”

“Kontaktní čočky,” odpověděl Bill.

Mrazení v Rileyiných zádech zesílilo. Tělo Eileen Rogers nemělo kontaktní čočky. To byl důležitý rozdíl.

“A lesk na její kůži?” zeptala se.

“Vazelína,” řekl Bill.

Další důležitý rozdíl. Cítila, že jí myšlenky začínají zapadat do sebe dech beroucí rychlostí.

“Co zjistili vyšetřovatelé o té paruce?” zeptala se Billa.

“Ještě nic, kromě toho, že byla daná dohromady z kousků levných paruk.”

Rileyino vzrušení vzrostlo. Na poslední vraždě vrah použil jednoduchou, celou paruku, ne něco, co bylo splácáno k sobě. Stejně jako ta růže, byla tak levná, že ji vyšetřovatelé nedokázali vystopovat. Riley cítila, jak části hádanky zapadají do sebe – ne celá hádanka, ale její velká část.

“Co vyšetřovatelé plánují s tou parukou udělat?” zeptala se.

“Totéž jako posledně – hledat její vlákna, pokusit se ji vystopovat v prodejnách s parukami.”

Vylekaná děsivou nejistotou ve svém vlastním hlase, Riley prohlásila: “Ztrácí čas.”

Bill se na ni podíval, bylo jasné, že je zaskočený.

“Proč?”

Pocítila k Billovi známou nervozitu, kterou cítila vždy, když se přistihla, jak je krok nebo dva před ním.

“Podívej se na obraz, který se nám snaží ukázat. Modré kontaktní čočky, aby její oči vypadaly, jako by nebyly skutečné. Oční víčka má přišitá, aby oči zůstaly otevřené. Tělo je podepřené, nohy děsivě roztažené. Vazelína dělá kůži téměř plastickou. Paruka je splácaná z kousků malých paruk – to nejsou lidské paruky, jsou to paruky z panenek. Chtěl, aby obě oběti vypadaly jako panenky – jako vystavené nahé panenky.”

“Ježíši,” řekl Bill, vzrušeně si psal poznámky. “Proč jsme si toho posledně v Daggettu nevšimli?”

Riley připadalo, že odpověď je tak jasná, že potlačila nedočkavé zabručení.

“Ještě v tom nebyl tak zběhlý.” řekla. “Ještě se snažil přijít na to, jak to dát najevo. Učí se za pochodu.”

Bill vzhlédl od svého poznámkového bloku a obdivně zakroutil hlavou.

“Zatraceně, chyběla jsi mi.”

I když si cenila té poklony, Riley věděla, že je na cestě ještě větší věc, kterou si uvědomí. A z roků praxe věděla, že na ni nesmí tlačit. Jen se musí uvolnit a musí ji volně nechat přijít. Přikrčila se tiše na balvanu, čekala, až to přijde. Jak čekala, zahálčivě sbírala chomáčky kuliček ze svých kalhot.

Jaká zatracená otrava, pomyslela si.

Náhle jí oči sklouzly na povrch pod jejíma nohama. Další malé ostnaté kuličky, některé celé, jiné rozpadlé na části, ležely mezi těmi, které právě odtrhávala.

“Bille,” řekla a její hlas se chvěl vzrušením, “byly tady ty malé ostnaté kuličky, když jste našli tělo?”

Bill pokrčil rameny. “Nevím.”

Její ruce se třásly a ještě více se potily, uchopila hromádku obrázků a listovala jimi, dokud nenašla pohled na tělo zepředu. Tam, mezi jejíma roztaženýma nohama, přímo kolem růže, byly malé šmouhy. To byly ostnaté kuličky – stejné kuličky, jaké právě našla. Ale nikdo si nemyslel, že jsou důležité. Nikdo se neobtěžoval je vyfotit ostře a zblízka. A nikdo se ani neobtěžoval je shrnout, když bylo místo činu odklízeno.

Riley zavřela oči a nechávala plně působit svou představivost. Točila se jí hlava. Byl to pocit, který velmi dobře znala – pocit, jak upadá do propasti, do hrůzné černé prázdnoty, do mysli vraha. Snažila se do něj vcítit, vcítit se do jeho prožitku. Bylo to nebezpečné a děsivé místo. Ale právě nyní do něj patřila. Podvolila se tomu.

Prožívala vrahovo sebevědomí, zatímco vlekl tělo po cestě k potůčku, byl si naprosto jistý, že nebude přistižen, vůbec nespěchal. Dokonce si možná broukal nebo pískal. Prožívala jeho trpělivost, jeho zručnost a dovednost, zatímco umisťoval tělo na balvan.

A viděla jeho očima ten příšerný výjev. Pocítila jeho hluboké uspokojení s dobře provedenou prací – stejný hřejivý pocit naplnění, který vždy cítila, když vyřešila případ. Přikrčil se na tomto balvanu a na okamžik se zastavil – anebo na tak dlouho, jak chtěl – aby obdivoval své dílo.

A během toho si odtrhával z kalhot ostnaté kuličky. Dával si s tím na čas. Neobtěžoval se čekat, až bude odtud bezpečně daleko. A téměř slyšela, jak nahlas vyslovuje její vlastní slova.

“Jaká zatracená otrava.”

Ano, dokonce si dal i na čas, aby si odstranil ty ostnaté kuličky.

Riley zalapala po dechu a její oči se otevřely. Jak si hrála s kuličkami ve své dlani, všimla si, jak se lepily, a že jejich ostny byly tak ostré, že když píchly, tekla krev.

“Seber tyhle kuličky,” nařídila. “Možná z nich dostaneme DNA.”

Billovy oči se doširoka otevřely a on okamžitě vytáhl uzavíratelný pytlík a pinzetu. Jak pracoval, její mysl jela naplno, ještě to nebylo všechno.

“Celou dobu jsme se mýlili ,” řekla. “Toto není jeho druhá vražda. Je třetí.”

Bill přestal pracovat a pohlédl vzhůru, byl zaskočený.

“Jak to víš ?” zeptal se Bill.

Rileyino celé tělo ztuhlo, zatímco se snažila dostat svůj třes pod kontrolu.

“Příliš se zlepšil. Jeho období učení se skončilo. Nyní je to profík. A právě se dostal do tempa. Miluje svou práci. Ne, je to už alespoň potřetí.”

Riley se sevřelo hrdlo a ztěžka polkla.

“A už nezbývá moc času, než přijde další.”

Bill se ocitl v moři modrých očí, žádné z nich nebyly skutečné. Obvykle nemíval noční můry, kvůli svým případům a právě nyní také žádnou neměl – i když se zdálo, že ji má. Uprostřed obchodu s panenkami byly malé modré oči naprosto všude, všechny byly otevřené doširoka a jiskřily se a byly ostražité.

Malé rubínové rtíky panenek, které se u většiny usmívaly, také budily obavy. Stejně jako všechny pečlivě učesané nepravé vlasy, tak ztuhlé a nehybné. Bill si všímal všech detailů a právě přemýšlel, jak si jen mohl nevšimnout vrahova záměru – co možná nejvíce napodobit své oběti panenkám. Až Riley musela najít tu spojitost.