Morgan Rice - Falešná Chrabrost

Duncanovo srdce při těch slovech zabolelo. Část z něj přemýšlela, jestli je to trik, ale on cítil, že to byla všechno pravda. Cítil, jak sám klesá hlouběji k zemi s každým prohlášením.

“Všichni tvoji muži jsou uvězněni a Ur je bombardován z moře. Tak vidíš, mizerně jsi zklamal. Escalon je na tom hůře, než kdy předtím a ty nemůžeš vinit nikoho jiného, jen sebe.”

Duncan se hrůzou zatřásl.

“A jak dlouho,” zeptal se Duncan, “než se proti tobě velký utlačovatel obrátí? Opravdu si myslíš, že budeš výjimka, že utečeš hněvu Pandesie? Že ti dovolí stát se Králem? Vládnout jako jednou vládl tvůj otec?”

Enis se doširoka odhodlaně usmál.

“Já vím že to udělají,” řekl.

Naklonil se blízko, tak blízko, že Duncan cítil jeho špatný dech.

“Já jsem s nimi uzavřel dohodu. Velmi zvláštní dohodu, abych si pojistil svou moc, dohodu, která pro ně znamená přÍliš mnoho, než aby ji odmítli.”

Duncan se nechtěl ani zeptat, co to je, ale Enis se zeširoka usmál a naklonil se k němu.

“Tvá dcera,” zašeptal.

Duncanovy oči se rozšířily.

“Opravdu sis myslel, že přede mnou můžeš utajit, kde je?” tlačil na něj Enis. “Jak spolu hovoříme, Pandesiané ji obkličují. A ten dar mě upevní u moci.”

Duncanova pouta zacinkala, zvuk se ozýval celým žalářem, jak bojoval vší svou silou, aby se osvobodil a zaútočil, plný zoufalství, které nemohl unést.

“Proč jsi přišel?” zeptal se Duncan, který se cítil mnohem starší, měl zlomený hlas. “Co ode mě chceš?”

Enis se zašklebil. Na dlouho se odmlčel a nakonec si povzdychl.

“Věřím, že můj otec od tebe něco chtěl,” řekl pomalu. “Nepovolal by tě, nedohodl by tu smlouvu, pokud by od tebe nic nechtěl. Nabídl ti velké vítězství s Pandesiany – a na oplátku si něco vyžádal. Co? Co to bylo? Jaké tajemství skrýval?”

Duncan se na něj rozhodně díval, už mu to bylo jedno.

“Tvůj otec si něco přál,” řekl, aby ho tím dráždil. “Něco ušlechtilého a posvátného. Něco, s čím se mohl svěřit jen mě. Ne svému vlastnímu synovi. Nyní vím, proč.”

Enis se ušklíbl a zrudl.

“Jestli mí muži za něco zemřeli,” pokračoval Duncan, “tak to bylo za čest a důvěru – kterou bych já nikdy nezklamal. A proto se to nikdy nedozvíš.”

Enisův výraz potemněl a Duncan byl rád, když viděl, jak se rozhořčil.

“Stále chceš strážit tajemství mého mrtvého otce, muže, který podvedl tebe a všechny tvé muže?”

“Ty jsi mě podvedl,” opravil ho Duncan, “ne on. Ty, na druhé straně, nejsi nic. Jsi jen stín svého otce.”

Enis se zamračil. Pomalu se napřímil, naklonil se a odplivl si vedle Duncana.

“Ty mi řekneš, co chtěl,” trval na svém. “Co – nebo koho – se snažil skrýt. Jestli mi to řekneš, možná budu milosrdný a osvobodím tě. Jestli ne, nejen, že tě sám povedu na popraviště, ale ujistím se, že zemřeš tou nejhrůznější možnou cestou. Výběr je na tobě a není cesty zpět. Dobře o tom přemýšlej, Duncane.”

Enis se otočil, že odejde, ale Duncan na něj zavolal.

“Můžeš znát mou odpověď hned, jestli chceš,” odpověděl Duncan.

Enis se otočil se spokojeným výrazem v obličeji.

“Vyberu si smrt,” odpověděl a poprvé se mu podařilo se usmát. “Nakonec, čest je víc, než smrt.”

Dierdra si otírala z čela pot, zatímco pracovala v kovárně, najednou se posadila, škubla sebou kvůli burácejícímu zvuku. Byl to odlišný zvuk, takový, který ji znervózněl, zvuk, který byl slyšet přes hluk všech bušících kladiv o kovadliny. Všichni muži a ženy kolem ní se také zastavili, položili své nedokončené zbraně a zmateně vyhlíželi.

