Morgan Rice - Falešná Chrabrost

“Kde jsme?” zeptal se Aidan a podíval se kolem zmateně.

“V taverně,” odpověděl Motley, “v nejzažším rohu Androsu. Stále jsme v hlavním městě a schováváme se. Pandesiané hlídají venku. Už několikrát prošli kolem, ale nešli dovnitř – a nepřijdou, pokud zůstaneš potichu. Jsme zde v bezpečí.”

“Alespoň nyní,” řekl jeden z jeho přátel skepticky.

Aidan pocítil nutkání pomoci svému otci a snažil se rozpomenout se.

“Můj otec,” řekl. “Je…mrtvý?”

Motley zatřásl hlavou.

“Nevím. Zajali ho. To bylo naposledy, kdy jsem ho viděl.”

Aidan pocítil nával vzteku.

“Ty jsi mě odnesl pryč!” řekl rozhořčeně. “To jsi neměl dělat. Pomohl bych mu!”

Motley si třel bradu.

“A jak bys to udělal?”

Aidan pokrčil rameny a namáhal si hlavu.

“Já nevím,” odpověděl. “Nějak.”

Motley pokýval.

“Zkusil bys to,” souhlasil. “A teď bys byl také mrtvý.”

“Takže je mrtev?” zeptal se Aidan a cítil, jak mu škublo v srdci.

Motley pokrčil rameny.

“Ne, když jsme odešli,” řekl Motley. “Já jen nevím, jak. V tomto městě už nemáme žádné přátele, žádné zvědy – bylo převzato Pandesiany. Všichni muži tvého otce jsou zajati. Obávám se, že jsme napospas Pandesianům.”

Aidan zaťal pěsti, myslel na svého otce, jak tvrdne v cele.

“Musím ho zachránit,” prohlásil Aidan, plný pocitu poslání. “Nemohu dovolit, aby tam jen tak seděl. Musím hned odtud.”

Aidan vyskočil a spěchal ke dveřím a začal je otevírat, když se objevil Motley, postavil se nad něj a nohou zapřel dveře, než se otevřely.

“Jestli teď půjdeš,” řekl Motley, “všechny nás zabijí.”

Aidan se podíval na Motleyho, poprvé na jeho tváři spatřil vážný výraz, věděl, že má pravdu. Nově k němu pocítil vděčnost a respekt; nakonec mu vlastně zachránil život. Aidan za to bude vždycky vděčný. A přesto zároveň cítil spalující touhu zachránit svého otce a věděl, že každá vteřina je drahá.

“Řekl jsi, že existuje ještě jiný způsob,” řekl Aidan a rozpomněl se. “Že je ještě jiný způsob, jak ho zachránit.”

Motley pokýval hlavou.

“Řekl,” přiznal Motley.

“Tak to byla jen prázdná slova?” zeptal se Aidan.

Motley si povzdychl.

“Co navrhuješ?” zeptal se popuzeně. “Tvůj otec sedí uprostřed hlavního města, v královském žaláři, strážen celou pandesianskou armádou. Máme jen tak přijít a zaťukat na dveře?”

Aidan tam stál, snažil se něco vymyslet. Věděl, že to je těžký úkol.

“Je někdo, kdo nám může pomoci?” zeptal se Aidan.

“Kdo?” zavolal jeden z herců. “Všichni muži, kteří jsou loajální tvému otci, byli spolu s ním uvězněni.”

“Ne všichni,” odpověděl Aidan. “Jistě tam nebyli všichni jeho muži. Co třeba váleční vůdci, kteří jsou mu loajální a jsou mimo hlavní město?”

“Možná.” Motley pokrčil rameny. “Ale kde jsou nyní?”

Aidan zuřil, byl zoufalý, prožíval uvěznění svého otce, jako by bylo jeho vlastní.

“Nemůžeme tu jen tak sedět a nedělat nic,” prohlásil Aidan. “Jestli mi nepomůžete, půjdu sám. Je mi jedno, jestli zemřu. Nemohu tu jen tak sedět, zatímco je můj otec ve vězení. A mí bratři…” řekl Aidan, pak si vzpomněl a začal plakat, byl přemožen emocemi, když si vzpomněl, že oba jeho bratři jsou mrtví.

“Teď už nemám nikoho,” řekl.

Potom zatřásl hlavou. Vzpomněl si na svou sestru, Kyru, a vší silou se modlil, aby byla v bezpečí. Nakonec mu nyní zbyla jenom ona.

