Morgan Rice - Falešná Chrabrost

Kyle.

Klekl si vedle ní, jednu ruku jí dal na čelo a jak se jí dotkl, Kyra pomalu cítila, jak se její zranění hojí, pomalu cítila, jak se vrací zpět do tohoto světa, jako by ji sem lákal. Opravdu spatřila svou matku? Bylo to skutečné? Cítila se, jako by měla zemřít a přesto se její osud nějakým způsobem změnil. Bylo to, jako by její matka zakročila. A Kyle. Jejich láska ji vrátila zpět. Ta, a jak její matka řekla, její vlastní kuráž.

Kyra si olízla rty, byla příliš slabá na to, aby se posadila. Chtěla poděkovat Kylovi, ale v krku měla příliš vyprahlo a slova nechtěla ven.

“Ššš,” řekl, když viděl, jak s tím bojuje, naklonil se a políbil ji na čelo.

“Zemřela jsem?” podařilo se jí konečně zeptat.

Po dlouhém tichu odpověděl, jeho hlas byl jemný, ale silný.

“Vrátila ses zpět,” řekl. “Nenechal bych tě jít.”

Byl to zvláštní pocit; hledět mu do očí, cítila se, jako by ho vždy znala. Natáhla se a uchopila ho za zápěstí, vděčně ho zmáčkla. Tolik mu toho chtěla říci. Chtěla se ho zeptat, proč by kvůli ní riskoval život; proč o ni měl takovou starost; proč by se obětoval, aby ji vrátil zpět. Cítila, že se pro ni velmi obětoval takovým způsobem, který jemu samotnému ublíží.

Ze všeho nejvíce si přála, aby věděl, co právě nyní cítí.

Miluji tě, chtěla říci.

Ale slova nešla ven. Místo toho ji přemohla únava a jak zavřela oči, neměla na výběr a musela se tomu podvolit. Cítila, jak usíná, celý svět se kolem ní prohnal, a ona přemýšlela, jestli znovu umírá. Byla přivedena zpět jen na okamžik? Přišla naposledy zpět, aby se rozloučila s Kylem?

A jak ji nakonec přemohl spánek, mohla přísahat, že uslyšela posledních pár slov ještě předtím, než navždy odešla:

“Také tě miluji.”

Dráček letěl v bolestném utrpení, každé mávnutí křídly byl boj, snažil se udržet se ve vzduchu. Letěl už celé hodiny, letěl přes escalonskou krajinu, cítil se ztracen a sám v tomto krutém světě, do kterého se narodil. Jeho hlavou probleskly vidiny jeho umírajícího otce, který tam ležel, jeho velké oči se zavíraly, byl ubodán k smrti všemi těmi lidskými vojáky. Jeho otec, kterého nikdy neměl šanci poznat, kromě toho jediného okamžiku velkolepé bitvy; jeho otec, který zemřel, aby ho zachránil.

Dráček prožíval smrt svého otce, jako by to byla jeho vlastní smrt a s každým mávnutím křídly cítil stále větší vinu. Kdyby nebylo něj, jeho otec by právě teď mohl být na živu.

Drak letěl, byl rozerván smutkem a výčitkami svědomí nad tou myšlenkou, že už nikdy nebude mít příležitost poznat svého otce, poděkovat mu za jeho nesobecký, ctnostný čin, za záchranu svého života. Část z něj už také nechtěla žít.

Ale druhá část hořela zlostí, chtěla zoufale zabít ty lidi, pomstít svého otce a zničit zem pod sebou. Nevěděl, kde je, a přesto intuitivně cítil, že byl několik oceánů vzdálený od své domoviny. Instinkt ho hnal zpět domů; a přesto nevěděl, kde je jeho domov.

Dráček letěl bez cíle, tak ztracen v tomto světě, plival plameny na vrcholky stromů, na cokoli, co našel. Brzy mu oheň došel a brzy potom se ocitl, jak s každým mávnutím křídly klesá níž a níž. Zkusil vystoupat nahoru, ale v panice zjistil, že už nemá tu sílu. Pokusil se vyhnout vrcholku stromu, ale jeho křídla už ho nezvedla a narazil přímo do něj, trpěl ze všech starých zranění, která se nezahojila.

Bolestně se od něj odrazil a pokračoval v letu, jak ztrácel sílu, pomalu ztrácel výšku. Kapala z něj krev a padala dolů jako kapky deště. Byl zesláblý z hladu, ze svých zranění, z tisíce bodnutí kopím, která dostal. Chtěl letět dál a najít něco, co mohl zničit, ale cítil, jak se mu zavírají oči, víčka byla příliš těžká. Cítil, jak pomalu upadá do bezvědomí.

