Morgan Rice - Falešná Chrabrost

Jediná věc, která Aleca držela, která zatřásla jeho skleslostí, byl pocit, že je potřeba jinde, na čemž Sovos trval; že měl nepochybný osud, že ho může využít, aby pomohl zničit Pandesiany někde jinde. Nakonec, jak Sovos řekl, jeho smrt mezi ostatními by nikomu nepomohla. Stále doufal a modlil se, že Marco a Dierdra přežili, a že se stále dokáže vrátit včas, aby se s nimi setkal.

Byl zvědavý, chtěl zjistit, kam míří, Alec zasypal Sovose otázkami, ale ten přesto zůstal tvrdohlavě zticha, dnem i nocí byl u kormidla, zády k Alecovi. Co si Alec vzpomněl, nikdy ani nespal, ani nejedl. Jen tam stál a díval se na moře ve svých vysokých, kožených botách a černém, koženém kabátě, šarlatové hedvábí měl přehozené přes rameno, měl kápi se svým kuriózním znakem. Jeho krátký, hnědý plnovous, zářivě zelené oči, které se dívaly na vlny, jako by k nim patřily, záhada kolem něj se jen prohlubovala.

Alec pohlédl na neobvyklé Moře Slz, jeho světlou barvu, a pocítil naléhavou potřebu zjistit, kam pluje. Nebyl s to déle vydržet to ticho, otočil se k Sovosovi, zoufalý získat odpovědi.

“Proč já?” zeptal se Alec, narušil ticho, znovu to zkusil a tentokrát byl odhodlaný získat odpověď. “Proč já z celého města? Pro mám já přežít? Mohl jsi zachránit sto lidí, kteří jsou důležitější, než já.”

Alec čekal, ale Sovos zůstal potichu, byl k němu zády a prohlížel si moře.

Alec se rozhodl zkusit to jinak.

“Kam míříme?” zeptal se Alec znovu. “A jak to, že tato loď pluje tak rychle? Z čeho je vyrobena?”

Alec sledoval mužova záda. Uběhlo několik minut.

Konečně muž zatřásl hlavou, byl stále zády.

“Jdeš tam, kam máš jít, kde máš být. Vybral jsem si tě, protože potřebuji tebe a nikoho jiného.”

Alec přemýšlel.

“Potřebuješ mě k čemu?” tlačil na něj Alec.

“Abych zničil Pandesii.”

“Proč já?” zeptal se Alec. “Jak já mohu pomoci?”

“Vše bude jasné, až doplujeme,” odpověděl Sovos.

“Doplujeme kam?” tlačil na něj Alec a byl frustrovaný. “Moji přátelé jsou v Escalonu. Lidé, které miluji. Dívka.”

“To je mi líto,” povzdychl si Sovos, “ale tam už nikdo nezůstal. Vše, co jsi znal a miloval je to tam.”

Nastalo dlouhé ticho a mezi hvizdem větru se Alec modlil, aby to nebyla pravda – a přesto někde hluboko cítil, že to pravda je. Jak se mohl život změnit tak rychle? přemýšlel.

“A přesto žiješ,” pokračoval Sovos, “a to je velmi vzácný dar. Nepromarni ho. Můžeš mnohým pomoci, když projdeš zkouškou.”

Alec se zamračil.

“Jakou zkouškou?” zeptal se.

Sovos se konečně otočil a pohlédl na něj bodavýma očima.

“Jestli jsi ty ten vyvolený,” řekl, “naše poslání padne na tvá ramena; a jestli ne, nebudeš nám k ničemu.”

Alec se snažil to pochopit.

“Už plujeme několik dnů a zatím jsme nikam nedopluli,” poznamenal Alec. “Jen dál na moře. Už ani nevidím Escalon.”

Muž se ušklíbl.

“A kam si myslíš, že plujeme?” zeptal se.

Alec pokrčil rameny.

“Zdá se, že plujeme severovýchodně. Snad někam směrem k Mardě.”

Alec si rozhořčeně prohlížel horizont.

Sovos konečně odpověděl.

“Tolik se mýlíš, mladíku,” odpověděl. “Tolik se mýlíš.”

Sovos se otočil zpět ke kormidlu, zatímco vítr nabral na síle, loď plula po hladině oceánu. Alec se podíval za něj a byl překvapen, protože spatřil něco na horizontu.

Přispěchal kupředu, plný vzrušení, a chytil se za zábradlí.

