Morgan Rice - Obřad Mečů

Thor se znovu naklonil k Mycoples.

„Leť!“ řekl jí. „Drž Gwendolyn v bezpečí.“

Potom se od ní odvrátil. Meč se okamžitě začal lačně chvět.

„Thore!“ ozval se Gwenin hlas.

Ale ten už běžel k roztavené bráně. Za sebou slyšel křídla Mycoples, která znovu vzlétala, aby splnila jeho rozkaz.

Proběhl branou na nádvoří a rovnou proti mase snad tisíců nepřátel. Meč Osudu se v jeho ruce třásl, jako kdyby to byla živá věc. Přes svou ohromnou váhu se zdál být lehoučký jako pírko. Mnohem lehčí než jeho starý meč. Navíc měl vlastní rozum, takže všechno, co musel Thor dělat, bylo jednoduše dovolit zbrani, aby činila jak potřebovala.

Pocítil, že se jeho paže pohybuje, seká, blokuje a útočí do všech směrů téměř zároveň. Meč rozsekával vzduch i nepřátele, obojí se stejnou lehkostí a jediným kruhovým úderem byl schopen poslat dvě desítky mužů k zemi. Točili se dokola v mocné spirále a rozsévali zkázu do všech směrů. Imperiáni se nejprve pokoušeli na něj útočit, ale když čepel Thorova meče procházela zbrojí i štíty stejně lehce, jako by procházela máslem, a poté, co během vteřiny padlo velké množství nejbližších, uvědomili si, že mají co do činění s magií mnohem mocnější, než je celá posádka města.

Vypukl chaos. Tisíce imperiálních vojáků se pokoušelo spasit se útěkem pryč z města a co nejdále od Thora. Jenže nebylo kam utéct. Thor byl veden magií meče samotného a pohyboval se ulicemi města tak rychle, že málokdo stačil uniknout, nebo se schovat. Vojáci se v zoufalství drápali po ohrazených kamenech na hradby a ušlapávali jeden druhého.

Thor je nenechal uniknout. Probíhal ulicemi po celém městě s mečem neustále vířícím kolem sebe rychlostí, jakou ještě nikdy nikdo z nepřátel neviděl, a zabíjel jednoho za druhým. Myšlenka na to, co Andronicus provedl Gwendolyn, jenom umocňovala preciznost jeho akcí. Bylo na čase, aby každý imperiální voják zaplatil za to, že se odvážil vkročit do Prstenu.

Andronicus. Jeho vlastní otec. Ta myšlenka ležela Thorovi v mysli i teď. S každým seknutím jakoby protínal právě císařovo tělo a zároveň tak přetínal příbuzenské svazky, které je pojily. Thor si přál být někým jiným. Z jiného rodu. Přál si otce, na kterého by mohl být pyšný. Bral by vlastně kohokoliv, jenom aby to nebyl Andronicus. Pokud zabije dostatek jeho vojáků, třeba se potom bude cítit lépe a svobodnější.

Bodal a sekal do všech stran, vířil čepelí ve výši nohou i hlav, až tu si najednou uvědomil, že již netrefuje nic než vzduch. Ustal v boji, rozhlédl se a zjistil, že všichni Andronicovi vojáci, každý z těch tisíců, leží na zemi mrtví. Město bylo plné těl. Naživu nezbyl ani jediný.

Thor zůstal stát uprostřed náměstí, zhluboka oddychoval, Meč žhnul v jeho dlani a nikde se nic ani nepohnulo.

V dálce uslyšel výkřiky. Vyběhl branou znovu před městské hradby, aby zjistil, že původcem je Kendrickova armáda, která po širokém okolí rozháněla zbytky zpanikařené imperiální armády. Mycoples kroužila na nebi.

Thor se rozběhl po pláni. Dračice na něj čekala a tak okamžitě sestoupila zpátky k zemi. Gwen seděla bezpečně za jejím krkem. Thor se vyšvihl k ní a všichni se opět mohli vznést.

Přeletěli Kendrickovu armádu, která teď opět připomínala jenom maličké mravence. Jezdci je zdravili nadšeným křikem. Před nimi utíkaly zbytky Andronicova batalionu.

„Dolů,“ zavelel Thor.

Snesli se do střemhlavého letu, na jehož nejspodnější hladině Mycoples začala chrlit oheň a znovu jím kosila imperiány po stovkách. Netrvalo dlouho a bylo zcela po bitvě.

Už nezůstal nikdo další, koho by bylo ještě třeba zlikvidovat.

