Duncan upadal už několik dnů do bezvědomí a opět se z něj probouzel, byl přemožen bolestí, která se stávala jeho součástí. Měl vidiny ze svého mládí, z dob, které strávil na polích, na hříšti a na bitevních polích. Vzpomínal na své první bitvy, dny, které jsou ty tam, kdy byl Escalon svobodný a prospíval. Ale vzpomínky byly vždy narušeny tvářemi jeho dvou mrtvých chlapců, které se před ním objevovaly a pronásledovaly ho. Byl bolestí rozerván a třásl hlavou, neúspěšně se snažil se toho všeho zbavit.
Duncan pomyslel na svého zbývajícího syna, Aidana, a zoufale doufal, že je v bezpečí Volisu, že se k němu Pandesiané ještě nedostali. Jeho mysl se potom obrátila na Kyru. Vzpomněl si na ni jako na mladou dívku, vzpomněl si na pýchu, kterou vždy pociťoval, když ji vychovával. Vzpomněl si na její cestu přes Escalon a přemýšlel, jestli se dostala do Uru, jestli se setkala se svým strýcem, jestli byla nyní v bezpečí. Byla jeho součástí, jedinou součástí, na které nyní záleželo a její bezpečí bylo pro něj důležitější, než zůstat na živu. Uvidí ji ještě někdy? přemýšlel. Toužil po tom ji znovu vidět, a přesto také chtěl, aby zůstala daleko odtud, v bezpečí od toho všeho.
Dveře cely se rozletěly, Duncan pohlédl zmateně vzhůru a díval se do tmy. V temnotě připochodovaly boty a jak poslouchal chůzi, Duncan rozpoznával, že to nejsou Enisovy boty. V temnotě jeho schopnost naslouchat ještě zesílila.
Jak se voják přiblížil, Duncanovi došlo, že přišel, aby ho týral nebo zabil. Duncan byl připraven. Mohou mu dělat cokoli se jim zachce – už je uvnitř mrtev.
Duncan otevřel oči, i když byly těžké, pohlédl vzhůru se zbývající důstojností, kterou ještě měl, chtěl vidět, kdo přišel. Byl překvapen, když viděl, že to je obličej muže, kterého ze všech nejvíce nenáviděl: Banta z Barrisu. Zrádce. Muže, který zabil jeho dva syny.
Duncan se zlostně mračil, zatímco Bant přistoupil blíže, na obličeji měl spokojený úšklebek, poklekl před ním. Přemýšlel, co tu tato stvůra může chtít.
“Teď už nejsi tak mocný, že ano, Duncane?” zeptal se Bant, který od něj byl ani ne stopu daleko. Stál tam s rukama v bok, menší, podsaditý, s úzkými rty, těkavýma očima a poďobaným obličejem.
Duncan se pokusil na něj zaútočit, chtěl ho roztrhnout vejpůl – ale jeho řetězy mu to nedovolily.
“Za mé chlapce zaplatíš,” řekl Duncan, dusil se, v krku měl tak sucho, že nemohl ani promluvit tou záští.
Bant se smál krátkým a hrubým smíchem.
“Opravdu?” zlobil ho. “Tady dole vydechneš svým posledním dechem. Zabil jsem tvé syny a mohu zabít i tebe, když budu chtít. Nyní za mnou stojí Pandesie poté, co jsem jim prokázal svou loajalitu. Ale nezabiji tě. To by bylo příliš milosrdné. Bude lepší, když sám zemřeš.”
Duncan pocítil, jak v něm vře chladná zuřivost.
“Tak proč jsi přišel?”
Bant zvážněl.
“Mohu přijít, kdy se mi zachce,” zamračil se, “a také bezdůvodně. Mohu přijít jen proto, abych se na tebe podíval. Abych na tebe zíral. Abych viděl ovoce mého vítězství.”
Povzdychl si.
“A také se to tak přihodilo, že mám důvod, proč jsem tě navštívil. Něco od tebe chci. A jednu věc ti dám.”
Duncan se na něj skepticky podíval.
“Tvou svobodu,” dodal Bant.
Duncan se na něj díval a přemýšlel.
“A proč bys to udělal?” zeptal se.
Bant si povzdychl.
“Vidíš, Duncane,” řekl, “ty a já nejsme tak rozdílní. Oba jsme bojovníci. Vlastně, ty jsi muž, kterého jsem vždy respektoval. Tvoji synové si zasloužili být zabiti – byli to lehkomyslní hrubiáni. Ale tebe,” řekl, “tebe jsem vždy respektoval. Neměl bys být tady dole.”
