Morgan Rice - Falešná Chrabrost

A přesto přicházeli, vybíhali z lesa, byl to nekonečný příliv skřítků. Merk viděl, že jim došly balvany; také jim došly šípy a skřítky to ani nezpomalilo.

Merk najednou pocítil, jak mu něco prosvištělo kolem ucha, otočil se a viděl, jak kolem proletělo kopí. Podíval se překvapeně dolů a viděl, jak se skřítkové chopili kopí a vrhají je na cimbuří. Byl překvapen; neměl ponětí, že mají sílu dohodit tak daleko.

Vesuvius je vedl, pozvedl zlaté kopí a hodil ho vysoko, přímo vzhůru, a Merk s hrůzou sledoval, jak se kopí dostalo na vrchol věže a jen tak tak ho minulo, zatímco se sehnul. Zaslechl zabručení a otočil se a viděl ostatní vojáky, kteří neměli štěstí. Několik z nich leželo na zádech a byli probodnuti kopím, krev jim tekla z úst.

Co bylo ještě horší, zaznělo zadunění a najednou se z lesa vyvalilo železné beranidlo, vezené na vozíku s dřevěnými koly. Dav skřítků se oddělil, zatímco se beranidlo přibližovalo, vedeno Vesuviem, přímo ke dveřím.

“KOPÍ!” vykřikl Vicor.

Merk přispěchal s ostatními ke kupě kopí, když se jednoho chopil, věděl, že to je jejich poslední příležitost obrany. Myslel si, že si je pošetří do momentu, než se skřítci dostanou do věže, jako poslední záchranu, ale bylo jasné, že je to zoufalé. Uchopil jednoho, zamířil a vrhl jím, mířil na Vesuvia.

Ale Vesuvius byl rychlejší, než vypadal a na poslední chvíli se shýbl. Merkovo kopí se místo toho zabodlo jinému skřítkovi do stehna, ten padl a zpomalil příchod beranidla. Ostatní vojáci jimi vrhli a kopí létala, zabila skřítky a zastavila postup beranidla.

A přesto hned, jak skřítci padli, stovka dalších se jich vynořila z lesa a nahradila je. Brzy se beranidlo dalo znovu do pohybu. Bylo jich tam prostě příliš mnoho – a všichni byli nahraditelní. To nebyl způsob, jakým bojovali lidé. Byl to národ nestvůr.

Merk se natáhl pro další kopí, které chtěl hodit a byl zděšen, když už tam žádné nenašel. V tentýž okamžik se beranidlo dostalo ke dveřím věže, několik skřítků položilo prkna přes kráter a vytvořilo most.

“KUPŘEDU!” zakřičel Vesuvius zespodu, jeho hlas byl hluboký a drsný.

Skupina skřítků zaútočila a zatlačila beranidlo kupředu. Za okamžik narazilo do dveří takovou silou, že Merk cítil vibrace až nahoře. Třes mu projel kotníky, až ho to bolelo na kost.

Přišlo to znovu a znovu a znovu, věž se třásla, až on i ostatní zavrávorali. Přistál na všech čtyřech na těle jiného Hlídače a viděl, že ten je již mrtev.

Merk uslyšel zapískání, pocítil závan větru a horka a podíval se vzhůru, nerozuměl tomu, co vidí: nad hlavou mu přeletěl ohnivý balvan. Exploze zazněly všude kolem něj, zatímco na vrcholu věže přistály žhnoucí balvany. Merk se přikrčil a podíval se přes okraj a viděl tucet katapultů, kterými zespodu stříleli a mířili na střechu věže. Všude kolem něj umírali jeho muži.

Další žhnoucí balvan přistál u Merka a zabil dva Hlídače vedle něj, muže, které měl rád, a jak se plameny rozšířily, cítil je blízko zad. Merk se rozhlédl a viděl, že téměř všichni muži kolem něj jsou mrtví a věděl, že tady nahoře nemá nic dalšího na práci, kromě čekání na smrt.

Merk si uvědomil, že to je nyní nebo nikdy. Takto on nepadne, skrytý na věži, čekající na smrt. Padne statečně, beze strachu, bude se dívat nepříteli do tváře s dýkou v ruce, tváří v tvář a zabije co nejvíce stvůr, co jen bude moci.

Merk mocně vykřikl, natáhl se pro provaz, připevněný k věži a skočil přes okraj. Klouzal plnou rychlostí a směřoval k národu skřítků pod sebou, byl připraven setkat se se svým osudem.