Ještě chvíli letěli dál a sledovali krajinu pod sebou, aby se ujistili, že v okolí už skutečně nezůstala žádná nepřátelská síla. V dálce na obzoru se tyčily štíty Vysočiny a rozdělovaly západ od východu jako celá staletí předtím. Mezi ním a Vysočinou nebyla jediná imperiální jednotka, dostatečně velká, aby ji mohl takto pouhým okem spatřit. Byl spokojený.

Zdálo se, že celé Západní království Prstenu je pro tuto chvíli osvobozeno. Na jeden jediný den už ale bylo toho zabíjení až příliš. Slunce začínalo zapadat a cokoliv, co leželo na východní straně Vysočiny, tam bude moci ještě chvíli v klidu poležet.

Mycoples zakroužila a začala se vracet ke Kendrickovi. Brzy se vrátili k jízdním jednotkám, které už zdálky provolávaly slávu a zdravily je.

Thor přistál nedaleko nich, seskočil a pomohl Gwendolyn na zem.

Okamžitě byli obklopeni velkou skupinou rytířů. Každý se tlačil, aby jim mohl být co nejblíže a mohutný vítězný povyk se vznášel nad rovinou, ozářenou zapadajícím sluncem. Kendrick, Godfrey, Reece a ostatní legionáři, Stříbrní – jednoduše všichni, které Thor kdy znal, se mohli přetrhnout, aby jej mohli poplácat po zádech a poklonit se Gwendolyn.

Konečně byli zase všichni spolu. Konečně byli zase volní.

Andronicus zuřil. Přecházel se a tam po svém táboře a kypěl vzteky. V jednom okamžiku se natáhl a holýma rukama utrhl hlavu jednomu z vlastních vojáků, který měl tu obrovskou smůlu, že se zrovna vyskytl po ruce. Potom pokračoval dál a dál, zkracoval o hlavy jednoho vojáka za druhým, dokud konečně jeho mužstvo nedostalo ten skvělý nápad a neuteklo se schovat. Bylo životně důležité vědět, že není dobré se zdržovat císaři na očích, když má špatnou náladu.

Vojáci uskakovali do stran, zatímco Andronicus procházel táborem. Desetitisíce hrdlořezů se držely v uctivé vzdálenosti od jediného muže. Dokonce i jeho nejvyšší generálové se drželi stranou a kráčeli až daleko za ním. I oni dobře věděli, že v okruhu několika metrů kolem císaře teď není bezpečno.

Porážka, to byla jedna věc. Ale porážka jako byla tato, to bylo v historii Impéria něco naprosto neslýchaného. Andronicus nikdy předtím poražen nebyl. Jeho život byl jedním dlouhým řetězcem vítězství, každé brutálnější, krvavější a pro něj tedy uspokojivější, než to předešlé. Nevěděl, co je to porážka. Teď ten pocit poznal. A ani trochu se mu to nelíbilo.

Znovu a znovu v duchu probíral, co se to stalo a jak se věci mohly najednou vyvinout tak špatně. Ještě včera se zdálo, že je jeho vítězství totální a úplné, a že Prsten je bez výhrad jeho. Zničil Králův Dvůr, podmanil si i Silésii. V bitvě porazil na hlavu MacGily a ponížil jejich vůdkyni Gwendolyn. Mučil jejich největší a nejpřednější rytíře. Nechal je přitlouct na vysoké kříže. Zabil Kolka a chystal se vykonat popravu i na Kendrickovi a ostatních. Argon se do toho sice zapletl, když mu sebral Gwendolyn dřív, než ji mohl také zabít, ale to se Andronicus chystal napravit. Byl by ji dostal brzy zpět a potom by ji popravil spolu se všemi ostatními. Stačil mu jediný den, a byl by se dočkal úplného vítězství a slávy.

A potom se všechno najednou změnilo, a neskutečně rychle obrátilo k horšímu. Drak a ten kluk se objevili na obzoru jako nějaké zjevení. Vřítili se na bojiště jako smršť a se svým plamenným dechem a Mečem Osudu mu zničili celé početné divize mužů. Andronicus to všechno sledoval z bezpečné vzdálenosti a okamžitě, když ta vřava vypukla, velel zbytku armády ustoupit na východní stranu Vysočiny. Teď čekal tady a jeho zvědové neustále nosili nové a nové zprávy o škodách, které Thor i drak nadělali. Dole na jihu, v blízkosti města Savarie, byl zničen další celý prapor. Oblasti Králova Dvora a Silésie byly prakticky ztraceny. Až na pár bezvýznamných výjimek bylo nyní celé Západní království Prstenu zase osvobozeno. To bylo neúnosné.