Blake Pierce - Ještě Než Požehná

Bude za tím stolem sedět dlouho? Budou to roky?

***

Následujícího dne přijela Mackenzie do práce s odhodláním si jej užít. Předešlého dne učinila na tom případu poměrně velký pokrok a tak teď měla pocit, že by mohla být schopná dnes doručit velice přesné a důležité výsledky, kterých si McGrath jistě musí všimnout.

Záhy však přišla na to, že byla přeřazena na něco jiného. Tento případ byl o podvodu se zelenou kartou. Přílohy emailu obsahovaly přes tři sta stránek svědeckých výpovědí, vládních dokumentů a právních spisů. Jenom pohled na to jí vnuknul chuť sbalit se a jet zase domů.

Mackenzie se rozzlobeně podívala na telefon. Měla přístup ke všem serverům, což znamenalo, že mohla najít i McGrathovo číslo. Napadlo ji, co by jí asi tak pověděl, kdyby mu zavolala a zeptala se ho, co provedla, že ji takhle trestá.

Sama sobě to nakonec rozmluvila. Namísto toho si vytiskla každičký dokument a urovnala je do komínků na stole. Ten pod tou záplavou papírů prakticky zmizel.

Po dvaceti minutách, kdy se snažila do té hrůzy alespoň trochu proniknout, někdo lehce zaklepal na vchod do její kóje. Když se otočila a spatřila, že ve dveřích stojí McGrath, na chviličku ztuhla.

Usmál se na ni stejně, jako na promocích. Něco v tom úsměvu vypovídalo o tom, že nemá sebemenší páru, proč by se Mackenzie měla cítit ublíženě za to, jak vypadá její nová pracovní pozice.

„Omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho,“ řekl McGrath. „Chtěl jsem se přijít podívat, jak to tu zvládáte.“

Mackenzie se musela kousnout do jazyka, aby při odpovědi nepoužila některou z vět, které jí automaticky vytanuly na mysli. Namísto toho jenom přátelsky pokrčila rameny a řekla: „Jsem v pohodě. Jenom...inu, jsem trochu zmatená.“

„Jak to?“

„No, při pár příležitostech jste mi naznačil, že byste ze mě chtěl mít co nejrychleji aktivního agenta. Myslím, že jsem neočekávala, že to bude znamenat sezení za stolem a tisknutí dokumentů o zelených kartách.“

„Ach, ano. Já vím, já vím. Ale věřte mi. Všechno má svůj důvod. Jenom skloňte hlavu a pěkně pracujte. Váš čas přijde, Whiteová.“

V Mackenziině mysli znovu zaznělo: Tenhle člověk si agenty vybírá opravdu pečlivě.

Když to říkáš, pomyslela si.

„Brzy se s vámi spojím,“ řekl McGrath. „Do té doby se opatrujte.“

Stejně jako Hasbrook předešlého dne se i McGrath zdál být ve velkém spěchu, aby se od těch kójí už dostal pryč. Mackenzie se dívala, jak odchází a přemýšlela, jakým dovednostem by se tu asi tak mohla naučit. Neměla ráda, když se cítila být pro něco příliš dobrá, ale proboha...

To, co Ellington řekl o McGrathovi...měla tomu opravdu věřit? Přemýšlela o tom, jestli Ellington mohl tušit, co se na ní od pondělí chystá. Potom pomyslela na Harryho a zamrzelo jí, že mu už několik dlouhých dní nezavolala. On sám se neozýval, protože věděl, že nemá ráda, když je na ni vyvíjen tlak. Byl to ostatně jeden z důvodů, proč se s ním i nadále vídala. Žádný muž s ní ještě nikdy neměl takovou trpělivost. I Zack měl své hranice a jediný důvod, proč spolu zůstali tak dlouho, byl, protože si jeden na druhého jednoduše zvykli a nechtěli se obtěžovat se všemi komplikacemi, jež přinášela změna.

Poslední hromadu papírů dotiskla chvilku před polednem. Než se do té šílenosti mohla opravdu ponořit, rozhodla se, že na to bude potřebovat oběd a po něm opravdu monstrózní kafe.

Vydala se k výtahům. Když jeden z nich dorazil do jejího patra a jeho dveře se otevřely, Mackenzie s překvapením zjistila, že v něm stojí Bryers. On byl její přítomnosti zaskočen podobně, ale okamžitě se na ni přátelsky usmál.