Kyra zamrkala, jak pohlédla vzhůru k nebi, nad hlavou se jí točil celý svět. Byla to ta nejkrásnější obloha, jakou kdy viděla, tmavě fialová, s jemnými bílými obláčky, které se jí vznášely nad hlavou, nebe zářilo nejasným slunečním svitem. Cítila, jak se pohybuje a slyšela kolem sebe jemné šplouchání vody. Nikdy nepocítila tak hluboký pocit míru.

Kyra ležela na zádech a podívala se kolem, byla překvapená, když viděla, že pluje uprostřed velkého moře na dřevěném raftu, daleko od pevniny. Ohromné kolébavé vlny zvedaly její raft nahoru a dolů. Cítila se, jako by plula na horizont, do dalšího světa, dalšího života. Na místo plné míru. Poprvé v životě už nepřemýšlela nad světem; cítila se zahalena do sevření vesmíru, jako by už konečně mohla přestat dávat pozor a bylo pečováno o ni, byla chráněna od všeho zlého.

Kyra cítila, že na lodi není sama, posadila se a byla překvapená, když viděla, že tam sedí žena. Žena měla na sobě bílý oděv, byla zahalena světlem, měla dlouhé zlaté vlasy a zarážející modré oči. Byla to ta nejkrásnější žena, jakou kdy Kyra viděla.

Kyra byla šokována, protože si byla jistá, že je to její matka.

“Kyro, má lásko,” řekla žena.

Žena se na ni usmála tak sladkým úsměvem, že to napravilo Kyřinu duši a Kyra se na ni podívala a pocítila ještě hlubší mír, než předtím. Ten hlas jí prostupoval a cítila se na tomto světě plná míru.

“Matko,” odpověděla.

Její matka natáhla ruku, byla téměř průsvitná, a Kyra se natáhla a uchopila ji. Dotyk její kůže byl uchvacující, a jak ji Kyra držela, cítila, jako by se jí uzdravila část její duše.

“Pozorovala jsem tě,” řekla. “A jsem na tebe pyšná. Ještě pyšnější, než si dokážeš představit.”

Kyra se snažila se soustředit, ale jak pocítila teplo ze sevření její matky, cítila, jako by odcházela z tohoto světa.

“Umírám, matko?”

Její matka se na ni podívala zářivýma očima a ještě pevněji sevřela její ruku.

“Přišel tvůj čas, Kyro,” řekla. “Tvá kuráž změnila tvůj osud. Tvá kuráž – a má láska.”

Kyra zmateně zamrkala.

“Cožpak nyní nebudeme spolu?”

Její matka se na ni usmála a Kyra cítila, jak ji její matka pomalu pouští a odplouvá pryč. Kyra pocítila nával strachu, protože věděla, že její matka odejde a bude navždy pryč. Kyra se jí snažila udržet, ale ona pustila její ruku a místo toho položila dlaň Kyře na břicho. Kyra pocítila teplo a lásku, která jí začala proudit a hojit ji. Pomalu cítila, jak se uzdravuje.

“Já tě nenechám zemřít,” odpověděla její matka. “Má láska k tobě je silnější, než osud.”

Její matka najednou zmizela.

Na jejím místě stál krásný chlapec a hleděl na ni zářivýma očima, měl dlouhé, rovné vlasy a uchvátil ji. V jeho pohledu cítila lásku.

“Já tě také nenechám zemřít, Kyro,” zopakoval.

Naklonil se, položil dlaň na její břicho, na stejné místo, jako její matka, a ona pocítila ještě intenzivnější horko, které jí začalo proudit tělem. Uviděla bílé světlo a cítila, jak jí proudí teplo, cítila, jak znovu ožívá, nemohla ani dýchat.

“Kdo jsi?” zeptala se, její hlas nebyl nic než šepot.

Topila se v horku a ve světle, nemohla si pomoci, musela zavřít oči.

Kdo jsi? ozývalo se jí v hlavě.

Kyra pomalu otevřela oči, pocítila intenzivní vlnu míru a klidu. Podívala se kolem sebe, čekala, že bude stále na oceánu a uvidí vodu a nebe.

Místo toho uslyšela všudypřítomné cvrlikání hmyzu. Zmateně se otočila a zjistila, že je v lese. Ležela na mýtině a cítila, jak jí břichem prostupuje intenzivní horko v místě, kam byla bodnuta a podívala se dolů a uviděla tam ruku. Byla to krásná, bledá ruka, která se dotýkala jejího břicha, jako v jejím snu. Hlava se jí točila, podívala se vzhůru a uviděla ty krásné šedé oči, které na ni hleděly tak intenzivně, zdálo se, jako by zářily.