Blake Pierce - Ještě Než Požehná

Zabralo další hodinu a čtvrt, než Mackenzie spatřila první cedule, ohlašující, že exit na Strasburg se blíží. Mackenzie by skoro řekla, že pocítila změnu v ovzduší v jejich automobilu, když se v tu chvíli jejich konverzace stočila striktně k případu, jenž tu na ně čekal.

O šest minut později zahnul na exit do Strasburgu a když vjeli do města, Mackenzie pocítila nervozitu. Byl to však ten příjemný druh nervozity – stejný, jako když v pátek večer před promocí zastavili na tom parkovišti a ona se chystala na paintballovou přestřelku.

Dorazila na místo. Ne pouze do Strasburgu, ale do stádia ve svém životě, do kterého se vždy chtěla dostat a o kterém snila už od dob, kdy se utápěla v policejní práci v Nebrasce, aniž by kdy dostala pořádnou šanci vyniknout.

Bože, pomyslela si. Je to opravdu jenom pět a půl roku?

Ano, bylo tomu tak. Ale teď se její sny plnily přímo před jejíma očima a během těch pěti let se práce za stolem na tom zaplivaném policejním oddělení změnila v sedadlo v Bryersově autě, a najednou, jako kdyby to ani nebyl ten stejný život. Její minulost jí nic nepřinášela, spíše jí vždy jenom svazovala ruce, jenže teď se situace obrátila, Mackenzie narostla křídla a ona mohla minulost spokojeně nechat ležet někde v zapomnění.

Spatřila ceduli, odkazující na Národní park Little Hill, a zatímco Bryersovo auto jelo čím dál pomaleji, Mackenziino srdce naopak zrychlovalo. Bylo to tady. První případ, na který je oficiálně nasazena. Pohledy všech se budou upírat k ní, to věděla.

Nadešel čas.

Když Mackenzie vystoupila na parkovišti před návštěvnickým centrem parku Little Hill, okamžitě pocítila napětí ve vzduchu. Stejné, jaké bylo cítit na místech, kde se stala vražda. Nevěděla, jak může něco takového cítit, ale zároveň to ani nebylo poprvé. Byl to její šestý smysl a ona si většinou přála, aby se ho mohla zbavit. Nikdo z lidí, se kterými kdy pracovala, se nezdál, že by něco podobného pociťoval.

Svým způsobem je považovala za šťastlivce. Ten dar sice mohl v lecčem pomoci, ale zároveň byl i prokletím.

Vydali se napříč parkovištěm k návštěvnickému centru. Podzim se Virginie ještě úplně nezmocnil, ale už o sobě dával silně vědět. Listy stromů všude kolem se začínaly měnit do rudých, žlutých a zlatavých barev. Před centrem byla budka s ostrahou, ale její posádka, tvořená postarší a velice znuděnou paní, je jenom otráveně odmávla, ať pokračují dál.

Návštěvnické centrum samotné bylo perfektní ukázkou pasti na turisty. Na pár držácích čekala trička a láhve s vodou. Malý regál po straně obsahoval mapy oblasti a pár brožur o rybaření. Uprostřed toho všeho byla jediná postarší žena, které jistě do důchodu zbývalo už jenom pár let. Přivítala je vřelým úsměvem.

„Vy jste určitě od FBI, že?“ zeptala se.

„Přesně tak,“ odpověděla Mackenzie.

Žena rychle přikývla a zvedla pevný telefon, který stál vedle ní na stolku. V papírku vedle telefonu našla číslo a vyťukala jej. Zatímco čekala na spojení, Mackenzie se odvrátila do obchodu a Bryers ji následoval.

„Říkal jste, že jste přímo s policejním oddělením ve Strasburgu zatím nemluvil, že?“ zeptala se.

Bryers zakroutil hlavou.

„Takže jsme tu považováni za pomoc nebo za překážku?“

„Myslím, že to brzy zjistíme.“

Mackenzie přikývla a společně se obrátili zpátky k pultu. Žena zrovna položila telefon a znovu se jim začala věnovat.

„Šerif Clements tu bude zhruba za deset minut. Chtěl by se s vámi setkat na vrátnici venku.“

Vydali se zpátky na parkoviště a k vrátnici. Mackenzie se musela znovu podivit nad krásou okolní scenérie, podtržené barvícími se stromy. Kráčela pomalu a všechno si to užívala.

