Morgan Rice - Obřad Mečů

Mohl si krk vyvrátit, jak se přes plynoucí mraky snažil něco zahlédnout. A potom najednou spatřil siluetu a krev mu zamrzla v žilách. Letěl přímo k nim. Obrovskými křídly vířil vzduch. Byl to obrovský, temně fialový drak s velkýma, rudě žhnoucíma očima. Ten pohled Ereca vystrašil víc, než by to svedla kterákoliv armáda.

Jenže potom se podíval pozorněji a výraz jeho tváře se změnil. Teď se v ní odrážel zmatek. Zdálo se mu, že drakovi za krkem sedí dvě postavy. Přimhouřil oči a hřbetem ruky si je zaclonil, aby viděl co nejlépe. A pak je poznal. Nemá s těmi slyšinami z únavy navíc teď už i vidiny?

Ti dva, kteří na drakovi jeli, byli přece jeho panoš Thorgrin a za ním se ho za boky držela dcera krále MacGila Gwendolyn.

Než si mohl Erec řádně urovnat v hlavě, co to vlastně vidí, drak už se snášel z výšky k nim s rozpjatými křídly jako orel. Otevřel tlamu a znovu vydal strašlivý řev. Byl tak ostrý, že dokonce z útesu nedaleko Ereca odpadla trocha sutě. Země se zachvěla, když o vteřinu později drak začal chrlit mohutné proudy ohně.

Údolí pod nimi se okamžitě naplnilo řevem imperiální armády. Plameny, vlna za vlnou, pohlcovaly všechem prostor na druhé straně balvanu a nakonec se rozšířily po celé délce strže. Na konci Thor draka v krkolomné otočce obrátil, proletěl nad roklí znovu a ještě do toho pekla přidával. Drtivá většina Andronicovy armády byla zničena během pouhého mrknutí oka.

Zbývající vojsko, které ještě nevstoupilo do strže, se při tom pohledu okamžitě obrátilo na útěk. Jenže pro Thora nebylo nic snazšího než dohnat a spálit na uhel i je.

Během krátké chvíle, byli všichni ti muži, které Erec ještě před chvíli považoval za nepřekonatelného soupeře, do jednoho mrtví. Nezůstalo po nich nic než ohořelá těla, zapečená v ocelových pancířích, a zuřící ohně všude kolem. Celý imperiální batalion jednoduše zmizel.

Erec i mnozí další zkoprněle stáli a s ústy dokořán se dívali, jak drak v elegantní křivce vystoupal na konci údolí do výše, otočil a potom přeletěl nad nimi. Záhy se znovu obrátil a zamířil na sever. Všichni vypukli v hurónský jásot.

Erec bych uchvácen hrdinstvím toho kluka. Jak jen se mu mohlo podařit ovládnout takovou obludu? On i jeho muži dostali od toho mladého panoše šanci žít dál a poprvé za hodně dlouhou dobu pocítili optimismus. S drakem v zádech mohou možná porazit i celý Andronicův Milion.

„Muži! Jdeme!“ zavelel.

Byl rozhodnutý sledovat dračí stopu, ten sirnatý zápach a ohořelou zemi, a po cestě likvidovat všechno, co zbude. Thorgrin ukazoval cestu a bylo na čase jej následovat.

Kendrick ujížděl na svém koni v čele tisíců ostatních. Řítili se na Vinésii, velké město obsazené Andronicovými zadními voji. Zdi města byly vysoké a brána byla opevněna masivní železnou mříží. Na opevnění i uvnitř města byly rozmístěny tisíce imperiálních obránců a svým počtem Kendrickovu armádu převyšovaly. Prstenští navíc už dávno neměli na své straně moment překvapení.

Ba co hůř, na východním obzoru spatřili další tisíce posil, které Andronicova ustupující armáda vyslala městu na pomoc, aby tak ještě důkladněji kryla svůj ústup. Ještě před malou chvíli si myslel, že imperiáni beze zbytku prchají, ale teď viděl že situace zdaleka není tak jednoduchá. Minimálně část, a možná i dosti významná, té armády se obrátila a teď pochodovala zpátky k Vinésii a na západ. Jejich řady byly spořádané, morálka obnovená. Opět to byla ta obávaná válečná mašina.

Bylo jasné, že útok na město je teď zhola nemožný a oni by se měli stáhnout zpátky do Silésie a držet ji, aby ji impérium znovu nedobylo. Ta síla, která pochodovala zpět by to jistě mohla znovu dokázat. To se nesmělo stát.

