Morgan Rice - Falešná Chrabrost

Jak se Merk díval do místnosti s kamennými, hladkými zdmi, ve tvaru kruhu, jak hleděl do zářícího světla, začínal uprostřed rozpoznávat zlatou platformu, pod kterou byla hořící pochodeň, nad ní ocelová kolébka, byla připravená k uložení Meče. A přesto, jak se díval, nemohl porozumět tomu, co vidí.

Kolébka byla prázdná.

Zamrkal a snažil se to pochopit. To zloděj již Meč ukradl? Ne, ten muž ležel mrtev u jeho nohou. To mohlo znamenat jedinou věc.

Tato věž, posvátná Věž Ur, byla jen návnada. To všechno – ta místnost, ta věž – všechno byla návnada. Ohňový meč tu nebyl uložen. Nikdy zde nebyl uložen.

Když ne, tak kde byl?

Merk tam stál zhrozený, příliš ztuhlý na to, aby se pohnul. Vzpomněl si na všechny legendy o Ohňovém meči. Vzpomněl si na dvě věže, Věž Ur v severozápadním rohu království, a Věž Kos v jihovýchodním, každá z nich byla umístěna na prolilehlém konci království, každá byla protiváhou té druhé. Věděla, že jen jedna z nich ukrývá Meč. A přesto si Merk vždy myslel, že to je tato věž, že je Věž Ur tou jedinou. Každý v království si to myslel; každý se vydával na pouť pouze k této věži a samotné legendy vždy naznačovaly, že Ur je tím místem. Nakonec Ur byl na pevnině, blíže k hlavnímu městu, blíže k velkému a prastarému městu – zatímco Kos byl na druhém konci Ďáblova Prstu, vzdálené lokalitě, která neměla žádný význam a byla od všeho daleko.

Musel to být Kos.

Merk tam stál v šoku a pomalu mu to začalo docházet: byl jediný v království kdo zná skutečné umístění Meče. Merk nevěděl, jaká tajemství, jaké poklady skrývá tato Věž Ur, pokud nějaké má, ale s jistotou věděl, že neskrývá Ohnivý meč. Cítil se zklamaný. Dozvěděl se něco, co se neměl dozvědět: že on i všichni vojáci zde nehlídájí nic. Byla to znalost, kterou Hlídači nemají mít – samozřejmě, že by to oslabilo jejich morálku. Nakonec, kdo by chtěl hlídat prázdnou věž?

Nyní, když Merk znal pravdu, cítil uvnitř žhnoucí touhu z tohoto místa utéci, nasměrovat si to do Kosu a chránit Meč. Nakonec, proč zde zůstat a chránit prázdné zdi?

Merk byl jednoduchý muž a nenáviděl ze všeho nejvíce hádanky, a toto všechno mu způsobovalo bolehlav, vyvstávaly další otázky, na které neměl odpověď. Kdo další o tom může vědět? Merk přemýšlel. Hlídači? Jistě to někteří museli vědět. Jestli to věděli, jak mohli být disciplinovaní na to, aby zde trávili své dny a hlídali návnadu? Byla to vše součást získávání zkušeností? Součást jejich posvátné služby?

Nyní, když to věděl, co má udělat? Jistě nemohl nic říci ostatním. To by je demoralizovalo. Možná by mu ani nevěřili, mysleli by si, že ukradl Meč.

A co by měl nyní dělat s tímto mrtvým tělem jeho zrádce? A jestli se tento zrádce snažil ukrást Meč, zkusí to ještě někdo jiný? Byl zrádce sám? Proč by ho stejně chtěl ukrást? Kam by ho odnesl?

Jak tam stál a snažil se na to přijít, najednou mu vstaly vlasy, jak se hlasitě rozezněly zvony, které byly jen stopu nad jeho hlavou, zněly, jako by byly přímo v této místnosti. Zněly tak naléhavě, nechápal, odkud to přichází – dokud si neuvědomil, že zvonková věž na střeše je asi jen stopu od jeho hlavy. Místnost se zatřásla nepřetržitým zvoněním a on se nemohl soustředit. Nakonec jejich naléhavost naznačovala, že to je válečné vyzvánění.

Ze všech rohů věže se najednou ozval ruch. Merk zaslechl vzdálený povyk, jako by všichni uvnitř spěchali. Chtěl vědět, co se děje; mohl se ke svému přemýšlení vrátit později.

Merk táhl tělo z cesty, zabouchl dveře a utíkal z místnosti. Spěchal do sálu a viděl tucet bojovníků, kteří spěchali po schodech nahoru, všichni měli v ruce meče. Nejprve přemýšlel, jestli nejdou pro něj, ale potom se podíval vzhůru a viděl více mužů, kteří spěchali po schodech nahoru a uvědomil si, že všichni míří na střechu.