V dáli se začala pomalu objevovat pevnina. Zdálo se, jako by se země leskla, jako by byla z diamantů. Alec pozvedl ruku k očím, mžoural, přemýšlel, co to jen může být. Jaký ostrov byl zde, uprostřed ničeho? Namáhal si hlavu, ale nemohl si vzpomenout na žádný kus země, který by byl v mapách. Byla to nějaká země, o které nikdy neslyšel?

“Co je to?” zeptal se Alec rychle a vyhlížel, plný očekávání.

Sovos se otočil a poprvé od setkání s Alecem se doširoka usmál.

“Můj příteli, vítej,” řekl, “na Ztracených ostrovech.”

Aidan stál přivázaný ke kůlu, nemohl se pohnout, zatímco sledoval svého otce, který klečel několik stop před ním, obklopený pandesianskými vojáky. Stáli s pozvednutými meči a drželi je nad jeho hlavou.

“NE!” křičel Aidan.

Snažil se osvobodit, přispěchat a zachránit svého otce, ale ať to jakkoli zkoušel, nepohnul se, provazy se mu zařezávaly do zápěstí a kotníků. Byl přinucen přihlížet, jak tam jeho otec klečí s očima zalitýma slzami, a prosebně na něj hledí.

“Aidane!” zavolal jeho otec a vztáhl k němu ruku.

“Otče!” zakřičel na něj Aidan.

Ostří se přiblížilo a za okamžik byl Aidanův obličej postříkaný krví, když byla hlava jeho otce sťata.

“NE!” křičel Aidan a cítil, jako by v něm zemřel jeho vlastní život, cítil, jak klesá do černé díry.

Aidan se probudil s hrůzou, zalitý chladným potem. Posadil se v temnotě a byl zmatený z toho, kde je.

“Otče!” vykřikl Aidan, který stále napůl spal, hledal ho a cítil, že ho musí co nejdříve zachránit.

Podíval se všude kolem sebe a ucítil něco na obličeji a ve vlasech a všude po celém těle a uvědomil si, že se mu špatně dýchá. Natáhl se a něco lehkého a dlouhého si stáhl z obličeje a uvědomil si, že ležel na kupě sena a byl téměř zaházený. Rychle ho odhrnul a posadil se.

Byla zde tma, jen mezi latěmi problikávalo světlo z pochodně a on si brzy uvědomil, že leží zpět na voze. Vedle něj zaznělo zašustění a on se podíval a s úlevou viděl, že to je Bílý. Ohromný pes vyskočil na vůz vedle něj a olízal mu tvář, zatímco Aidan ho objímal.

Aidan ztěžka dýchal, byl stále překvapený ze svého snu. Zdál se až příliš skutečný. Byl jeho otec skutečně zabit? Snažil se vzpomenout si na okamžik, kdy ho viděl naposledy na královském nádvoří, obklíčeného. Vzpomněl si, že se snažil pomoci a potom byl odnášen Motleym za temné noci. Vzpomněl si, jak ho Motley dává na tento vůz, jak jedou zadními uličkami Androsu a snaží se dostat pryč.

To vysvětluje ten vůz. Ale kam jeli? Kam ho Motley odvezl?

Otevřely se dveře a tmavý pokoj osvítil pramen světla z pochodně. Aidan konečně viděl, kde je: v malém, kamenném pokoji s nízkým a klenutým stropem, který vypadal jako malá chalupa nebo taverna. Podíval se vzhůru a uviděl, jak ve dveřích stojí Motley a je orámovaný světlem z pochodně.

“Když budeš takhle křičet, Pandesiané nás najdou,” varoval ho Motley.

Motley se otočil a vyšel ven, vrátil se do dobře osvíceného pokoje v dálce a Aidan rychle seskočil z vozu a následoval ho, Bílý byl po jeho boku. Jak Aidan vstoupil do jasného pokoje, Motley za ním rychle zavřel tlusté, dubové dveře s zavřel je na několik západů.

Aidan se rozhlédl, oči si zvykaly na světlo, a rozeznal známé obličeje: Motleyho přátele. Herce. Všechny ty baviče na cestách. Všichni byli zde, všichni se schovávali, zabednění v této kamenné hospodě bez oken. Všechny obličeje, jednou tak radostné, byly nyní chmurné a vážné.

“Pandesiané jsou všude,” řekl Motley Aidanovi. “Mluv potichu.”

Aidan se zastyděl, ani si neuvědomil, že křičel.

“Omlouvám se,” řekl. “Měl jsem noční můru.”

“Všichni máme noční můry,” odpověděl Motley.

“Právě jednu prožíváme,” dodal jiný herec s rozmrzelým obličejem.