Odmlčel se a prohlížel si ho.
“Takže udělám toto,” pokračoval. “Veřejně přiznáš svá provinění proti našemu národu a já vyzvu všechny obyvatele Androsu, aby uznali pandesianskou nadvládu. Jestli to uděláš, zajistím, že tě Pandesie propustí.”
Duncan tam seděl, byl tak rozčílen, že ani nevěděl, co říci.
“Takže jsi pro Pandesiany nyní jen loutkou?” zeptal se Duncan konečně mezi zuby. “Snažíš se na ně udělat dojem? Ukázat jim, že mě před ně můžeš předvést?”
Bant se ušklíbl.
“Udělej to, Duncane,” odpověděl. “Tady dole nejsi k ničemu dobrý a už vůbec ne sám sobě. Přednes Nejvyššímu Ra, co chce slyšet, přiznej se k tomu, co jsi udělal a přines mír tomuto městu. Naše hlavní město nyní potřebuje mír a ty jsi jediný, kdo to pro něj může udělat.”
Duncan se několikrát zhluboka nadechl, až konečně nabral sílu, aby promluvil.
“Nikdy,” odpověděl.
Bant se zlostně podíval.
“Ne kvůli mé vlastní svobodě,” pokračoval Duncan, “ne kvůli mému vlastnímu životu a za žádnou cenu.”
Duncan na něj hleděl, spokojeně se usmíval, zatímco sledoval, jak Bant zrudl a potom nakonec dodal: “Ale můžeš si být jistý jednou věcí: jestli se mi odtud kdy podaří utéct, můj meč si najde cestu do tvého srdce.”
Po dlouhém, ohromeném tichu se Bant postavil, mračil se, hleděl dolů na Duncana a zakroutil hlavou.
“Tak si ještě žij několik dalších dnů,” řekl, “abych se mohl přijít podívat na tvou popravu.”
Dierdra pádlovala vší svou silou, Marco byl vedle ní, oba dva rychle proplouvali kanálem, směřovali si to zpět na moře, kde naposledy viděla svého otce. Její srdce bylo rozervané vejpůl z nervozity, protože si vzpomněla na poslední okamžik, kdy spatřila svého otce, vzpomněla si na statečný útok na Pandesianskou armádu, dokonce i v nepřekonatelné nevýhodě. Zavřela oči a tu vizi setřásla z mysli, pádlovala ještě rychleji, modlila se, aby nebyl mrtev. Vše, co si přála, bylo dostat se včas zpět a zachránit ho – jestli ne, tak mít alespoň šanci zemřít po jeho boku.
Vedle ní Marco pádloval stejně tak rychle a ona se na něj podívala s vděkem a překvapeně.
“Proč?” zeptala se.
On se otočil a pohlédl na ni.
“Proč jsi se ke mně přidal?” tlačila na něj.
Tiše se na ni podíval a potom pohlédl jinam.
“Mohl jsi pokračovat s ostatními,” dodala. “Ale rozhodl ses jinak. Rozhodl ses jít se mnou.”
Podíval se přímo před sebe, stále pořádně pádloval, stále zůstával potichu.
“Proč?” trvala, zoufale si to přála zjistit, zběsile pádlovala.
“Protože můj přítel tě velmi obdivoval,” řekl Marco. “A to pro mě znamená mnoho.”
Dierdra stále pořádně pádlovala, zatočili ohybem kanálu a její myšlenky přešly na Aleca. Zklamala se v něm. Opustil je všechny, odjel z Uru s tím tajemným cizincem ještě před invazí. Proč? Mohla si nad tím jen lámat hlavu. Byl tolik zaměřený na cíl, na kovárnu a byla si jistá, že je tím posledním člověkem, který by utekl, když je potřebný. A přesto to udělal, když ho nejvíce potřebovali.
To Dierdru přinutilo přehodnotit své city k Alecovi, kterého nakonec ani neznala – a tím zesílily její city k jeho příteli Marcovi, který se pro ni obětoval. Už nyní k němu cítila pevné pouto. Jak nad hlavou stále pištěly koule z kanónu, zatímco budovy stále explodovaly a všude kolem nich padaly k zemi, Dierdra přemýšlela, zda Marco skutečně věděl, do čeho se pustil. Věděl, že když se k ní přidal, když se vrátil do srdce chaosu, že už není cesty zpět?
“Víš, že plujeme vstříc smrti,” řekla. “Můj otec a jeho muži jsou na té pláži, za tou horou suti a já se chystám ho najít a bojovat po jeho boku.”
Читать дальше