Morgan Rice - Obřad Mečů

Když boje trvaly už celou hodinu, imperiální ústup se proměnil v neorganizovaný útěk. Někdo na jejich straně zadul na bojový roh, což si mnozí vyložili jako signál vzít nohy na ramena a okamžitě poslechli, čím dokonale rozložili morálku těch, kteří by ještě vzdorovali.

Kendrick a jeho muži za hromového pokřiku pronásledovali každého, kdo se snažil prchat, naháněli do všech koutů Lúcie a potom ven z hradeb.

Ti, kterým se z toho mlýnku na maso přece jenom podařilo uniknout, a byly jich stále ještě stovky, se tryskem rozjeli po pláni pryč od města. Z Lúcie mezitím duněly MacGilské rohy na oslavu znovuzískání města a osvobození zajatců. Kendrickovi muži jim přesekali pouta kdykoliv projížděli kolem a osvobození se většinou okamžitě chopili koní i zbraní po padlých imperiánech, aby se mohli přidat k pronásledování.

Kendrickova armáda se jimi notně rozrostla a jako jeden muž se vrhla do pronásledování přes kopce za městem a brzy byla nepříteli opět v patách. O’Connor a mnozí další lučištníci už na dálku sráželi z koní jednoho prchajícího za druhým.

Pronásledování pokračovalo dalších několik hodin, Kendrick si už říkal, kam až se v tomhle tempu můžou dostat, když tu se opět ocitli na jednom z vyšších kopců a v údolí pod nimi uviděli jedno z největších MacGilských měst na východ od Silésie – Vinésii. Sedělo mezi dvěma horami. Bylo to důležité město, mnohem větší než Lúcie, mělo vysoké, tlusté zdi a silně opevněné brány. Kendrick si uvědomil, že zbytky toho pluku jistě utíkají právě tam. Městské zdi byly obsazeny desítkami tisíc Andronicových mužů.

Zastavili se na tom kopci a rozmýšleli, co si počít dál. Vinésie byla velké město a nepřítel byl mnohem početnější. Kendrick si dobře uvědomoval, že by bylo bláznivé se pokusit o přímý útok, a že nejjistější postup by teď byl vrátit se do Silésie a znovu se přeskupit. I vítězství, které dnes již vydobili bylo dost cenné, aby jim prozatím stačilo.

Jenže Kendrick nebyl v rozpoložení, kdy by mu vyhovovala bezpečná řešení – a jeho muži také ne. Chtěli odplatu. A ve dnech, které prožívali stejně už poměry sil nehrály žádnou roli. Nastal čas, aby Impérium naplno poznalo, z čeho jsou MacGilští ukuti.

„ÚTOK!“ zahřměl Kendrick.

Ostatní se okamžitě přidali a rozjeli se stejně jako předtím z kopce vstříc opevnění města, připraveni nasadit vlastní životy a riskovat vše pro věčnou slávu a rytířskou čest.

Gareth kašlal a sípal, zatímco se potácel zničenou krajinou. Jeho rty byly celé popraskané od žízně, oči propadlé a podtržené dvěma tmavými kruhy. Posledních několik dní bylo mimořádně perných a on několikrát unikl smrti jenom o fous.

O vlásek uniknul Andronicovým mužům v Silésii, když se schoval v tajné chodbě hluboko pod hradbou a dlouhou dobu tam čekal. Byl tam schoulený jako krysa, všude okolo byla jenom temnota a on čekal, až nadejde vhodná chvíle. Měl pocit, že mohl být zalezlý uvnitř možná i celé tři dny. Následující události potom ale viděl beze zbytku. Nevěřícně sledoval, jak se objevil Thor na zádech obrovského draka a pozabíjel spousty imperiálních vojáků. V nastalém chaosu, který se rozpoutal, potom Gareth našel svou šanci.

Protáhl se branou města když se nikdo nedíval, vydal se po cestě na jih a potom dále přímo po hraně Kaňonu. Většinu cesty se držel lesů, aby si jej nikdo nevšiml. Ale bylo to docela jedno – cesty byly úplně opuštěné tak, jako tak. Všichni byli na východě a bojovali velkou bitvu pro Impériu. Kolem cesty navíc nacházel mrtvá těla většinou imperiálních vojáků, a tak mohl být klidný, protože tudy se už válečná vřava dávno přehnala.

