Morgan Rice: Obřad Mečů

Mycoples jemně zavrčela, a Thor okamžitě pocítil, jak se celé její tělo rozvibrovalo. Měl pocit, že i Mycoples se snaží doletět ke Gwendolyn co nejrychleji, ještě než se přihodí něco zlého. Dračice se přikrčila a začala kličkovat mezi mraky. Její velká křídla vířila vzduch a Mycoples se zdála spokojená, že letí uvnitř Prstenu a že nese Thora na svém hřbetě. Jejich mentální spojení bylo každým dnem silnější a Thor cítil, že dračice sdílí každou jeho myšlenku i tužbu. Svým způsobem to bylo podobné, jako kdyby on sám měl dračí tělo, a jako kdyby ona sama byla jezdcem na dračích zádech.

Prolétali hustými mračny. Thor musel neustále myslet na Gwendolyn. Slova královny matky pořád ještě zněla v jeho mysli a chvíli co chvíli se vracela, i když se Thor snažil je nechat plavat. Její sdělení jej strašlivě bolelo a on tomu odmítal uvěřit. Andronicus? Jeho otec?

To přece nemohla být pravda. Thor doufal, že je to jenom další z krutých her, které si pro něj královna připravila. Odjakživa jej přece nenáviděla. Možná že mu jednoduše jenom chtěla nasadit brouka do hlavy. Možná to byl jenom další z jejích pokusů, jak jej od své dcery udržet co nejdál. Thor si přál, aby bylo vysvětlení takhle jednoduché.

Jenže hluboko uvnitř tušil, že to tak snadné nebude. Jakmile ta slova vyřkla, Thor pocítil okamžitě úzkost, která nemohla být jenom tak. Nejspíš to byla pravda. Snažil se sám sebe přesvědčit že ne, ale od okamžiku, kdy to královna vyřkla, cítil, že to tak je.

To pomyšlení jej děsilo. Vždycky ve skrytu duše tajně doufal, že jeho otcem byl král MacGil. Svou bláhovou naději potom ještě umocňoval fantaziemi, že Gwen není jeho skutečnou dcerou, takže stále budou moci zůstat spolu. A také si vždycky představoval okamžik, kdy pozná svého otce. Měla to být chvíle, kdy všechno nabude nový smysl a tajemství jeho osudu se před ním otevře jako kniha.

Zjištění, že jeho otec není žádný slovutný hrdina, to byla jedna věc. To by ještě dokázal zkousnout. Ale fakt, že je to krvelačné monstrum – nejhorší příšera ze všech příšer – muž, kterého si Thor přál vidět mrtvého ze všech nejvíc, to bylo něco, s čím se nedokázal vyrovnat. Byl pokračováním Andronicovy císařské linie. Co to pro něj ale vlastně znamenalo? Měl se také jednoho dne stát monstrem? Znamenalo to, že někde hluboko v jeho krvi dřímá zlo, které se jednoho dne probudí? Bylo jeho osudem stát se stejným jako otec? Anebo je stále ještě šance s tím bojovat a navzdory krvi se stát dobrým člověkem? Je osud bezpodmínečně spjatý s krví? Anebo si jej každý jedinec tvoří sám?

Také nedokázal pochopit, co to všechno znamená pro Meč Osudu. Pokud byla legenda pravdivá – tvrdila přece, že mečem smí vládnout jenom MacGil – znamenalo to tedy, že měl Thor i MacGilskou krev? Pokud ano, jak by tedy jeho otcem mohl být císař? Nebo snad i Andronicus byl z MacGilské linie? Jak by se něco takového ale mohlo stát?

Vůbec si nedokázal představit, jak všechny tyto noviny sdělí Gwendolyn. Jak před ní může předstoupit a oznámit jí, že je synem jejího největšího nepřítele? Muže, který ji zranil. Byl si jistý, že svou nenávist k Andronicovi po tom zjištění obrátí i vůči němu. Pokaždé, když se na Thora od té chvíle podívá, uvidí Andronica. Jenže přece jí to nemohl zatajit? Musel jí to říct. Ale vydrží jejich vztah takové zjištění?

Thor zuřil. Přál si Andronica zabít už jenom za to, že byl jeho otcem, ale i za všechno ostatní, co v Prstenu napáchal. Díval se do kraje pod sebou a věděl, že tam Andronicus někde je. Dříve nebo později mu stane tváří v tvář. Najde ho. Postaví se mu. A zabije ho.

