Morgan Rice - Obřad Mečů

Dusil se vzteky, když pomyslel na Meč Osudu. Dalo tolik špionážní práce, aby jej dostal pryč z Prstenu, a teď byla zbraň zase zpátky a spolu s ní se samozřejmě znovu aktivoval Štít. To znamenalo, že on byl teď i se všemi svými muži chycen v pasti, do které už si nemohl přivést žádné další posily. Mohl sice odejít, ale nikdo zvenčí již nemohl vstoupit dovnitř. Odhadoval, že zde, na východ od Vysočiny, má ještě asi tak půl milionu vojáků. To bylo víc než dost, aby zlikvidoval MacGily, ale proti šermíři Meče a drakovi to bylo číslo nuzné. Situace se teď ironicky otočila a on byl tím slabším. To byla pozice, kterou nikdy nezažil.

A jako by snad věci ještě nebyly dost špatné, jeho zvědové mu stačili doručit zprávy o nepokojích doma v hlavním městě Impéria. Hovořily o Romulovi, který se čím dál více choval, jako kdyby chtěl uzurpovat imperiální trůn pro sebe.

Andronicus vrčel vzteky, razil si cestu svým táborem, probíral v hlavě všechny možnosti a zároveň hledal kohokoliv, na koho by mohl svalit vinu a okamžitě jej potrestat. Věděl, že by jako vojevůdce měl udělat tu nejrozumnější věc, a to bylo takticky ustoupit a nechat Prsten na chvíli být. Stáhnout se domů dřív než je Thor a jeho drak najdou. Zachránit sebe i svá vojska a na palubách lodí, stále kotvících u východních břehů, se přeplavit zpátky do Impéria, nehledě na hanbu, kterou by to znamenalo. Udržet vlastní trůn bylo rovněž důležité. Koneckonců, Prsten byl jen pouhé smítko v obrovské rozloze Impéria, a každý velký vojevůdce měl jistě ve svém životě nárok na alespoň jednu porážku. I tak stále vládl devadesáti devíti procentům světa, nebo i možná více. To bylo něco, s čím mohl být i tak spokojený.

Jenže to by to nesměl být velký Andronicus. On nebyl někým, kdo jednal opatrně či dokonce bojácně. Odjakživa následoval především svoje vášně a rozmary, a přestože věděl, že je to vysoce riskantní, nebyl připraven přiznat porážku, a potom Prsten opustit. I kdyby na to měl obětovat celou svou říši, stálo by to za to, když by nakonec našel způsob, jak toto místo ovládnout a rozdrtit. Bez ohledu na to jak dlouho to bude trvat a kolik to bude stát.

Andronicus nemohl udržet na uzdě toho draka anebo Meč Osudu. Ale Thorgrina…to bylo přece něco jiného. Thorgrin byl jeho syn.

Zastavil se a při tom pomyšlení si bezděky povzdechl. Jak ironické, jeho vlastní syn je poslední zbývající překážkou jeho nadvlády nad celým světem. Bylo to jako naschvál. Ale vlastně ne zas tak moc překvapivé. Vždycky to byli ti nejbližší, kteří pro člověka představovali největší hrozbu.

Vzpomněl si na to proroctví. Byla samozřejmě chyba nechat syna žít. Jeho největší životní chyba. Jenže on pro něj měl slabost a nedokázal se jí ubránit, i když věděl, že proroctví, které se k němu váže, může vést až k Andronicově budoucímu svržení. Nechal Thora tehdy žít a teď přišel čas za tu chybu zaplatit.

Pokračoval v cestě po táboře, následován svými generály, až nakonec došel na okraj a narazil na stan, který byl jiný než ostatní. Jediný šarlatový stan v jinak uniformním moři černé a zlaté. Bydlel v něm někdo, kdo měl dostatek drzosti mít stan jiné barvy než jsou ty císařské. Jediný, koho se, kromě Andronica samotného, všichni ostatní báli.

Rafi.

Andronicův vrchní čaroděj, nejzlověstnější stvoření, které kdy císař potkal. Rafi cestoval s Andronicem na každé výpravě, chránil jej za pomoci temné magie a byl za císařův vzestup víceméně zodpovědný. Andronicus nesnášel pomyšlení, že mu bude muset přiznat, jak moc jeho služby teď potřebuje. Ale kdykoliv se v minulosti setkal s překážkou, která nepocházela z tohoto světa, s problémem ze světa magie, byl to pokaždé Rafi, na koho se obrátil.