Zazněl znovu, zněl jako blesk, který se valí větrem, znělo to jako by se samotná země trhala na kusy.

A potom znovu.

Konečně si to Dierdra uvědomila: železné zvony. Vyzváněly, naháněly jí strach, jak znovu a znovu duněly, rozprostíraly se městem. Byly to varovné zvony, značící nebezpeční. Válečné zvony.

Všichni lidé z Uru najednou vyskočili od svých stolů a spěchali ven z tvrze, všichni to chtěli dychtivě vidět. Dierdra byla mezi prvními, její dívky se k ní přidali, přidal se i Marco a jeho přátelé a všichni vyběhli ven na ulice, zaplavené starostlivými obyvateli, všichni se hnali ke kanálům, aby lépe viděli. Dierdra se v očekávání dívala všude, čekala, že zvony zazněly a ona uvidí, jak je její město přeplněné loděmi a vojáky. A nebylo tomu tak.

Zmatená, zamířila k masivním strážným věžím, tyčícím se na okraji Smutku, chtěla mít lepší výhled.

“Dierdro!”

Otočila se a uviděla svého otce a jeho muže, všichni také utíkali ke strážným věžím, všichni chtěli mít výhled na otevřené moře. Všechny čtyři věže zběsile zvonily, nic takového se nikdy předtím nestalo, jako by se k městu blížila samotná smrt.

Dierdra se přidala ke svému otci, utíkali, zahýbali ulicemi a stoupali po kamenných schodech, dokud se konečně nedostali na vrchol městské zdi na okraji moře. Zastavila se tam vedle něj a byla užaslá z toho, co před sebou spatřila.

Bylo to, jako by ožila její nejhorší noční můra, byl to pohled, jaký nikdy v životě nespatřila: celé moře bylo až k horizontu černé. Černé lodě Pandesie byly u sebe tak blízko, že celou plochu pokryly, zdálo se, že zakryly celý svět. A co bylo nejhorší, všechny mířily na město.

Dierdra stála jako zmrazená, hleděla na blížící se smrt. Nemohli se proti tak velké flotile bránit, ne se svými ubohými řetězy a ne se svými meči. Až první lodě doplují do kanálu, možná by je mohli ucpat a zpomalit je. Možná by mohli zabít stovky nebo snad tisíce vojáků.

Ale ne milióny, které před sebou viděla.

Dierdra cítila, jak se jí srdce roztrhlo vejpůl, jak se otočila a podívala se na svého otce a jeho vojáky a viděla stejnou tichou paniku v jejich tvářích. Její otec se před svými muži tvářil statečně, ale ona ho znala. Viděla v jeho očích fatalismus, viděla, jak z nich zmizelo světlo. Bylo jasné, že všichni hledí na svou smrt, na konec jejich velkého a prastarého města.

Vedle nich s hrůzou, ale také s odhodláním, vyhlížel Marco a jeho přátelé, nikdo z nich se neotočil a neutekl. Prohlížela si moře obličejů a hledala Aleca, ale byla zmatená, když ho nikde nenašla. Přemýšlela, kam mohl jít. Jistě by neutekl?

Dierdra byla neústupná a pevněji sevřela svůj meč. Věděla, že si pro ně jde smrt – jen to nečekala tak brzy. Ale už nechtěla před nikým utíkat.

Její otec se k ní otočil a chytil ji naléhavě za ramena.

“Musíš odejít z města,” trval.

Dierdra viděla v jeho očích otcovskou lásku a dotklo se jí to.

“Moji muži tě doprovodí,” dodal. “Mohou tě odtud dostat daleko. Jdi hned! A vzpomeň si na mě.”

Dierdra si setřela slzu, když viděla, že se její otec na ni dívá s takovou láskou. Zatřásla hlavou a sundala ze sebe jeho ruce.

“Ne, otče,” řekla. “Toto je moje město a já zemřu po svém -”

Ještě, než svá slova dokončila, zazněla hrůzná exploze. Nejprve byla zmatená, myslela si, že je to další zvon, ale potom si to uvědomila – výstřel z kanónu. Ne jen jednoho kanónu, ale ze sta.

Jen ta tlaková vlna Dierdru rozhodila, prořízla atmosféru takovou silou, že cítila, jako by jí to roztrhlo uši. Potom zazněl vysoký tón hvízdnutí koule z kanónu a jak pohlédla na moře, zavalila ji panika, když uviděla stovky masivních koulí z kanónů, jako železné kotle v nebi, které se klenuly vysoko a mířily přímo na její milované město.