Blake Pierce - Ještě Než Požehná

„Colby…to nemůžeš myslet vážně.“

Její hlas zněl až příliš přísně, ale bylo jí to v té chvíli jedno. Tohle vůbec nebyla ta Colby, kterou znala. Takové rozhodnutí nemohlo přijít, aniž by o tom předtím hodně nepřemýšlela. Tohle nebyl chvilkový zkrat nebo rozmar dívky, která byla prostě jenom unavená a vynervovaná.

Jak to jenom teď může vzdát?

„Ale já to myslím vážně,“ řekla Colby. „Poslední zhruba tři týdny už mě to opravdu nebavilo. Některé dny jsem přišla domů a plakala, protože jsem se cítila jako v kleci. Já už to prostě nechci.“

Mackenzie nevěděla, co na to říct.

„No, udělat takové rozhodnutí zrovna v den promoce, je dost šílené.“

Colby pokrčila rameny a znovu se zadívala ven z okna. Vypadala unaveně. Poraženě.

„Colby...ty se nemůžeš jenom tak vzdát. Nedělej to.“ Další slova, jež se jí drala na jazyk, už raději nevyřkla: Pokud se na to teď vykašleš, tak posledních dvacet týdnů bylo úplně k ničemu a navíc budeš přede všemi za slabocha.

„Ale já to nehodlám oficiálně ukončit,“ řekla Colby. „Já na tu promoci dneska půjdu. Musím. Moji rodiče přiletěli z Floridy, takže nemám na výběr. Od zítra je to ale vyřízeno.“

Když Mackenzie na akademii začínala, instruktoři je varovali, že zhruba tak dvacet procent z nich to někde v průběhu výcviku pravděpodobně vzdá. V minulosti to prý bývalo skoro třicet procent. Myšlenka na to, že by se mezi ně měla zařadit i Colby, jí však přesto jenom stěží dávala smysl.

Byla tak silná a odhodlaná. Jak sakra mohla nakonec přijít s takovou koninou?

„Co budeš dělat?“ zeptala se nahlas. „Pokud se doopravdy rozhodneš tohohle všeho vzdát, jakou jinou kariéru si zvolíš?“

„Já nevím,“ odpověděla. „Možná něco kolem prevence obchodu s lidmi. Výzkum a zdroje nebo tak něco. Já přece nemusím být agent, no ne? Je tu spousta dalších možností. Já prostě jen nechci být agent.“

„Ty to doopravdy myslíš vážně,“ povzdechla si Mackenzie.

„Myslím. Jenom jsem ti to chtěla říct, protože po promoci se moji rodiče nejspíš budou rozplývat pýchou.“

Och, chudinko, pomyslela si Mackenzie sarkasticky. To musí být hrozná představa.

„Já to nechápu,“ řekla Mackenzie.

„To od tebe ani nečekám. Ty jsi v tomhle skvělá. Máš to ráda. Je to, jako kdyby ses pro to narodila, víš? Já...no já nevím. Jenom se tak plácám.“

„Ach jo, Colby...mrzí mě to.“

„Nemusí,“ odpověděla. „Jakmile pošlu mámu s tátou zpátky na Floridu, všechen tlak bude pryč. Řeknu jim, že jsem byla odvolána kvůli nějaké akci, kterou si vymyslím, a potom už bude jenom na mně, jak s tím vším naložím, řekla bych.“

„No...hodně štěstí, řekla bych,“ odpověděla Mackenzie.

„Přestaň s tím, prosím,“ zarazila jí Colby. „Dneska promuješ jako jedna z nejlepších v ročníku. Ani nemysli na to, že se budeš mračit kvůli mně. Byla jsi pro mě moc dobrá kamarádka, Mac. Jenom jsem ti to chtěla říct sama a předem, než aby sis toho potom všimla náhodou později.“

Mackenzie se nijak nesnažila zakrýt vlastní zklamání. Nebyla na sebe nijak pyšná, že se uchyluje k v podstatě dětinským taktikám, ale přesto zůstala chvíli zticha a jenom zadumaně usrkávala ze svojí kávy.

„A co ty?“ přerušila Colby ticho. „Někdo z rodiny nebo přátel, kdo se přijde podívat?“

„Nikdo,“ řekla Mackenzie.

„Och,“ řekla Colby trochu rozpačitě. „To mě mrzí. Nevěděla jsem...“

„Není třeba omluv,“ řekla Mackenzie. Teď byla na řadě ona, aby se zadívala z okna a teprve po pár vteřinách dodala: „Jsem docela ráda, že to tak je.“

***

Mackenzie byla promočním ceremoniálem hluboce zklamána. Nebylo to nic více než formalizovaná verze promoce ze střední školy a zdaleka se to nemohlo vyrovnat té z vysoké. Zatímco čekala, až bude vyvoláno její jméno, měla spoustu času na vzpomínání na předešlé promoce a jak během nich její rodina více a více sklouzávala do pozadí.