Kendrick však nikdy nepatřil k těm, kteří by utíkali z bitev, a to i když byl nepřítel silnější. To samé platilo o všech MacGilských vojácích, Silésijcích a o Stříbrných především. Kendrick věděl, že všichni budou bojovat až do konce. Sevřel v ruce meč a okamžitě věděl, jak se má zachovat.

Imperiální armáda začala se svým bojovým pokřikem, kterému Kendrickova jízda záhy odpověděla.

Prstenští se řítili ze svahu kopce do bitvy, o které věděli, že ji nemohou vyhrát, imperiáni nabrali rychlost a vydali se proti nim. Kolem Kendrickových uší hvízdal vítr, čechral mu vlasy a jílec meče, pevně sevřený v dlani, vibroval vzrušením. Dobře si uvědomoval, že už za malou chvíli se opět celý okolní svět ztratí v tom ohromném zařinčení oceli a tolikrát podstoupený obřad mečů opět započne.

Vzduch hvízdající mu kolem uší náhle nabral na hlasitosti a na malý okamžik doslova zaburácel. Kendrick se vědoucně usmál. Podíval se nad sebe, aby se ujistil, že je to pravda. Sice už Mycoples s Thorem na hřbetě jednou spatřil, ale i napodruhé mu to opět vyrazilo dech. Tentokrát i proto, že na drakovi seděly postavy dvě a tou druhou nemohl být nikdo jiný než Gwendolyn.

Jeho srdce poskočilo radostí. Pozdvihl meč vysoko nad hlavu, pobídl svého hřebce a přesto, že v ten okamžik vypjatý okamžik těsně před srážkou byl pro nervy vždy tou nejnáročnější zkouškou, Kendrick pocítil zvláštní klid a jistotu úspěchu. Vítězství bude jejich.

*

Thor s Gwen letěli na zádech Mycoples, prodírali se pásy mraků a jako jedna bytost bili křídly vzduch se zvyšující se rychlostí. Bylo jasné, že Kendrick a jeho armáda na pláni pod nimi jsou v ohrožení. Celé budoucí bojiště bitvy i město Vinésii měli z dračího hřbetu jako na dlani. Ze svahu strážného kopce sjížděla Kendrickova jízdní jednotka, proti které se stavěla obrovská skvrna imperiální armády. Jenom za málo okamžiků se střetnou na otevřené pláni u města.

Thor pobídnul Mycoples, aby sletěla níže.

„Dolů,“ zašeptal jí.

Dračice se okamžitě spustila do střemhlavého letu a sestoupila tak nízko, že už by Thor mohl klidně seskočit na zem. A potom se znovu rozpoutalo peklo. Sloupy ohně zaplavily pláň, následované řevem zasažených imperiálních vojáků. Mycoples rozpoutala v jejich řadách opět peklo a zapalovala celé kilometry trávy i stromů široko daleko. Nepřítel ztratil tisíce bojovníků během jediného jejího přeletu.

Ten zbytek na nic nečekal a okamžitě bral nohy na ramena. S těmi si Kendrickova armáda již jistě dokáže poradit.

Thor namísto toho navedl Mycoples k městu, kde také spatřil tisíce obránců. Dobře věděl, že jí nemůže navést k útoku jako obvykle, protože by v ulicích města nedokázala ve své rychlosti dostatečně dobře manévrovat. Pustit do střemhlavého útoku by také bylo příliš riskantní. Byla tam spousta lučištníků a Thor měl obavu, aby jejich střely Mycoples při nízkém průletu neporanily. Vůbec se mu ta situace nelíbila. Meč Osudu se v jeho ruce celý chvěl a on si uvědomil, že tohle je bitva, do které se bude muset pustit sám.

Navedl Mycoples na přistání před branami města.

Jakmile dosedli, pošeptal jí do ucha: „Brána. Pořádně ji spal a roztav. Já už se do nich potom obuju sám.“

Mycoples se na něj podívala a vzpurně zamručela. Vůbec se jí to nelíbilo a očividně chtěla zůstat s Thorem a bojovat s ním i ve městě. Ale její pán jí ani nedal šanci.

„Tohle je moje bitva,“ trval na svém. „A já teď potřebuju, abys dostala Gwen do bezpečí.“

Zdálo se, že to dračice chápe. Mohutně se nadechla a pokropila bránu i její mříž sprchou toho nejžhavějšího dračího ohně. Nepřestávala, dokud se masivní portculis neroztavila do kouřící kaluže.