Blake Pierce - Navždy Pryč

A co víc, chyběla mu. Někdy ho lekala jeho nepředvídatelná mysl, potřeboval ji na případu, jako byl tento. Během posledních šesti týdnů si také uvědomil, že potřebuje její přátelství.

Anebo to někde hluboko bylo něco víc?

Riley jela po dvouproudé dálnici, upíjela svůj energetický nápoj. Bylo slunné, teplé ráno, okna v autě měla stažená dolů, a ve vzduchu byla teplá vůně čerstvě nabalíkovaného sena. Okolní nevelké pastviny byly poseté dobytkem a údolí ohraničovalo po obou stranách pohoří. Líbilo se jí tu.

Ale připomněla si, že tu není kvůli dobrému pocitu. Má před sebou těžkou práci.

Riley odbočila na oježděnou štěrkovou cestu a za jednu nebo dvě minuty dojela na křižovatku. Zahnula do národního parku, ujela krátkou vzdálenost, a zastavila auto na svažujícím se okraji cesty.

Vystoupila a přešla přes otevřený prostor k vysokému, silnému dubu, který stál v severovýchodním rohu.

Toto bylo to místo. Tady bylo nalezeno tělo Eileen Rogers – nemotorně opřené o strom. S Billem tu byli společně před šesti měsíci. Riley si v mysli začala znovu vybavovat tu scénu.

Největší rozdíl byl v počasí. Tenkrát byla polovina prosince a bylo velmi chladno. Zem zakrývala slabá pokrývka sněhu.

Vrať se, řekla si. Vrať se a vciť se do toho.

Dýchala zhluboka, dovnitř a ven, až si představila, že cítí pronikavý chlad, který jí prochází hrdlem. Téměř viděla husté mrazivé obláčky, které se s každým jejím dechem formovaly.

Nahé tělo bylo zmrzlé na kost. Nebylo snadné říci, které z mnoha řezných ran byly od nože, které byly praskliny a pukliny, způsobené mrazivým chladem.

Riley vyvolala představy scény až do posledního detailu. Paruku, nakreslený úsměv. Přišité otevřené oči. Umělou růži, která ležela ve sněhu mezi roztaženýma nohama těla.

Ten výjev v její mysli byl dostatečně živý. Nyní musí udělat to, co udělala včera – získat náhled do vrahovy zkušenosti.

Znovu zavřela oči, uvolnila se a vstoupila do propasti. Uvítala, že se jí točí hlava, ten euforický pocit, když vstoupila do vrahovy mysli. Brzy byla s ním, uvnitř něj, viděla přesně to, co viděl on, cítila to, co on.

Jel jsem v noci, nevěřil si. Nervózně sledoval silnici, měl obavy z ledu pod koly. Kdyby ztratil kontrolu, sklouzl by do příkopu? Měl tělo na palubě. Jistě by ho chytili. Musí jet opatrně. Doufal, že jeho druhá vražda bude snazší, než ta první, ale i tak byl nervózní.

Zastavil svůj vůz právě tady. Vytáhl tělo ženy – už nahé, hádala Riley – ven. Ale už upadla do posmrtné ztuhlosti. S tím nepočítal. To ho frustrovalo, otřáslo to jeho sebedůvěrou. A co bylo horší, neviděl dobře, co dělá, dokonce ani ve světlech reflektorů auta, které nasměroval na strom. Noc byla příliš tmavá. Řekl si, že si zapamatuje, aby toto příště provedl za světla, pokud to půjde.

Táhl tělo ke stromu a snažil se ho upravit do pozice, kterou si plánoval. Ale nedařilo se mu. Hlava ženy byla nakloněná doleva, zmrzlá posmrtnou ztuhlostí. Trhl s ní a otočil. Dokonce i potom, co jí zlomil vaz, stále nemohl dosáhnout toho, aby se dívala vpřed.

A jak má pořádně roztáhnout nohy? Jedna noha byla beznadějně pokřivená. Neměl na výběr a musel vyndat z kufru železné páčidlo a zlomit jí koleno. Potom nohu vykroutil, jak to jen šlo, ale neuspokojilo ho to.

Nakonec pečlivě zanechal na jejím krku stuhu, na její hlavě paruku a ve sněhu růži. Potom nastoupil do auta a odjel. Byl zklamaný a smutný. Také se bál. Nenechal ve své neobratnosti nějaké fatální stopy? Posedle si přehrál v hlavě každou činnost, ale nemohl si být jistý.

