Morgan Rice - Obřad Mečů

Došel k masivnímu sarkofágu, chytil se jej oběma rukama a nakonec si na něj položil hlavu. K vlastnímu překvapení se potom rozplakal.

„Chybíš mi, otče,“ vzlykal díky ozvěně hned několikanásobně.

Steffen zachmuřeně kráčel po lesní stezce a pomaloučku se ubíral pryč od Věže útočiště. Lámalo mu srdce, že tam Gwen takto nechal. Vždyť přece přísahal, že ji bude chránit. Bez ní se teď cítil jako bezvýznamné nic. Od první chvíle, kdy se s ní setkal, měl pocit, že konečně ve svém životě našel smysl. Okamžitě ji začal ochraňovat jak mohl a zasvětil celý svůj život tomu, aby ji jednou splatil dluh za to, že jej, jakožto jednoho z nejnižších sluhů, povýšila o mnoho pozic výše. Především ji však měl rád, protože byla vůbec první osobou, kterou kdy v životě potkal, a která jej okamžitě neodsoudila kvůli jeho vzhledu.

Byl sice docela pyšný, že ji dokázal v bezpečí dopravit až sem k Věži útočiště, ale když se za ní potom zavřely dveře, popadla jej úzkost. Kam se teď poděje? Co bude dělat?

Bez její přítomnosti bude jeho život opět naprosto bezdůvodný a zbytečný. Do Králova Dvora ani do Silésie se vrátit nemůže, protože Andronicus obě města dobyl. Když si teď vzpomněl na tu zkázu, která tam panovala ve chvíli, kdy utíkali, udělalo se mu špatně. Poslední věc, kterou si pamatoval, bylo, jak byli jeho lidé pobíjeni anebo bráni do zajetí a otroctví. Návrat tam ničemu dobrému neposlouží. A navíc se mu nechtělo znovu přes celý Prsten, čímž by se jen a pouze vzdálil od Gwendolyn.

Bezcílně tedy bloumal už několik hodin po lese, zahýbal na křižovatkách lesních cest, jak jej to zrovna napadlo a přemýšlel, kam by se tak asi mohl vrtnout. Cesta jej vedla víceméně na sever a do kopce, který se zdál být jedním z nejvyšších v širokém okolí. Odtud se potom rozhlédl a spatřil malé město, sedící v dálce na úpatí jiného kopce. Vydal se tedy k němu a když tam po dalších několika hodinách došel, zjistil, že městečko má přesně to, co potřeboval ze všeho nejvíc: perfektní výhled na Věž útočiště. Pro případ, že by se Gwendolyn někdy pokusila odejít, chtěl zůstat někde poblíž, aby se k ní mohl později zase přidat. Koneckonců, jeho služba jejím odchodem do ústraní přece nijak neskončila. Teď už navíc nebyl povinnen věrností nikomu jinému. Ani městu, ani armádě, ale jen a pouze Gwendolyn. Ona byla poslední, kdo mu zůstal.

Okamžitě se tedy rozhodl, že v tom malém městečku, vlastně to byla spíše proutěná vesnice, zůstane a v jednomu kuse bude sledovat Věž a hlídat, jestli nespatří Gwen. Když prošel branou v chabé palisádě, potvrdil si, že se jedná o opravdu chudé, neutěšené místo, stejné jako mnohé ostatní na prstenském venkově. Na rozdíl od mnohých dalších byla však tato vesnice položena tak daleko na jihu a tak moc utopená v lesích, že si jí Andronicovy síly zatím ani nevšimly. Kdoví, jestli by se kvůli ní vůbec někdy obtěžoval sem přijít.

Steffen okamžitě musel čelit zkoumavým pohledům několika desítek vesničanů. Ani jeden obličej, který tu spatřil, se netvářil přátelsky. Mnozí na něj a jeho hrb nevychovaně zírali s otevřenou pusou. Na taková uvítání však byl poměrně zvyklý. Setkával se s podobnými reakcemi téměř celý život. Od samého počátku, kdy si jej všimli, mohl v jejich pohledech cítit škodolibý výsměch.

