Blake Pierce - Ještě Než Požehná

„Samozřejmě,“ řekla, překvapena tím nečekaným, i když svérázným, projevem podpory.

McGrath se znovu pousmál, znovu jí potřásl rukou a opět zmizel v davu.

Jakmile byl pryč, Ellington se na ni podíval a široce se usmál.

„Ten je teda dobře naloženej. Můžu vám říct, že tohle se nestává často.“

„Asi je to pro něj velký den,“ odvětila Mackenzie. „Celá nová várka talentů, ze kterých si může vybírat.“

„To je pravda,“ řekl Ellington. „Ale všechny žerty stranou. Tenhle člověk si agenty vybírá opravdu pečlivě. Pamatujte si to, až s ním budete v pondělí mluvit.“

Rozhostilo se trapné ticho, které se v jejich konverzacích objevovalo zcela pravidelně a na které si oba už tak nějak zvykli. Bylo něco jako potvrzením jejich přátelství – anebo jak se ten vztah vlastně měl nazývat.

„Dobrá, podívejte,“ řekl po chvíli. „Jenom jsem vám chtěl poblahopřát a povědět, že mi vždycky můžete zavolat, kdyby toho na vás bylo moc. Já vím, že to teď asi zní hloupě, ale v určitém bodě bude nejspíše i nechvalně proslulá Mackenzie Whiteová potřebovat něčí pomoc. A já jsem ten, kdo se pokaždé pokusí přispěchat co nejrychleji.“

„Díky,“ odpověděla.

Při tom posledním slovu najednou pocítila silné nutkání požádat jej, aby šel s ní – ne z nějakých romantických důvodů, ale čistě jenom pro to, aby nebyla sama. Znala jej docela dobře a, i když o něm měla smíšené pocity, byla ráda, když byl s ní. Nerada si to přiznávala, ale začínala mít pocit, že by měla udělat něco, čím by ten dnešní den a úspěch, jenž reprezentoval, oslavila. A, i když by to znamenalo strávit dalších pár lehce trapných hodin s Ellingtonem, bylo by to pořád lepší (a nejspíše i produktivnější), než být po zbytek dne sama, trápit se sama nad sebou a pít pivo.

Nic však neřekla. I kdyby se jí nakonec podařilo k tomu sebrat odvahu, nezáleželo by na tom. Ellington rychle kývnul hlavou a potom se stejně jako McGrath vypařil v davu.

Mackenzie tam ještě na chvilku stála a ze všech sil se snažila setřást z ramen pocit, že nakonec zůstala úplně, ale úplně sama.

Když Mackenzie dorazila na svůj první skutečně oficiální den v práci, nemohla se zbavit Ellingtonových slov, které jí zvonily v hlavě jako nějaká mantra: Tenhle člověk si agenty vybírá opravdu pečlivě. Pamatujte si to, až s ním budete v pondělí mluvit.

Pokoušela se to používat jako zbraň k vlastnímu uklidňování, protože jinak jí nezbývalo, než si přiznat, že je hrozně nervózní. Nijak nepomohlo ani to, že její ráno začalo tím, že se setkala s jedním s McGrathových lidí, Walterem Hasbrookem, jenž byl nyní velitelem jejího oddělení, a který ji jako nějaké děcko prováděl výtahy a chodbami. Neměl ani trošku šarmu a, i když proti němu Mackenzie osobně nic neměla, nelíbil se jí způsob, jakým jí vysvětloval každičkou maličkost, jako kdyby byla úplně hloupá.

Nic se nezměnilo ani poté, co dorazili do třetího patra, kde se před nimi otevřelo celé bludiště otevřených, ale nevysokou překližkou od sebe vzájemně oddělených kancelářských koutků. Vypadalo to tam jako v zoo. V každém oddělení tohoto open space seděl jeden z agentů. Někteří telefonovali, zatímco jiní něco psali na počítačích.

„A tohle bude vaše místo,“ řekl Hasbrook a pokynul směrem k jedné krychli uprostřed vnější řady. „Tohle je centrála Výzkumu a dohledu. Zjistíte, že na vás už čeká pár emailů s přístupovými hesly k serverům a seznamem kontaktů v rámci celé FBI.“

Mackenzie vstoupila do svého prostoru trochu rozčarovaná, avšak stále nervózní. Ne, tohle rozhodně nebyl ten vzrušující případ, kterým doufala svou kariéru odstartovat, ale i tak to znamenalo první krok kupředu na cestě, na niž se připravovala, a o které snila už od střední školy. Teď odtáhla od stolu svou židli na kolečkách a usadila se v ní.