„Hej, Whiteová?“ řekl Bryers. „Jste v pořádku?“

„Ano. Proč se ptáte?“

„Třesete se. A jste trochu bledá. Jakožto zkušený agent FBI to musím vyhodnotit tak, že jste nervózní – hodně nervózní.“

Mackenzie si promnula ruce, vědoma si faktu, že takové gesto rovněž vypovídá o nervozitě a navíc si povšimla i toho, že se opravdu mírně třesou. Ano, byla nervózní, ale doposud doufala, že se jí to daří skrývat. Očividně však hrála velmi špatné divadélko.

„Podívejte. Teďka už jste v tom doopravdy. Na nervozitu máte právo. Ale pracujte s tím. Nebojujte s tím, ani se to nesnažte skrýt. Já vím, že to zní jako protiklady, ale zkuste mi v tomhle prostě věřit.“

Mackenzie poněkud poníženě přikývla.

Dál pokračovali beze slov. Divoké barvy okolního porostu se znovu dostaly do popředí jejich vnímání. Mackenzie se zadívala na vrátnici a kovovou závoru, jež se klenula přes celou silnici. I když se to zdálo být trochu klišé, nemohla se zbavit dojmu, že její budoucnost čeká právě na druhé straně té závory. To, co tam najde, ji naplňovalo bázní i nedočkavostí zároveň.

Netrvalo snad ani minutu a uslyšeli zvuk malého motoru. Záhy se ze zatáčky vyloupnul golfový vozík. Zdálo se, že rychleji ta věc už ani jet nemůže, ale muž, jenž se hrbil za jeho volantem, působil, že by ji chtěl i tak popohánět.

Když se přiblížil o něco více, Mackenzie si jej mohla prohlédnout lépe. Určitě to byl již jmenovaný šerif Clements. Bylo mu kolem čtyřicítky a působil jako tvrďák. Pohled jeho očí vypovídal o historii, která k němu nebyla vždy zrovna přívětivá. Jeho černé vlasy už od spánků šedivěly a tvář se schovávala ve stínu jednodenních neoholených vousů, které pro člověka tohoto typu nejspíš byly každodenním standardem.

Clements nepříliš pečlivým způsobem zaparkoval vozík na druhé straně závory, vystoupil a obešel ji, aby se mohl setkat s Mackenzie a Bryersem.

„Agenti Whiteová a Bryers,“ řekla Mackenzie a nabídla mu pravici.

Clements jí chytil za ruku a pasivně s ní potřásl. Stejného pozdravu se dostalo i Bryersovi, než se šerif otočil zpátky k silnici vedoucí do parku.

„Abych byl upřímný,“ začal Clements, „jsem rád za zájem a informační podporu FBI, ale nejsem si už tak jistý, že také potřebujeme asistenci.

„No, už jsme tady, takže bychom se mohli podívat, jestli můžeme být i s něčím nápomocni,“ řekl Bryers svým nejpřátelštějším tónem.

„No budiž, naskočte do vozíku a pojeďte se mnou,“ řekl Clements. Zatímco se soukali do toho vehiklu, Mackenzie se ze všech snažila toho muže odhadnout. Od samého počátku ji na něm nejvíce zajímalo to, jestli je takový jenom proto, že má kvůli vraždě spoustu stresu, anebo jestli je otrava od nátury.

Posadila se vedle něj, zatímco Bryers se uvelebil vzadu. Clements neřekl za celou cestu ani slovo. Dokonce to spíše vypadalo, že si dával záležet, aby jim ukázal, jak nepohodlná mu jejich přítomnost je.

Po zhruba minutě nebo dvou uhnul z hlavní silnice na mnohem menší stezku, jejíž asfalt končil už po několika dalších metrech a která dále pokračovala jenom jako lesní cesta, na níž se i jeho vozík sotva vešel.

„Takže, jaké instrukce obdrželi strážní na té vrátnici?“ zeptala se Mackenzie.

„Nikdo nesmí dovnitř ani ven,“ řekl Clements. „Ani parkoví rančeři nebo policisté, pokud jim nedám povolení. I tak už tu kolem prdí spousta zadků a všechno jenom ztěžují.“

Mackenzie se rozhodla na tu nepříliš taktní odpověď raději nereagovat. Nechtěla se s Clementsem začít hádat ještě předtím, než vůbec s Bryersem dostanou šanci se podívat na místo činu.