Morgan Rice - Obřad Mečů

V jeho těle bylo zabodnuto kopí. A potom se všude kolem nich začaly ozývat další a další výkřiky. Před před Erecovýma očima se desítky Andronicových vojáků začaly objevovat ve vyšších polohách na skalnatých svazích a bojovat s Vévodovými muži. Erec si uvědomil, co se muselo stát. Imperiáni nebyli tak hloupí, jak se zprvu zdálo. Už na začátku své síly rozdělili a zatímco jedna část procházela strží, další šla přímo po vrcholcích skal, aby ji kryla.

„NAHORU, RYCHLE!“ zavelel. „ŠPLHEJTE!“

Vévodovi muži jej následovali přímo do svahu a všichni měli v rukou nebo v zubech připravené zbraně. Každou chvíli někdo z nich uklouzl a musel se chytit jednou, nebo i oběma rukama nějakého skalního výběžku, aby se nezřítil zpátky dolů a na ostatní, kteří stoupali za ním. Snažili se seč jim síly stačily, ale svah byl tak prudký, že to byl spíše šplh než běh. Každý metr byl v těžké zbroji těžce vybojovaný a Erec i ostatní muži brzy funěli námahou.

„LUČIŠTNÍCI!“

Několik desítek savarijských lučištníků se zastavilo a zamířilo téměř kolmo nad sebe. Potom vystřelili salvu šípů, kterou následovaly výkřiky z vrcholu útesů a padající zasažení imperiální vojáci. Erec i ostatní měli plné ruce i nohy práce, aby se padajícím nepřátelům stačili uhýbat. Ne každý byl úspěšný a několik mužů se zřítilo nad dno strže spolu s nepřáteli.

Vévodovi lučištníci se jali střílet jednu salvu za druhou a brzy se jim podařilo imperiány odehnat od okrajů útesů, kde jinak nacházeli jistou smrt.

I tak byly však boje tam nahoře nadále tuhé a šípy vcelku jistě musely dopadat i do řad jejich vlastních spolubojovníků. Jednomu z vévodových mužů se zabodl do zad šíp vystřelený ze dna strže. Muž se překvapeně chytil za záda, ztratil koncentraci na veškerou vlastní obranu, čehož proti němu stojící nepřítel okamžitě využil, probodl ho mečem a kopancem poslal přes převis. Spravedlnost tomu však chtěla, že jakmile se cesta k imperiánovi tímto způsobem uvolnila, byl i on zasažen dalším šípem a záhy následoval svého soka tímtéž směrem.

Erec zdvojnásobil své úsilí, přidal do kroku a stejně tak všichni ostatní kolem. Drápali se ze všech sil nahoru na útes. Když už se blížili k vrcholu a chybělo jim jenom pár metrů, uklouzla Erecovi náhle noha a on začal padat. V panice rozhodil rukama do stran a se štěstím se zachytil tlustého kořene vyrůstajícího ze skály. Držel se vší silou, po chvíli nabral trochu dechu, vytáhl se nahoru, a jakmile znovu získal pevnou půdu pod nohama, pokračoval až na vrchol.

I tak se dostal na vrchol mezi prvními a s bojovým pokřikem a mečem zdvihnutým vysoko nad hlavou se vrhnul do bitvy. Muži drželi na útesu své pozice, ale už začínali být pomalu vytlačováni k nebezpečným okrajům. Bylo jich tam jenom pár desítek a každý z nich byl plně zaměstnán v boji s minimálně dvěma imperiány. A nepřátel s každou vteřinou jen a pouze přibývalo.

Erec se bil jako šílený, sekal a bodal všude kolem sebe. Nikdo na celém tom bitevním poli nebyl rychlejší, ba dokonce ani v celém Prstenu. Erec se s mečem v každé ruce proměnil ve stroj na zabíjení a jako skutečný šampion Stříbrných okamžitě vnesl do bitvy novou sílu. Proměnil se ve vlnu, která kosila nepřátele před sebou. Sekal do všech stran, skláněl se, uhýbal a znovu sekal. Brzy se propracoval před linie svých bratří a byl obklopen imperiány. Sehnul se, aby vzápětí vyrazil proti protivníkově tváři svou helmicí a zároveň seknul do obou stran po dalších. Byl tak rychlý, že vůbec nepotřeboval štít.