Jak Aidan plakal, styděl se, Bílý k němu přišel a položil si hlavu na jeho nohu. Uslyšel, jak těžké kroky přešly po skřípavé, dřevěné podlaze a pocítil těžkou, masitou dlaň na svém rameni.

Pohlédl vzhůru a viděl, jak se na něj Motley soucitně dívá.

“Nemáš pravdu,” řekl Motley. “Máš nás. My jsme nyní tvá rodina.”

Motley se otočil a ukázal po místnosti a Aidan se rozhlédl a viděl všechny herce a baviče, kteří se na něj upřímně dívali, tucet soucitných očí, které souhlasně pokyvovaly. Uvědomil si, že i když nejsou bojovníky, jsou to lidé s dobrým srdcem. Pocítil k nim novou úctu.

“Děkuji,” řekl Aidan. “Ale vy jste všichni herci. Já potřebuji bojovníky. Vy mi nemůžete pomoci dostat zpět mého otce.”

Motleymu se najednou v očích ukázalo něco, jako by měl nápad a zeširoka se usmál.

“Jak se mýlíš, mladý Aidane,” odpověděl.

Aidan viděl, jak Motleymu září oči a věděl, že na něco myslí.

“Bojovníci mají jistou dovednost,” řekl Motley, “ale baviči mají vlastní dovednosti. Bojovníci vyhrávají silou – ale baviči mohou vyhrát jinými způsoby, způsoby, které jsou ještě mocnější.”

“Nerozumím,” řekl zmateně Aidan. “Nemůžete dostat mého otce z jeho cely zábavou.”

Motley se nahlas zasmál.

“No, vlastně,” odpověděl, “myslím, že můžeme.”

Aidan se na něj zmateně podíval.

“Co más na mysli?” zeptal se.

Motley si třel bradu, oči mu těkaly, bylo jasné, že kuje plán.

“Bojovníci se nyní nemohou volně pohybovat městem – nebo se přiblížit centru města. Ale baviči nemají žádná omezení.”

Aidan byl zmatený.

“Proč by Pandesiané svolili, aby baviči vstoupili do centra hlavního města?” zeptal se Aidan.

Motley se usmál a zatřásl hlavou.

“Stále nevíš, jak svět funguje, chlapče,” odpověděl Motley. “Bojovníci se mohou vždy pohybovat omezeně, v určitých místech, v určitou dobu. Ale baviči – ti mohou všude a vždy. Všichni se chtějí bavit, Pandesiané stejně jako Escalonité. Nakonec, znuděný voják je nebezpečný voják na obou stranách království a pořádek musí být udržován. Zábava byla vždycky klíčem k udržení spokojených oddílů a k řízení armády.”

Motley se usmál.

“Vidíš, mladý Aidane,” řekl, “nejsou to vůdci, kteří mají moc nad svými armádami, ale my. Bezvýznamní, staří baviči. Třída, kterou tak opovrhuješ. My povstaneme nad bitvami a protneme řady nepřítele. Nikomu nezáleží ta tom, jaké brnění mám na sobě – jen jim záleží na tom, jak dobré jsou mé příběhy. A já mám dobré příběhy, chlapče, lepší, než čekáš.”

Motley se otočil do místnosti a zahřměl:

“Zahrajeme hru! Všichni společně!”

Všichni herci v místnosti najednou radostně vykřikli, rozzáření povstali na nohy, naděje se jim vrátila do očí.

“Budeme hrát přímo v centru hlavního města! Bude to ta nejlepší zábava, jakou Pandesiané kdy zažili! A zároveň také největší rozptýlení. Až nastane ten správný čas, až bude město v našich rukou, uchváceno naší přítomností, budeme jednat. A najdeme způsob, jak osvobodit tvého otce.”

Muži jásali a Aidan poprvé cítil, jak mu chřadne srdce, cítil se optimisticky.

“Opravdu si myslíš, že to bude fungovat?” zeptal se Aidan.

Motley se usmál.

“Můj chlapče,” řekl, “už se staly bláznivější věci.”

Duncan se snažil vymazat myšlenku na bolesti, jak usínal a znovu se budil, opíral se o kamennou zeď, pouta se mu zařezávala do zápěstí a kotníků a nemohl kvůli nim usnout. Strašně se chtěl napít. V krku měl vyprahlo, nemohl polknout, každý dech ho bolel. Nemohl si vzpomenout, kolik dnů uběhlo od doby, kdy se napil a cítil se tak zesláblý hladem, že se nemohl ani hýbat. Věděl, že tu chátrá a že jestli pro něj brzy nepřijde kat, dostane ho jistě hlad.