Blake Pierce - Ještě Než Požehná

„To mohlo skončit špatně,“ řekl Bryers tiše. „Pojďme se pokusit tu všechno udělat co nejrychleji a vypadnout, co myslíte?“

Mackenzie se rovnou pustila do práce. Prohlížela si celé prostranství a v duchu si dělala poznámky. Bryers znovu vystoupil z místa činu, opřel se o strom a dlouze tam kašlal do dlaně. Ona činila, co bylo v jejích silách, aby se tím nenechala rozhodit. Její oči studovaly porost nízko při zemi, zemi samotnou i okolní stromy. Nějak ji nepřicházelo na rozum, jak se mohlo tak zubožené tělo objevit právě tady. Bylo těžké povědět, před jakou dobou se tu vražda, nebo pohození těla odehrálo. Země samotná nevykazovala žádné známky brutálního zločinu, jenž byl spáchán.

Zapamatovala si pozice značek, označujících různé části těla. Byly příliš daleko od sebe, aby to byla jenom náhoda. Pokud se tu někdo zbavil těla, zmrzačil ho tímto způsobem a rozmístil jednotlivé kusy tak daleko od sebe, to naznačovalo záměr.

„Důstojníku Smithi, nevíte, jestli na těle byly nějaké stopy po zubech divoké zvěře?“ zeptala se.

„Pokud ano, tak byly tak maličké, že je základní ohledání na místě neodhalilo. Samozřejmě budeme vědět přesněji, až bude hotová pitva.“

„A nikdo z vašeho týmu nebo od místní policie s tělem nebo oddělenými končetinami nehýbal, že?“

„Ne.“

„To platí i pro mě,“ poznamenal Clements. „Co nám povědí rančeři?“

„Ne,“ řekl Holt nad míru otráveně. Zdálo se, že jej dokáže urazit naprosto cokoliv.

„Mohu se zeptat, co to má společného s hledáním toho, kdo to provedl?“ nadhodil Smith.

„Inu, pokud by si to vrah odbyl celé tady, byla by tu spousta krve,“ odpověděla Mackenzie. „I kdyby se to stalo před delší dobou, zůstaly by tu po tom alespoň nějaké stopy. Já nevidím vůbec nic. Takže přichází v úvahu druhá možnost, a sice že tu bylo tělo jenom odhozeno. Pokud je to ale ten případ, proč by potom oddělená noha ležela tak daleko od zbytku těla?“

„Já to nechápu,“ řekl Smith. Clements, který stál kousek za ním, rovněž špicoval uši, ale pokoušel se to skrýt.

„Přivádí mě to k domněnce, že vrah pohodil to tělo tady, ale jeho části oddělil z nějakého důvodu.“

„Proč?“ nevydržel Clements nadále předstírat, že neposlouchá.

„Pro to může být hned několik důvodů,“ pokračovala. „Může to být něco tak morbidního jako třeba nějaká zábava s tělem, rozhazování kolem, jako kdyby to ani nebylo nic víc než jeho hračka. Možná snaha upoutat pozornost. Anebo máme tu čest s nějakým mnohem promyšlenějším důvodem – pro tu vzdálenost, pro fakt, že je to noha, a tak dále.“

„Aha,“ řekl Smith. „No, moji muži už napsali hlášení, kde je vzdálenost mezi tělem a nohou uvedena. Spolu se vším dalším, co se tu dalo změřit.“

Mackenzie se znovu rozhlédla kolem – na skupinu mužů stojící uprostřed zdánlivě poklidného lesa – a na chvilku se zastavila. Pořád tu nebylo vysvětlení pro lokaci. To ji nutilo soudit, že je to místo možná zcela náhodné. Jenže bylo dost daleko od vyšlapaných cest, to hovořilo spíše o snaze se sem dostat. Také to mohlo znamenat, že vrah tyhle lesy – a kdo ví, jestli ne celý park – docela dobře znal.

Mackenzie začala znovu kráčet kolem místa činu, ve snaze nalézt sebenepatrnější stopy po zaschlé krvi. Neodhalila vůbec nic. S každým dalším okamžikem si byla jistější a jistější svou novou teorií.

„Rančeři,“ promluvila znovu. „Je tu nějaký způsob, jak získat jména lidí, kteří park navštívili? Ráda bych vytipovala ty, kteří sem chodí často a dobře to tu díky tomu znají.“

„Ani moc ne,“ odpověděl Joe Andrews, „To nejlepší, co můžeme nabídnout, je seznam přispěvatelů.“

„To nebude nutné,“ odmítla.

