Morgan Rice - Obřad Mečů

Gwen zalapala poděšeně pod dechu. Natáhla roztřesenou ruku a nejistě ji položila na dračí čumák, posetý tvrdými fialovými šupinami.

Následovalo několik napjatých vteřin, po kterých Mycoples konečně zamrkala, sklonila čenich, jemně jím se zájmem zatlačila proti Gwenině břichu a chvíli jej čumákem hladila.Thor nechápal, proč to dělá.

Potom se dračí hlava najednou opět velmi rychle odvrátila a zadívala se na vzdálený obzor.

„Je nádherná,“ zašeptala Gwen.

Podívala se na Thora.

„Už jsem nedoufala, že se někdy vrátíš,“ řekla. „Nevěřila jsem už.“

„Ani já ne,“ odpověděl. „Jenom myšlenky na tebe mě držely při životě. To byl můj jediný důvod to přežít a vrátit se.“

Znovu se objali. Vítr česal jejich vlasy a oni se chvíli tiše tiskli jeden k druhému.

Když se potom odtáhli, Gwendolyn si všimla, že je u Thorova opasku připevněn Meč. Znovu překvapeně zalapala po dechu, oči rozšířené úžasem.

„Ty jsi ho našel,“ řekla nevěřícně. „A uneseš ho.“

Thor pokýval hlavou.

„Ale jak to…“ začala a rázem se zasekla. Očividně toho na ní bylo příliš.

„Já nevím,“ odpověděl Thor upřímně. „Prostě jím normálně dokážu šermovat.“

Gwen si uvědomila něco dalšího.

„To ale znamená, že je Štít zase aktivní,“ řekla s nadějí v hlase.

Thor opět kývnul na souhlas.

„Andronicus je v pasti,“ odpověděl. „Už jsme osvobodili Silésii a oblast Králova Dvora.“

Radostně se usmála.

„To ty,“ řekla. „Ty jsi osvobodil moje města.“

Thor pokrčil skromně rameny.

„Byla to především tady Mycoples. A Meč. Já se s nimi jenom svezl.“

Gwen se rozzářila.

„A co lidí? Jsou v pořádku? Přežil někdo?“

Thor kývnul.

„Přežili mnozí a jsou v pořádku.“

Gwen během chvilky jakoby omládla.

„Kendrick na tebe čeká v Silésii,“ pokračoval, „stejně jako Godfrey, Reece, lord Srog a mnozí další. Jsou naživu a v pořádku. Město je zase svobodné.“

Gwendolyn se vrhla Thorovi kolem ramen a těsně jej objala. Okamžitě pocítil vibrace uvolnění, kterými byla zaplavena.

„Myslela jsem si, že už je to všechno zničeno,“ vzlykla, „ztraceno navždycky.“

Thor jenom zakroutil hlavou.

„Prsten přetrval,“ řekl. „Andronicus je na útěku. Vrátíme se a rozprášíme jeho armády nadobro. A potom postavíme všechno znovu.“

Gwen se od něj najednou odvrátila a upřela posmutnělý pohled na daleký obzor.

„Nevím, jestli se můžu vrátit,“ řekla váhavě. „Něco se se mnou stalo. Když jsi byl pryč.“

Thor ji vzal jemně za ramena a otočil ji zpátky k sobě.

„Já už o tom vím,“ řekl. „Tvoje matka mi to pověděla. Není to nic, za co by ses měla stydět.“

Gwendolyn se na něj už poněkolikáté podívala s výrazem nejvyššího překvapení.

„Ty to víš?“

Thor přikývnul.

„Nic to neznamená,“ řekl. „Miluju tě stejně jako předtím. Vlastně pořád víc a víc. Záleží na tom, co je mezi tebou a mnou. A to je nezničitelné. Pomstím tě. Zabiju Andronica vlastníma rukama. Ale tak jako tak, naše láska nikdy neskončí.“

Větu dokončoval už s Gwen opět kolem svého krku, který záhy zkrápěly další a další slzy štěstí.

„Miluju tě,“ pošeptala mu od ucha.

„Já tebe taky,“ odpověděl.

Když tam teď tak stáli, Thor pocítil obrovskou touhu ji konečně požádat o ruku. Jenže okamžitě se opět zarazil. Nemůže to přece udělat, dokud jí nepoví o svém temném tajemství. O tom, kdo je jeho skutečný otec.

Zaplavil jej zmatek a ponížení. Před chviličkou přísahal, že vlastnoručně zabije muže, kterého oba k smrti nenáviděli. A teď má přiznat, že jeho otec je jeden a ten samý?