Ale nejdřív musí najít Gwendolyn. Když přelétali nad Jižními lesy, Thor cítil, že je jeho láska blízko. Zároveň se však nemohl ubránit pocitu, že se jí děje něco zlého. Pobízel Mycoples, aby letěla rychleji a rychleji. Každý okamžik zpoždění mohl znamenat katastrofu.

Gwendolyn stála osamocená na ochozech Věže útočiště, na sobě měla černé šaty, které jí daly řádové sestry a už teď měla pocit, že je tu celou věčnost. Byla přivítána ve vších tichosti a pouze jediná sestra, její učitelka, k ní promluvila. A to navíc jenom jednou, když jí dávala instrukce o pravidlech tohoto místa. Nejdůležitější z nich znělo: žádné mluvení ani žádný jiný druh komunikace s ostatními. Každá žena tu žila ve svém vlastním, odděleném světě. A každá si dokonce i přála, aby ji ostatní nechali na pokoji. Tohle byla Věž útočiště, místo, kam se uchylovaly ty, které hledaly uzdravení. Gwendolyn tu bude v bezpečí před nebezpečími velkého světa. Ale také bude sama. Strašlivě sama.

Rozuměla tomu dobře. A pravdou bylo, že samota byla něčím, co si i ona přála.

Teď tu stála na vrcholku věže, dívala se na vrcholky stromů rozlehlých Jižních lesů a cítila se opuštěnější než kdykoliv předtím. Věděla, že musí být silná, že musí bojovat. Byla dcerou krále a manželkou – nebo téměř manželkou – velkého válečníka.

Musela si však zároveň přiznat, že jakkoliv toužila být silná, její srdce a duše stále ještě byly zraněné. Thor jí strašně chyběl a ona se bála, že už se k ní nikdy nevrátí. A i kdyby to nakonec udělal, obávala se, že jakmile zjistí, co se jí stalo, už o ni stejně nebude mít zájem.

Také si hořce uvědomovala, že Silésie je zničená, že Andronicus ve válce zvítězil, a že všichni na nichž jí záleželo byli buď zotročeni anebo rovnou zabiti. Andronicus byl teď úplně všude. Jeho jednotky obsadily nejspíše už celý Prsten a už nebylo kam ustupovat. Gwen byla zoufalá, vyčerpaná. Až příliš vyčerpaná na svůj mladý věk. A ze všeho nejhorší bylo, že měla pocit, jako by to byla všechno její vina, jako by to byla ona kdo všechny zklamal. Měla pocit, jako kdyby už prožila mnoho strastných životů a jednoduše už nechtěla, aby to pokračovalo.

Udělala krok dopředu a pohlédla dolů. Na vrcholku věže nebylo žádné zábradlí. Pomalu natáhla ruce a podržela je nad propastí. Studený vítr se opíral do jejích rozevřených dlaní a v jednom okamžiku byl jeho poryv tak silný, že se Gwen zapotácela. Nespouštěla oči z hluboké propasti pod sebou.

Potom se podívala k nebi a pomyslela na Argona. Přemýšlela, kde mohl být. Uvězněn ve svém vlastním světe a odpykávající si trest za to, že jí pomohl. Dala by cokoliv za možnost ho teď vidět a ještě alespoň jednou požádat o jeho moudrou radu. To by ji možná zachránilo. Možná, že by jí dokázal dát sílu pokračovat.

Jenže druid byl pryč. I on zaplatil svou cenu a teď se nemohl vrátit.

Zavřela oči a znovu pomyslela na Thora. Kdyby tu tak byl alespoň on, možná, že by dokázal ještě všechno změnit. Kdyby tak měla alespoň jedinou osobu, která ji opravdu miluje, a která stále ještě žije. To by jí možná dalo důvod pokračovat dál. Podívala se na horizont a v nějaké bláhové naději zadoufala, že tam Thora spatří. Po obloze se rychle honily mraky a ona někde v dálce najednou uslyšela dračí řev. Byl velmi vzdálený a tak slabý, že si okamžitě pomyslela, že se jí to jenom zdálo. Její mysl s ní nejspíše opět hrála své hry. Uvnitř Prstenu samozřejmě žádný drak být nemohl. Thor byl navíc půl světa daleko, navždy ztracen kdesi v Impériu, a nejspíš se už nikdy nevrátí.

Pomyslela na společný život, který spolu plánovali. Po tvářích se jí zkutálely slzy. Bylo to už tak blízko. Myslela na jeho tvář, zvuk jeho hlasu a způsob, jakým se dokázal smát. Byla si tehdy tolik jistá, že je nic na světě nemůže rozdělit a ať se stane cokoliv, pouto mezi nimi vždycky nakonec přetrvá.