„Kam jste zamířil?“ zeptala se.

„Vlastně jedu za vámi. Říkal jsem si, jestli byste si nedala oběd.“

„Přesně tam jsem teď šla. To zní dobře.“

Do spodních pater tedy sjeli společně a nakonec se usadili v jednom lahůdkářství kousek dál v téže ulici. Když poté seděli nad svými sendviči, Bryers jí položil velice jednoduchou a zároveň extrémně komplikovanou otázku.

„Jak to jde?“ zeptal se.

„No, jde to. Sedím za stolem, kolem mě jsou čtyři stěny papundeklu, ale ten stůl tam spíš jenom tuším, protože je kdesi pod hromadou papírů. Není to úplně tak, jak jsem si představovala.“

„Kdyby tohle přišlo z úst jakéhokoliv jiného nováčka, řekl bych, že je trochu namyšlený,“ okomentoval to Bryers. „Ale ve vašem případě souhlasím. Mrhají vaším potenciálem. Ale proto jsem právě tady. Přišel jsem vás zachránit.“

Tázavě se na něj podívala.

„Jaký druh záchrany to je?“

„Další případ,“ řekl Bryers. „Tedy, chci říci, pokud chcete zůstat na svém současném případu a pokračovat ve studiu těch dokumentů, pochopím to. Ale myslím, že se objevilo něco, co se vašim zájmům blíží mnohem více.“

Mackenzie cítila, jak její tep zařazuje dvojku.

„Vy mě z toho můžete vysekat?“ zeptala se podezíravě.

„Jistě, že mohu. Na rozdíl od minula máte ode všech plnou podporu. McGrath mi volal zhruba před půl hodinou. Pořád sice není velký fanda toho, abyste rovnou naskočila do akce, ale trošku jsem ho zlámal.“

„Vážně?“ zeptala se v záplavě úlevy.

„Můžu vám ukázat historii hovorů na telefonu, jestli chcete. Chtěl vám zavolat osobně, ale já ho požádal, abych vám to mohl oznámit sám. Myslím, že už od včerejška věděl, že na tomhle nakonec skončíte, ale nejdříve se chtěl ujistit, že je to opravdu vážný případ.“

„A vy jste o tom také přesvědčen?“ zeptala se. Tentokrát už v jejím hlase bylo znát počínající vzrušení.

„Ano, všichni si to myslí. V jednom národním parku u Strasburgu ve Virginii se našlo tělo. Velice blízce připomíná jiné tělo, které jsme ve stejné oblasti našli zhruba před dvěma roky.“

„Myslíte si, že je tu spojení?“

Bryers mávnul rukou a pořádně si ukousnul ze svého sendviče.

„Povím vám o tom po cestě. Pojďme se na to pořádně najíst. Užijte si ticha, dokud můžete.“

Mackenzie přikývla a zakousla se do svého oběda, i když ji najednou všechen hlad opustil.

Byla vzrušená, ale zároveň i smutná. Někdo byl přece zavražděn.

Přesto to však znamenalo, že se její pracovní situace začne rapidně zlepšovat.

Quantico opustili okamžitě po obědě. Bryers řídil po dálnici směrem na jihozápad a Mackenzie měla díky stylu jeho jízdy chvílemi pocit, že byla vysvobozena z příšerně nudné práce jen proto, aby byla záhy vystavena smrtelnému nebezpečí.

„Tak, co mi o tom případu povíte?“ zeptala se po chvíli.

„Ve Strasburgu ve Virginii bylo objeveno tělo. Našlo se v národním parku a bylo ve stavu, který silně připomíná stav těla, jež bylo ve stejné oblasti objeveno před dvěma lety.“

„Myslíte si, že jsou spojená?“

„Musí být, pokud chcete můj názor. Stejná lokace, stejně brutální styl vraždy. Dokumenty jsou ve složce na zadním sedadle, jestli se chcete podívat.“

Mackenzie se otočila dozadu a spatřila složku, kterou Bryers obvykle bral s sebou, když očekával, že bude muset provádět na případu nějaké výzkumy. Mackenzie ze složky vyndala jeden z dokumentů, ale nepřestala přitom klást otázky.

„Kdy bylo tělo nalezeno?“ zeptala se.

„V neděli. Zatím nemáme vůbec nic, co by nás odkazovalo nějakým směrem. Tohle není plné stop jako posledně. Potřebujeme vás.“