Byl si skoro jistý, že jakmile to udělá, Gwendolyn jej za to bude už nadosmrti nenávidět. Nedokázal sebrat odvahu říct ji vše a hned ji zase ztratit. Ne po tom všem, čím si prošli. Na to ji příliš miloval.

Takže namísto toho sáhnul třesoucí se rukou do kapsy a vytáhl náhrdelník, který našel mezi dračími poklady. Měl zlatý řetízek a jako klenot zlaté srdce vykládané diamanty a rubíny. Podržel jej chvíli ve větru, zatímco Gwen se podivila nad tou krásou.

Potom ji obešel aby ji náhrdelník připnul kolem krku.

„Malý důkaz mé lásky,“ řekl.

Šperk jí moc slušel, zlato zářilo a kamínky se třpytily.

V kapse jej doslova pálil snubní prsten, ale Thor všechno nutkání zapudil s tím, že jej Gwen nabídne až přijde ten správný okamžik. A to nebude dříve, než sebere kuráž, aby jí řekl pravdu o svém původu. Ten čas ještě rozhodně nenastal, i když by si býval přál, aby to tak bylo.

„Takže vidíš, že se vrátit můžeš,” dodal a pohladil ji po tváři. „Dokonce musíš. Tvoji lidé tě potřebují. Potřebují svou královnu. Prsten bez MacGila na trůně je přece k ničemu. Lidé čekají na tvé vedení. Andronicus stále okupuje polovinu Prstenu a naše města potřebují co nejrychleji začít s přestavbou. Musíme jim pomoci povstat z popela.“

V jejích očích viděl, že o všem přemýšlí.

„No tak, řekni ano,“ naléhal na ni. „Vrať se se mnou. Tahle věž není místo pro mladou dívku jako jsi ty, aby tu žila po zbytek života. Prsten tě potřebuje. Stejně jako já.“

Nabídl ji ruku a čekal.

Gwendolyn sklopila zrak a váhala.

Potom ale natáhla ruku a vložila ji do té jeho. Její oči zajiskřily a opět se v nich objevila ztracená radost. Pomalu se z ní stávala zase ta Gwendolyn, kterou znával před všemi těmi katastrofami, Gwendolyn plná života, smíchu a radosti. Bylo to, jako kdyby byla květinou, která se jemu přímo před očima znovu otevírala.

„Ano,“ řekla tiše a usmála se.

Objali se a setrvali tak velmi, velmi dlouhou dobu. Ani jeden už nechtěl toho druhého pustit.

Erec otevřel oči, aby zjistil, že leží Alistair v náručí. Ona otevřela své blankytně modré oči též a on v nich spatřil ničím nezkalenou lásku. V koutcích úst jí pohrával lehký úsměv a z celého jejího těla se rozlévalo teplo do toho jeho. Zjistil, že je dokonale vyléčený, téměř jako znovuzrozený. Jako kdyby ani nebyl raněn. Přivedla jej zpátky z mrtvých.

Posadil se a udiveně se na Alistair podíval. Znovu se musel v duchu ptát, kým jeho dívka skutečně je a jak to, že vládne takovou mocí.

Podrbal se na hlavě a vzpomněl si, co se stalo: Andronicovi muži. Útok. Obrana strže. Ten balvan.

Vyskočil na nohy a spatřil ostatní rytíře, jak se na něj dívají, jako kdyby na jeho vzkříšení čekali jako na smilování. A také na jeho povely. Tvář nejednoho z nich zračila ulehčení.

„Jak dlouho jsem byl mimo?“ zeptal se Alistair. Nebyl by to Erec, aby první myšlenka nesměřovala k tomu, jak dlouho nechal ostatní bojovat bez jeho pomoci.

Ona se na něj jenom sladce usmála.

„Ani ne minutku,“ řekla.

Erec nedokázal pochopit, jak je to možné. Cítil se tak svěží, jako kdyby několik dní tvrdě spal. Jeho pohyby byly plné energie. Pohlédl směrem k úžině s balvanem a ujistil se, že je práce vykonána správně. Obrovitý balvan zahrazoval cestu a imperiální vojáci teď už nemohli strží projít. Povedlo se jim nemožné, zastavili mnohem větší armádu. Alespoň prozatím.

Než však mohl jakkoliv vyjádřit svou spokojenost, ozval se vysoko nad ním výkřik. Pocházel od jednoho z jejich lučištníků. Ten se překotil přes okraj útesu a v krkolomném pádu se zřítil mrtvý k zemi.