Přesto však málem podlehl nutkání se otočit a utéct pryč, ale naštěstí se dokázal včas ovládnout. Být v blízkosti Věže a Gwendolyn bylo důležitější a tohle byla jednoduše cena, kterou za to bude muset zaplatit.

Jeden z vesničanů, mohlo mu být kolem čtyřiceti, oblečený od hlavy až k patě do nuzných hadrů, se k němu rázným krokem vydal.

„Ale copak to tu máme za podivného pokrouceného mužíčka?“

Ostatní se rozesmáli a rovněž přicházeli blíže.

Steffen zůstával klidný, protože podobné přivítání očekával. Opravdu to nebylo jiné než dříve. Navíc, tihle lidé byli skuteční křupani a jistě si takovou podívanou budou chtít užít ještě o něco více než měšťané.

Nenápadným pohybem ruky se ujistil, že jeho luk sedí na zádech tak, jak má. Čistě pro jistotu jej chtěl mít připraven, kdyby se některý z vesničanů hodlal chovat až příliš krutě. Byl si jistý, že by v případě nutnosti dokázal složit hned několik z nich ještě předtím, než by se k němu dostali. Ale snad k ničemu podobnému nedojde. Chtěl tu jenom najít střechu nad hlavou.

„Třeba je to něco víc než jenom normální magor, ne?“ zeptal se někdo jiný a skupina provokujících lidí se stahovala kolem něj.

„Podle toho, co má na sobě bych řekl, že to tak je,“ odpověděl mu někdo. „To přece vypadá jako královská zbroj.“

„A ten luk – mistrovská práce.“

„Nemluvě o šípech. V hradu kovaná ocel, že?“

Zastavili se několik metrů od něj a všichni do jednoho se výhružně mračili. Okamžitě si vzpomněl na děti, které se bavily jeho trýzněním, když byl ještě malý.

„Takže co jsi zač, ty blbečku?“ zeptal se jeden z vesničanů.

Steffen se zhluboka nadechl a vší silou se držel, aby zůstal v klidu.

„Nechci dělat žádné potíže,“ řekl pomalu.

Lidé okamžitě propukli v smích.

„Potíže? Ty? Jaké potíže bys nám tu tak mohl udělat?“

„Ten by nedělal potíže ani našim kuřatům!“ zachechtal se někdo.

Steffen zrudl a smích okolostojících ještě zesílil. Nesmí si dovolit ten luxus a nechat se vyprovokovat.

„Potřebuji jenom nějaké místo, kde bych mohl skládat hlavu a nějaké to jídlo do žaludku. Mám šikovné ruce a silná záda, zastanu hodně práce. Stačí mi říct, co je potřeba a já už si sám přijdu na to, jak to udělat. Nepotřebuji toho hodně. Ne víc, než jakýkoliv jiný chlap.“

Už když to říkal, viděl sám sebe opět ztraceného v té nejšpinavější práci jako všechny ty roky předtím, když v hlubinách královského hradu čistil odpadní roury a vyléval splašky z nočníků šlechty. To ale přece zvládne. Těžkou práci a život v ústraní už měl léty praxe prověřený a tady jej jistě nemůže čekat nic horšího. A především to poslouží jeho věci.

„Chlapa? Ty se nazýváš chlapem?“ vyprskl smíchy jeden z mužů.

„Třeba pro něj přece jenom nějaké využití najdeme,“ vykřikl jiný.

Steffen se na něj s nadějí podíval.

„Mohl by třeba bojovat proti našim psům nebo kuřatům!“

Všichni se rozchechtali.

„Zaplatím vlastním prasetem, abych mohl něco takového vidět!“

„Jestli jste si nevšimli, tam venku zuří válka,“ řekl Steffen co nejklidněji. „Jsem si jistý, že i tato malá provinční vesnice tím musí být zasažená a další pár rukou na práci se přece hodí kdykoliv.“

Vesničané se na sebe podívali.

„Samozřejmě, že víme, že je válka,“ řekl jeden z nich, „ale naše vesnice je moc malá. Armády se nebudou obtěžovat se sem kvůli našim prasatům trmácet.“