Gareth se snažil dostat ještě o něco více na jih. Jeho instinkty mu napovídaly, že by se měl vrátit do Králova Dvora – nebo alespoň toho, co z něj zbylo. Věděl, že bylo město zplundrováno Andronicem a že nejspíše leží v totálních troskách, ale i tak se tam chtěl podívat. A především se však chtěl dostat co nejdále od Silésie a ideálně na místo, které dobře znal, a které by mohl použít jako útočiště. K tomu se místo, které už všichni ostatní opustili, a kde Gareth MacGil kdysi vládl jako svrchovaný vládce, dokonale hodilo.

Po několika dnech pochodu na jih a potom východ se slabý a téměř zemdlelý hladem dotrmácel konečně na okraj lesa a v dálce spatřil Králův Dvůr. Město bylo tam. Jeho zdi byly netknuté, nebo alespoň ne nijak významně. Všude kolem se válela těla Andronicových mužů, důkaz, že Thor už byl i tady. Jinak byla oblast prázdná. Nezůstalo tu nic jiného než kvílející vítr.

To Garethovi docela vyhovovalo. Stejně neplánoval vstoupit do města. Přišel sem jenom kvůli jedné malé, jistě nepovšimnuté stavbě, vybudované mimo městské hradby. Bylo to místo, kde se často ukrýval když byl ještě děcko. Krypta králů z rodu MacGilů. Přesně tam byl pohřben i jeho otec. A také jeho děd a ostatní před ním.

Byl si jistý, že krypta určitě zůstala nedotčená. Kdo by se koneckonců obtěžoval útokem na hrobku plnou kostí? Pokud existovalo nějaké místo, kde by jej skutečně nikdo nehledal, bylo to právě tady. Mohl se tam schovat a být úplně sám. Tedy, pokud nebude počítat své předky. I když Gareth svého otce nade vše nenáviděl, zjistil, že by mu najednou byl docela rád nablízku.

Rozběhl se přes otevřené pole, kde jej studený vítr okamžitě roztřásl i přesto, že se zabalil do svého potrhaného kabátce. Někde nad sebou uslyšel ostrý křik jakéhosi zimního ptáka a když se podíval oním směrem, spatřil velkého, černého opeřence, kroužícího mu nad hlavou a evidentně očekávajícího, že se Gareth každou chvíli zhroutí a započnou hody. Gareth mu to jenom ztěží mohl vyčítat. Na vlastní kůži cítil, že ten pták má naprostou pravdu, když jej považuje za svůj příští oběd.

Konečně doběhl k hrobce, chytil za kliku masivních železných dveří a oběma rukama za ni vší silou zabral. Okolní svět se s ním točil a on měl co dělat, aby se nakonec nezhroutil ještě tady venku. Dveře zavrzaly a potom se otevřely dokořán.

Gareth vběhl do tmy a okamžitě za sebou dveře zase zabouchl. Ten zvuk se uvnitř okamžitě několikrát vrátil v ozvěně.

Rukou chvíli šátral po stěnách, až našel pochodeň a zapálil ji. Nabízela mu dostatek světla aby viděl několik málo schodů přímo před sebou a to bylo všechno, co pro tuto chvíli potřeboval. Schody vedly hlouběji a hlouběji do temnot. Dole bylo chladněji a odněkud tam proudil průvan, který se proháněl po schodišti a šeptavě šelestil. Gareth se nemohl zbavit dojmu, že jsou to ve skutečnosti jeho předkové, kteří si znechuceně šeptají o něm.

„NECHTE MĚ BÝT!“ zařval do tmy.

Jeho hlas se několikrát vrátil v podivně pokroucené ozvěně.

„UŽ BRZO DOSTANETE PO ČEM TOUŽÍTE!“

Vítr si ale šeptal bez přestání dál.

Gareth rozzlobeně sestupoval hlouběji, dokud konečně nedošel do velké, mramorem obložené síně se čtyři metry vysokými stropy, kde byli všichni MacGilští králové uloženi v mramorových sakofázích. Osaměle procházel síní a jeho kroky se v ozvěně odrážely od stěn. Mířil na protilehlý konec síně, kde byl uložen jeho otec.

Starý Gareth by nejspíš začal do otcova sarkofágu něčím mlátit. Jenže ten, co sem celý zbídačelý došel, najednou k otci z nějakého důvodu cítil spíše sympatie než nenávist. Sám tomu nerozuměl. Možná to bylo proto, že už nebyl pod vlivem opia, anebo možná tušil, že i on sám bude již brzy mrtev.