Vzpomínala si, jak skoro plakala, když vystupovala na promoční pódium na střední škole s vědomím, že její otec nikdy nedostane šanci vidět, jak dospěla. Byla si toho vědoma už dlouhé roky, ale v té chvíli, kdy stála na těch schodech, ji to udeřilo naplno jako kámen mezi oči. Během její další promoce na univerzitě už ji to netrápilo. Tam už neměla rodinu vůbec žádnou. Později si uvědomila, že právě to byl rozhodující moment v jejím životě, od kterého se potom už pro většinu věcí a činností uchylovala do samoty. Když o ní její rodina nejevila žádný zájem, ona se o ně také nebude zajímat.

Ceremoniál skončil bez nějaké větší pompy, a když už byla skoro na cestě pryč, všimla si Colby, jak se na druhé straně auly fotí s rodiči. Vypadalo to, že hraje skvělé divadlo a dokonale před nimi skrývá své skutečné pocity. Její otec a matka samozřejmě jenom zářili pýchou na dceřin úspěch.

Mackenzie nevěděla, co jiného by dělala a všechno to focení kolem jí nedělalo vzhledem k její situaci dobře, a tak začala přemýšlet, jak by se odtamtud co nejrychleji dostala nadobro. Chtěla se jednoduše vrátit domů a otevřít si první z, doufala, několika piv, které si na to odpoledne a večer naplánovala. Už se vydala ke dveřím, když tu zaslechla známý hlas, jenž zavolal její jméno.

„Hej, Mackenzie,“ řekl ten hlas. Okamžitě věděla, kdo to je. Nejenom díky tónu, ale také proto, že lidí, kteří ji oslovovali křestním jménem a ne jednoduše Whiteová, tu bylo, co by na prstech spočítal.

Byl to Ellington. Měl na sobě oblek a vypadal zrovna tak nepohodlně, jak se Mackenzie cítila. Úsměv, kterým ji však počastoval, byl naopak až příliš pozitivní. V tu chvíli jí to ale nijak neobtěžovalo.

„Zdravím, agente Ellingtone.“

„Myslím, že v situaci, jako je tahle, je v pořádku, když mě budete oslovovat Jared.“

„Preferuji Ellingtone,“ řekla a mírně se usmála.

„Jak se cítíte?“ zeptal se.

Pokrčila rameny a strašně moc si přála, aby odtamtud už byla pryč. Mohla si nalhávat, co chtěla, ale fakt, že tam neměla nikoho z rodiny ani přátel, na ni začal doléhat.

„Jenom pokrčení rameny?“ zvedl Ellington obočí.

„Inu, jak bych se měla cítit?“

„Vítězně. Hotově. Hrdě. Nadšeně. To je jenom pár příkladů.“

„To všechno cítím,“ odpověděla. „Jenom...já nevím. Celá ta ceremonie mi přijde zbytečná.“

„Tomu rozumím,“ řekl Ellington. „Sakra, já nesnáším, když musím nosit tenhle kaftan.“

Mackenzie už se chystala odpovědět, že mu nošení obleku docela jde, když tu se odněkud zpoza Ellingtona objevil McGrath. I on věnoval Mackenzie úsměv, ale na rozdíl od toho Ellingtonova tento působil téměř vynuceně. Natáhl k ní ruku, ona ji přijala a téměř se přitom neubránila překvapenému výrazu nad tím, jak slabý jeho stisk byl.

„Jsem rád, že jste prolezla,“ řekl McGrath. „Jsem si jistý, že před sebou máte zářnou kariéru.“

„Byla to brnkačka, že?“ nadhodil Ellington.

„Mezi pěti procenty nejlepšími,“ řekl McGrath, rozhodnut neumožnit Mackenzie pronést jediné slovo. „Slušná práce, Whiteová.“

„Díky, pane,“ bylo všechno, na co se zmohla.

McGrath se naklonil blíže a jeho tvář byla opět čistě pracovní. „Rád bych, abyste se hlásila do kanceláře. V pondělí v osm ráno. Chci, abyste se ponořila do práce tak rychle, jak jen to bude možné. Už mám hotové vaše papíry – postaral jsem se o to vlastně už před docela dlouhou dobou, aby to na nás čekalo, až tenhle den přijde. Alespoň vidíte, že jsem věřil, že to nezmamráte. Ale teď...není čas. V pondělí v osm. Souhlas?“