Merk se k nim přidal, spěchal nahoru po schodech, vyběhl na střechu mezi ohlušujícím duněním zvonů. Přispěchal na okraj věže a rozhlédl se – a byl udiven hned jak to udělal. Jeho srdce se rozbušilo, když v dáli viděl Moře Smutku, zakryté černí, milión lodí směřovalo na město Ur. Flotila ale nevypadala, že směřuje na Věž Ur, která byla asi den cesty na sever od města, takže když nehrozilo bezprostřední nebezpečí, Merk přemýšlel, proč zvony bušily tak naléhavě.

Potom uviděl bojovníky, jak se podívali opačným směrem. Potom se také otočil a uviděl to: z lesů se vynořila skupina skřítků. Za nimi následovali další skřítkové.

A další.

Zaznělo hlasité šustění, po něm následoval výkřik a najednou z lesa vyběhla stovka skřítků, kteří ječeli, útočili, halapartny měli vysoko, v očích krev. Jejich vůdce byl před nimi, skřítek známý jako Vesuvius, groteskní bestie, která nesla dvě halapartny, jeho obličej byl pokryt krví. Všichni směřovali na věž.

Merk si okamžitě uvědomil, že to není žádný obyčejný útok skřítků. Zdálo se, jako by se sem prodral celý národ Mardy. Jak se dostali přes Plameny? přemýšlel. Všichni sem přišli, aby hledali Meč, chtěli snížit Plameny. Merk si pomyslel, jak ironické, protože Meč tu není.

Merk si uvědomil, že věž nevydrží nátlak takového útoku. Bude po ní.

Merk se zděsil, připravoval se na poslední boj svého života, zatímco byl obklíčen. Všude kolem něj bojovníci třímali své meče, dívali se dolů v panice.

“MUŽI!” vykřikl Vicor, Merkův vůdce. “ZAUJMĚTE POZICE!”

Bojovníci zaujali pozice po celé délce cimbuří a Merk se k nim okamžitě přidal, přispěchal na okraj, uchopil šíp a toulec, stejně jako ostatní kolem něj, zamířil a vystřelil.

Merk byl potěšen, když viděl, jak se jeden jeho šíp zabodl do skřítkovy hrudi; a přesto, k jeho překvapení, bestie pokračovala v běhu, dokonce i se šípem, který mu pronikl zády ven. Merk na něj znovu vystřelil, trefil se šípem do skřítkova krku – ale ten stále, k jeho překvapení, pokračoval v běhu. Vystřelil potřetí, zasáhl skřítka do hlavy a tentokrát skřítek padl k zemi.

Merk si rychle uvědomil, že tito skřítci nejsou jen tak obyčejní soupeři a nepadnou tak snadno, jako lidé. Jejich naděje vypadala ještě bídněji. Vystřelil znovu a znovu, zasáhl tolik skřítků, kolik jen mohl. Šípy pršely od všech vojáků kolem, až nebe zčernalo, skřítci zavrávorali a padali, zablokovali cestu ostatním.

Ale příliš mnoho se jich dostalo dál. Brzy se dostali k tlustým zdem věže, pozvedli halapartny a zabušili jimi do zlatých dveří, pokusili se je rozbourat. Merk cítil pod nohama vibrace, až z toho znervózněl.

Cinkání kovu zaznělo vzduchem, zatímco národ skřítků bušil vytrvale do dveří. Merkovi se ulevilo, že dveře drží. Dokonce i se stovkou skřítků, kteří do nich bušili, se dveře, jakoby zázrakem, dokonce ani neohly, ani nepromáčkly.

“BALVANY!” vykřikl Vicor.

Merk viděl, jak ostatní vojáci přispěchali k haldě balvanů, připravené na okraji, a přidali se k nim, zatímco se všichni natáhli a jeden vyzvedli. Společně s deseti dalšími vojáky jej dokázal zvednout a přivalit ho k okraji stěny. Merk se napínal a bručel snahou, vyzvedl ho vší svou silou a potom ho všichni přetlačili přes okraj s mocným výkřikem.

Merk se naklonil s ostatními a pozoroval, jak balvan padal a svištěl vzduchem.

Skřítci dole se podívali vzhůru – ale bylo příliš pozdě. Zamáčkl jich několik do země, až z nich zbyla jen placka a zůstal jen ohromný kráter v zemi, vedle zdi věže. Merk pomohl ostatním vojákům, zatímco vyzdvihli balvany přes okraj na všech stranách věže, zabili stovky skřítků, země se třásla explozemi.