„Máte už nějakou teorii?“ zeptal se Smith.

„Skutečná vražda se odehrála jinde a tady bylo tělo jenom pohozeno,“ řekla Mackenzie zčásti spíše sama pro sebe. „Ale proč tady? Jsme skoro míli od hlavní silnice a na tomhle místě není vůbec nic zvláštního. To musí znamenat, že ten, kdo má tohle na svědomí, tuhle oblast dobře zná.“

Vysloužila si tím pár přikývnutí, ale přesto se zdálo, že většina z nich o jejích závěrech pochybuje anebo jim ani nevěnuje pozornost.

Podívala se na Bryerse.

„Stačí vám to tu?“ zeptala se.

Přikývl.

„Děkujeme, pánové.“

Všichni se na ni v tichosti dívali. Clements vypadal, že zvažuje, jestli jí má věřit.

„No, tak tedy pojďme,“ řekl po chvíli. „Odvezu vás zpátky k autu.“

„Ne, to je v pořádku,“ řekla Mackenzie trochu drze. „Myslím, že půjdu raději pěšky.“

S Bryersem po boku se vydala zpátky lesem ve směru, kterým tušili hlavní silnici.

Jakmile zmizeli z dohledu všech těch policistů, Clementse a dalších, Mackenzie si ulehčeně oddychla a opět se začala rozhlížet po okolní přírodě. Z myšlenky, jak široké možnosti se tu nabízely, ji až mrazilo. Myslela na to, co říkal ten rančer, na tu spoustu přestupků a zločinů, které se tu odehrávají a skoro se jí z toho až začala točit hlava.

Pokud si někdo usmyslel, že tu bude zabíjet lidi podobně, jako v tom trojúhelníku označeným žlutou páskou někde za jejich zády, a pokud to tu jeho oběti neznaly, takový člověk měl takřka neomezené možnosti páchat tu ta nejhorší zvěrstva.

Mackenzie si v tu chvíli byla vcelku jistá, že se to stane znovu.

Mackenzie se vrátila do své kanceláře chvíli po šesté večer. Byla unavená z celodenního cestování, ale přesto si teď musela připravit všechny poznámky pro podání hlášení, o něž byla na cestě ze Strasburgu požádána.

Když se ozvalo zaklepání na dveře, spatřila v nich Bryerse, který vypadal úplně stejně unavený, jako ona. V podpaží měl složku s dokumenty a v ruce třímal hrnek s kávou. Zdálo se, že se ze všech sil snaží svoje vyčerpání skrýt. Mackenzie si v tu chvíli uvědomila, že se vlastně celý den držel zpátky a nechal ji v tom parku mluvit s Clementsem, Smithem, Holtem a dalšími muži zcela samotnou. To všechno a navíc ještě jeho ošklivý kašel, ji nutilo přemýšlet, co se to s ním děje.

„Hlášení je připravené,“ řekl.

Mackenzie vstala a následovala jej do konferenční místnosti na konci chodby. Když vstoupili dovnitř, spatřila několik dalších agentů a expertů, kteří tvořili vyšetřovací tým případu z Národního parku Little Hill. Celkově to bylo sedm lidí, a i když si Mackenzie myslela, že je to až příliš mnoho pro případ, který byl zatím ještě v plenkách, nebyla v postavení, aby o něčem takovém mohla rozhodovat. Tohle byla Bryersova show a ona byla jednoduše vděčná, že se jí může účastnit. Bylo to mnohem lepší než prohrabování se právnickými lejstry.

„Dneska je náročný den,“ začal Bryers. „Takže rovnou začněme s rekapitulací.“

Pokud byl ještě před chvílí unavený, teď to ze sebe všechno setřásl. Mackenzie sledovala a poslouchala informace, které ládoval do zbývajících sedmi lidí v místnosti, informace o tom, co objevili v lesích za Strasburgem. Ostatní si dělali poznámky. Někdo k tomu používal obyčejný zápisník, zatímco jiným ke stejnému účelu sloužily tablety nebo telefony.

„Dodal bych jednu novou informaci,“ řekl potom jeden z agentů. „Doneslo se mi to ani ne před patnácti minutami. Případ se už dostal do pozornosti místního zpravodajství. Dokonce už toho chlapíka i pojmenovali. Říkají mu Vrah Kempařů nebo Kempař.“