Laptop, čekající na stole byl nyní její. Byl to jeden z předmětů, které jí Hasbrook představoval. Tento stůl byl její, celá krychle, celé to místo. Nebylo to nic úžasného, ale bylo to její místo.

„Ve svém emailu naleznete i svůj první úkol,“ řekl Hasbrook. „Být vámi, začal bych na tom okamžitě dělat. Budete potřebovat zavolat dozorujícímu agentovi pro nějaké počáteční instrukce, ale ke konci pracovního dne už byste v tom měla být ponořená.“

„Rozumím,“ řekla a zapnula počítač. Zčásti se pořád zlobila, že za něj byla usazena. Přála si vyrazit někam do terénu. Po tom, co jí McGrath naznačoval, to bylo právě to, co od nové práce očekávala.

Nehledě na to, jak skvělou historii máš, řekla sama sobě, nemůžeš očekávat, že začneš hned jako hvězda. Možná, že je tohle způsob, jak se naučit základní orientaci – nebo McGrathův způsob, jak ti ukázat, kdo je tady šéf a kdo bude poslouchat.

Než mohla Mackenzie odpovědět na jeho další suché a monotónní instrukce, už se Hasbrook odvrátil k odchodu. Vyrazil k výtahům tak rychle, že se skoro zdálo, že je rád, že to má za sebou a může se opět věnovat věcem, na kterých mu záleží.

Když ve svém prostoru osaměla, Mackenzie se zalogovala do počítače a znovu se zamyslela, proč vlastně je tak nervózní.

Protože tohle je ten den, přemýšlela. Pracovala jsem tvrdě, abych se sem dostala, a teď je to konečně moje. Všichni se na mě dívají a tak nemůžu nic podělat – i kdyby to měl být jenom nějaký pitomý úkol od počítače.

Podívala se do emailu a rychle odpověděla na pár zpráv, aby se už mohla začít zabývat tím úkolem. Během hodiny měla všechny potřebné dokumenty a informace. Byla odhodlaná vydat ze sebe to nejlepší a dát McGrathovi všechny důvody uvědomit si, že tím, že ji posadil do králíkárny, šeredně mrhá jejím potenciálem.

Prohlížela si mapy, záznamy z mobilních telefonů a data z GPS. Pracovala na zjištění lokace dvou potenciálních podezřelých ze spolupráce z obchodu s lidmi. Během zhruba hodiny se do toho zvládla kompletně ponořit a zjistila, že jí to i baví. Fakt, že nebyla venku v ulicích a nemohla aktivně pracovat na tom, aby ty muže přivedla před spravedlnost, jí v tu chvíli příliš neobtěžoval. Soustředila se na zadaný úkol a to bylo všechno, co pro tu chvíli potřebovala.

Ano, byla to práce pro poskoka a navíc to po chvíli byla přece jenom nuda, ale Mackenzie nedovolila, aby to ovlivnilo její výkon. Po několika hodinách si dopřála chvilku na oběd, ale potom se ihned vrátila zpátky, s vervou se pustila do další práce a začala dostávat výsledky. Když se pracovní den chýlil ke konci, poslala emailem svému nadřízenému všechno, na co přišla a vydala se k odchodu. Nikdy předtím ještě v kanceláři nepracovala, ale bylo to přesně takové, jak si to představovala. Jediné, co tu chybělo, byla píchačka, kde by si mohla narazit odchod a příchod.

Když došla ke svému autu, konečně si dovolila opět se cítit zklamaně. Práce za stolem. Uvízla za počítačem v cele o čtyřech stěnách z papundeklu. Tohle vůbec nebylo to, co si představovala.

I tak byla však pyšná na to, kam se dostala. Nesměla dovolit svému egu a vlastním možná příliš bláznivým představám, aby zastínily fakt, že je nyní agentkou FBI. Pomyslela na Colby. Říkala si, kde její kamarádka teď asi je a co by řekla na to, že byla Mackenzie nasazena na úředničinu.

V souvislosti s těmi myšlenkami ji napadlo i to, jestli nakonec Colby nebyla z nich dvou tou chytřejší, když se rozhodla do řad agentury nakonec nenastoupit.