Prosekával se jimi rychlostí větru a téměř okamžitě po vstupu do bitvy složil tucet vojáků, aniž by jim vůbec dal šanci zjistit, co se to děje. Vévodovy muže samozřejmě takový příklad jenom posílil.

Celá jeho skupina už se dostala na vrchol a v čele s Brandtem a samotným Vévodou se zapojili do bitvy. Misky vah se tou posilou překlopily a oni záhy začali zatlačovat nepřítele zpátky, zanechávaje po sobě spousty zabitých.

Netrvalo dlouho a Erec zjistil, že před sebou má posledního nepřítele, za kterým už nikdo další nestojí. Vyřídil jej s rychlostí blesku a nakonec ještě zkopl z útesu zpátky na stranu obsazenou imperiální armádou. Muž ještě stačil vykřiknout než zmizel v propasti pod ústesem.

Prstenští se zastavili a sípavě lapali po dechu. Erec popošel kupředu až na samotný okraj útesu. Chtěl se podívat, jak to vypadá tam dole na druhé straně. Imperiální velitelé sem přestali posílat vojáky, ale Erec stejně nevěřil, že by se jejich síly tímto již vyčerpaly. Ostatní přišli záhy za ním, aby se i oni mohli podívat, co je ještě čeká.

To, co však dole spatřili, překonalo všechny jejich nejdivočejší představy. Vítězná nálada opět poklesla. Navzdory stovkám mužů, které se jim již podařilo zneškodnit, navzdory tomu, že úspěšně uzavřeli strž balvanem a zahnali nepřítele i z útesů, dole stále ještě zůstávalo několik desítek tisíc imperiánů.

Erec tomu nemohl uvěřit. Museli vynaložit všechny síly, aby se dostali až takhle daleko a přitom všechny škody, které zatím napáchali, neznamenaly pro nepřítele v podstatě nic. Byl to jenom drobný škrábanec na neuvěřitelně silném imperiálním pancíři. Oni prostě mohou posílat další a další muže klidně několik dalších dní. Erec a ostatní jich sice ještě stovky pobijí, ale dříve nebo později stejně musejí podlehnout. Když už ne zbraně a bojový um nepřátel, porazí je jejich vlastní únava.

Erec byl zoufalý. Snad poprvé v životě si nevěděl v boji rady. Všechno nasvědčovalo tomu, že všichni do jednoho padnou ještě než den skončí. Smrt mu nevadila, nebylo by mu líto padnout v takovéhle bitvě. Už teď dokázali nemožné a jejich heroická obrana až do této chvíle už sama znamenala náměty pro písně pro dalších sto let. Pokud měl zemřít v bitvě, jistě si ani nemohl vybrat slavnější příležitost. Sevřel jílce svých mečů až mu zbělely klouby. Jedna věc ho však stejně trápila a to byla bezpečnost Alistair.

Pomyslel si, že třeba v příštím životě bude mít více času, aby mohl být s ní.

„No, docela jsme si tu zařádili,“ ozval se vedle něj Brandt.

Stejně jako on svíral v ruce meč a i výraz jeho tváře hovořil o sdílených pocitech. Bojovali spolu už v nepočetných bitvách a mnohdy byl nepřítel v silné převaze, ale přesto Erec na tváři svého přítele ještě nikdy neviděl podobný výraz beznaděje. On sám musel mít asi nějaký velice podobný. Smrt byla nablízku a všichni to cítili.

„Aspoň půjdeme k zemi s meči v rukou, jak jsme chtěli,“ řekl Vévoda unaveně.

V podstatě to vzal Erecovi z pusy.

Imperiální vojáci na druhé straně závalu si jich začínali všímat. Znovu se formovali k pochodu a s tasenými zbraněmi vyrazili do svahu. Stovky jejich lučištníků poklekly, aby měly lepší úhel a bylo nad slunce jasnější, že jenom za několik málo okamžiků bude to krvavé divadlo opět pokračovat. Erec se zhluboka nadechl.

Vtom se ale někde z výše nad nimi ozval podivný řev. Byl očividně ještě daleko, ale i tak to bylo něco zcela mimořádného. Erec se rozhlížel po obloze a říkal si, jestli už nemá z únavy slyšiny. Jenom jedinkrát v životě slyšel řev draka, když byl na Stovce, a tehdy to znělo nějak takhle. Koneckonců, bylo velmi těžké si ten zvuk nezapamatovat. Nikdy by ho nenapadlo, že to ještě někdy uslyší. Drak? Tady v Prstenu?