Drak věděl, že umírá. Určitým způsobem to byla úleva; brzy se setká se svým otcem.

Vzbudil ho zvuk šustícího listí a praskání větví a brzy se ocitl, jak naráží do vrcholků stromů a pak konečně otevřel oči. Jeho výhled byl zastřen světem zeleně. Už nebyl schopen se ovládnout, cítil, jak se motá, láme větve, každé prasknutí ho více bolelo.

Konečně se náhle zastavil na vrcholku stromu, uvízl mezi větvemi, příliš slabý, aby se vymanil. Visel tam bez hnutí, příliš ho bolelo, aby se mohl pohnout, každý dech ho bolel víc, než ten další. Byl si jistý, že zde nahoře zemře, uvězněn mezi stromy.

Jedna z větví najednou hlasitě praskla a drak padal dolů. Točil se, zlomil další větve a padal dobrých padesát stop, až konečně padl na zem.

Ležel tam, cítil, jak mu zapraskala žebra, dýchal krev. Pomalu zamával jedním křídlem, ale nic dalšího nemohl udělat.

Jak cítil, že ho opouští životní síla, cítil, jak je to nefér a předčasné. Věděl, že ho čekal nějaký osud, ale nemohl porozumět tomu, co to bylo. Zdálo se to příliš krátké a kruté, narodit se do tohoto světa jen proto, aby byl svědkem smrti svého otce a pak znovu zemřel. Možná takový byl život: krutý a nefér.

Jak cítil, že se mu nakonec zavřely oči, drakovi se mysl zaplnila poslední myšlenkou: Otče, počkej na mě. Brzy se shledáme.

Alec stál na palubě, pevně se držel zábradlí lesklé, černé lodi, a sledoval moře, stejně jako několik předchozích dnů. Díval se na přicházející a odcházející ohromné vlny, které zvedaly jejich malou plachetnici a sledoval, jak se pod nimi dělí pěna, zatímco plují na vodě rychlostí, jakou nikdy předtím nezažil. Jejich loď se nakláněla, zatímco plachty byly napnuté větrem, poryvy byly rychlé a stálé. Alec se na to díval svýma řemeslnickýma očima, přemýšlel, z čeho je loď vyrobená; bylo jasné, že je vyrobená z neobvyklého, lesklého materiálu, s jakým se nikdy předtím nesetkal, a to jim umožňovalo udržet si rychlost celý den a noc a navigovat tmou mezi pandesianskou flotilou, přes Moře Smutku a na Moře Slz.

Jak Alec vzpomínal, pomyslel, jaká to byla trýznivá cesta, cesta dnem i nocí, plachty nebyly nikdy staženy, dlouhé noci na černém moři byly plné nepřátelských zvuků, praskání lodi a poskakování a plácání exotických stvoření. Vzbudil se víc než jedenkrát a uviděl zářivého hada, který se snažil dostat se na palubu a přihlížel, jak ho muži, se kterými plul, odkopli nohou.

Ze všeho nejtajemnější, a to ještě více, než jakýkoli exotický mořský život, byl Sovos, muž u kormidla. Muž, který Aleca vyhledal v kovárně, a který ho sem přivedl na tuto loď, který ho vezl na nějaké vzdálené místo, Alec byl bláznivý, že tomuto muži věřil. Doposud Sovos alespoň zachránil Alecovi život. Alec si vzpomněl, jak se ohlížel zpět na město Ur, zatímco byli již daleko na moři, cítil zlost, cítil bezmoc, když byl svědkem toho, jak se pandesianská flotila blížila. Na horizontu viděl, jak vzduchem letí koule z kanónů, slyšel vzdálené zahřmění, viděl, jak se hroutí budovy, budovy, ve kterých byl on sám ještě před několika hodinami. Snažil se dostat se z lodi a pomoci jim, ale v tu dobu byli už příliš daleko. Trval na tom, aby se Sovos otočil, ale jeho naléhavá žádost nebyla vyslyšena.

Alecovi vyskočily slzy, když pomyslel na své přátele, obzvláště na Marca a Dierdru. Zavřel oči a bezvýsledně se snažil tu vzpomínku setřást. Srdce se mu sevřelo, když pomyslel na to, že je všechny zklamal.