Když se Andronicus přiblížil ke stanu, potkal před ním na stráži dvě bytosti. Byly vysoké, hubené, téměř beze zbytku ukryté v šarlatových pláštích, z nichž vykukovaly jenom žluté žhnoucí oči. Dívaly se na něj. Byly to jediné dvě bytosti v celém táboře, které se odvážily nesklonit hlavu v jeho přítomnosti.

„Povolávám Rafiho,“ oznámil jim.

Bytosti pomalým pohybem rukou rozevřely chlopně stanu za sebou. Jinak se ani nepohnuly.

Ven se okamžitě vyvalil pach tak odporný, že se i otrlý Andronicus zarazil.

Následovalo dlouhé čekání. Všichni generálové se zastavili opodál a v očekávání sledovali, co se bude dít. Vzhledem k všeobecnému strachu se vlastně opatrně díval celý tábor. Nastala chvíle ticha.

Potom se konečně vnitřní chlopeň stanu odhrnula a ven vystoupila hubená bytost, dvakrát tak vysoká jak Andronicus a připomínající pokroucenou větev nějakého hodně starého stromu. Byla oblečená v šarlatové róbě s kapucí, pod kterou nebylo vidět nic než tma.

Rafi se zastavil před Andronicem a díval se na něj. Jediný císař byl dostatečně blízko, aby v temnotě pod kapucí zahlédl velké žluté oči, které nikdy nemrkaly, a kolem nich malý kousek mrtvolně bledé kůže.

Ticho pokračovalo.

Konečně Andronicus přistoupil ještě o kousek blíže.

„Chci, aby Thorgrin zemřel,“ řekl.

Postava v kápi byla dlouhou dobu zticha. A potom se chřestivě zachechtala. Byl to hluboký, znepokojující zvuk.

„Otci a synové,“ řekl. „Pořád dokola to samé.“

Andronicus netrpělivě přešlápl.

„Můžeš s tím pomoci?“ zeptal se.

Rafi tam chvíli jenom tiše stál. Pro Andronica až příliš dlouho. Dokonce začal uvažovat, jestli jej nemá zabít. Věděl však, že by to bylo přinejmenším lehkovážné. Jednou už se o to ve vzteku totiž pokusil. Zkusil jej bodnout. Jenže meč mu roztál v ruce a přitom se mága ani nestačil dotknout. Rozžhavená rukojeť mu tehdy spálila ruku a trvalo měsíce než se to zahojilo.

Takže Andronicus stál, čekal a kousal se do rtů.

Rafi konečně zpod své kapuce zapředl.

„Energie, která toho chlapce obklopuje, je velmi silná,“ řekl pomalu a rozvážně. „Ale každý má nějakou slabinu. Jeho hvězda vystoupala díky magii, takže díky magii může být také sražen zpátky k zemi.“

To Andronica zaujalo.

„O jaké magii to mluvíš?“

Rafi se omlčel.

„O druhu, se kterým ses ještě nikdy nesetkal,“ odpověděl po chvíli. „Takovém, který je pouze pro ty, jako je Thor. On pro tebe představuje problém, ale zároveň je i mnohem více. Je mnohem mocnější než ty. Pokud se dožije dne, kdy dosáhne největší síly.“

Andronicus funěl nedočkavostí.

„Řekni mi, jak ho mohu zajmout,“ dožadoval se.

Rafi ale zakroutil hlavou.

„Tohle byla tvoje chyba už v minulosti,“ odpověděl. „vybíráš si zajetí, namísto zabití.“

„Nejdřív ho zajmu,“ oponoval císař. „A pak zabiju. Jde to nějak udělat, nebo ne?“

Následovala další dlouhá odmlka.

„Ano, je tu cesta, jak jej zbavit jeho moci,“ odpověděl Rafi. „Když jeho skvělý Meč i drak zmizí, bude z něj zase skoro normální kluk.“

„Ukaž mi jak to udělat,“ žadonil Andronicus nedočkavě.

Opět ticho.

„Za určitou cenu,“ zněla odpověď.

„Dám cokoliv,“ vyhrkl okamžitě císař. „Dám ti naprosto cokoliv.“

Z pod kapuce se ozvalo dlouhé, chrčivě zachechtání.

„Myslím, že toho budeš jednoho dne litovat,“ změnilo se chrčení opět v řeč. „Velmi, velmi litovat.“

Romulus kráčel po perfektní cestě ze zlatých dlaždic, vinoucí se středem Volusie, hlavního města Impéria. Městští strážní, oblečení ve zdobné zbroji, se stavěli do pozoru. Kráčel před zbytky své armády, ze které nezůstalo více než pouhých několik set vojáků. Byli sklíčení a na hlavu poražení v bitvě s draky.