Věděl, že to musí příště udělat lépe. Přísahal si, že to udělá lépe.

Riley otevřela oči. Nechala vrahovu přítomnost vyprchat. Nyní se sebou byla spokojená. Nedovolila si, aby jí to otřáslo nebo přemohlo. A získala hodnotný pohled na věc. Získala náhled do toho, jak se vrah učil svou dovednost.

Pouze si přála, aby něco věděla – cokoli – o té první vraždě. Byla si více než jistá, že už jednou zabil. Toto byla práce učence, ale ne úplného začátečníka.

Když se Riley chystala otočit a vrátit se ke svému autu, něco ji na stromě zaujalo. Byl to kousíček žluté, která koukala z místa, kde se kmen rozděloval na polovinu, kousek nad její hlavou.

Došla na vzdálenou stranu stromu a pohlédla vzhůru.

“On se sem vrátil!” zalapala Riley hlasitě po dechu. V těle jí zamrazilo a nervózně se kolem rozhlížela. Zdálo se, že nyní nikdo poblíž není.

Vysoko na větvi stromu byla usazená nahá panenka s blond vlasy, která pohlížela dolů na Riley, byla posazená přesně tak, jak vrah plánoval naaranžovat svou oběť.

Nemohla zde být dlouho – nanejvýš tři nebo čtyři dny. Nepohnul s ní vítr a nebyla opršelá. Vrah se sem vrátil, když se připravoval na vraždu Reby Frye. Stejně jako to udělala Riley, vrátil se sem, aby se ohlédl za svou prací, aby kriticky zhodnotil své chyby.

Udělala si na mobilu pár snímků. Okamžitě je pošle Úřadu.

Riley věděla, proč zde panenku nechal.

Je to omluva za předchozí nedokonalost, uvědomila si.

Riley jela směrem k panskému domu Senátora Mitche Newbrough a srdce měla plné hrůzy, když dům zahlédla. Byl posazený na konci dlouhé, stromy lemované cesty, byl ohromný, formální, znepokojivý. Vždy jí připadalo, že s bohatými a mocnými se jednalo hůř, než s těmi na nižších příčkách sociálního žebříčku.

Zaparkovala na pečlivě upravovaném kruhu před kamenným sídlem. Ano, tato rodina byla vskutku velmi bohatá.

Vystoupila z auta a šla k enormním vstupním dveřím. Poté, co zazvonila na zvonek, ji uvítal pečlivě upravený muž kolem třicítky.

“Jsem Robert,” řekl. “ Senátorův syn. A vy musíte být Zvláštní Agentka Riley. Pojďte dál. Matka a Otec vás očekávají.”

Robert Newbrough vedl Riley do domu, což jí okamžitě připomnělo, jak moc neměla ráda snobské domy. Dům rodiny Newbrough byl obzvláště velký a prázdný, a cesta na ísto, kde ji senátor a jeho žena očekávali, byla příliš daleká. Riley si byla jistá, že nutit hosty jít takovou nepřiměřenou vzdálenost byla jistě zastrašující taktika, způsob, jak vyjádřit, že obyvatelé tohoto domu jsou příliš mocní na to, aby si s nimi někdo zahrával. Riley také přišel všudypřítomný koloniální nábytek a dekorace poměrně ošklivý.

A co víc, hrozila se toho, co přijde jako další. Pro ni bylo, hovořit’ s rodinami obětí prostě strašné – mnohem horší, než řešit místo vraždy nebo dokonce těla. Přišlo jí příliš snadné, zamotat se do smutku, zloby a zmatení druhých. Tak intenzivní emoce ničily její soustředění a odváděly její pozornost od práce.

Jak kráčeli, Robert Newbrough řekl, “Otec je od té doby z Richmondu zpět …”

Uprostřed věty se trochu zalkl. Riley cítila míru intenzity jeho ztráty.

“Od té doby, co jsme dostali informace o Rebě,” pokračoval. “To bylo strašné. Obzvláště matka je otřesená. Zkuste ji příliš nerozrušit.”

“Je mi moc líto vaší ztráty,” řekla Riley.

Robert ji ignoroval a vedl Riley do prostorného obývacího pokoje. Senátor Mitch Newbrough a jeho žena tam seděli společně na ohromné pohovce a drželi se za ruce.

“Agentka Paige,” řekl Robert a představil ji. “Agentko Paige, dovolte mi, abych vám představil své rodiče, Senátora a jeho ženu, Annabeth.”