Morgan Rice - Vzestup Statečných

“Budeš mít dlouhé noci a oheň bude daleko,” řekl a rychle ji obejmul.

Její otec rychle přistoupil a obejmul ji pevným stiskem válečníka. Ona ho také objala, ztratila se mezi jeho svaly a pocítila se bezpečně a jistě.

“Jsi moje dcera,” řekl rozhodně, “na to nikdy nezapomeň.” Pak ztlumil hlas, aby ho ostatní neslyšeli, a dodal: “Miluji tě.”

Byla přemožena pocity, ale ještě než mohla odpovědět, rychle se otočil a spěchal pryč – a v ten samý okamžik Leo zakňučel a vyskočil na ni a zabodnul jí nos do hrudi.

“Chce jít s tebou,” všimnul si Aidan. “Vezmi ho s sebou – budeš ho potřebovat víc než já, zabedněný ve Volisu. Stejně je tvůj.”

Kyra obejmula Lea a nebyla schopná ho odmítnout, protože od ní nechtěl pryč. Z toho, že by se k ní přidal, měla dobrý pocit, protože jí moc chyběl. Další pár očí a uší by se jí také hodil a nikdo nebyl věrnější, než Leo.

Kyra byla připravená, vyskočila na Andora a otcovi muži se rozestoupili. Podél mostu pozdvihli pochodně jako gesto úcty k ní, zažehnali tmu a osvítili jí cestu před sebou. Ona se podívala za ně a uviděla potemnělé nebe a tu divočinu, která ji čekala. Pociťovala vzrušení, strach, a ze všeho nejvíce pocit povinnosti. Cíl. Před sebou měla nejdůležitější úkol v životě, úkol, do kterého vkládala nejen svou totožnost, ale také osud Escalonu. V sázce nemohlo být už nic víc.

Přes jedno rameno měla uvázanou svou hůl, svůj luk měla přes druhé, vedle ní byl Leo a Dierdra, Andora měla pod sebou a všichni otcovi muži je sledovali, a Kyra s Andorem vyjela směrem k městským branám. Nejprve pomalu procházela pochodněmi a kolem mužů, a měla pocit, jako by vcházela do snu a do svého osudu. Neohlédla se, protože nechtěla ztratit své odhodlání. Otcovi muži zatroubili hlubokým zvukem trubky, byl to zvuk odchodu, zvuk úcty.

Připravila se pobídnout Andora – ale ten už to čekal. Začal běžet, nejprve klusal, pak běžel tryskem.

Za chvilku se Kyra hnala sněhem, branami Argosu, přes most, do polí, ve vlasech měla studený vítr a před ní nebylo nic než dlouhá cesta, divoká stvoření a přicházející noc.

Merk běžel lesem, vrávoral po hliněném svahu, proplétal se mezi stromy, jak běžel jak o život, pod nohama mu křupaly listy Bílého lesa. Podíval se před sebe a ostražitě sledoval vzdálené sloupce kouře, které zaplnily horizont, zablokovaly krvavě rudý západ slunce a on pocítil vrůstající pocit naléhavosti. Věděl, že ta dívka tam někde je, pravděpodobně je právě vražděna, a on se snažil běžet co nejrychleji.

Zdálo se, jako by ho vraždění vyhledávalo; potkávalo ho na každém roku, zdálo se, že každý den, jako když jsou muži svoláváni k večeři. Měl schůzku se smrtí, říkávala jeho matka. Tato slova mu zvonila v uších a pronásledovala ho téměř celý jeho život. Byla její slova sebenaplňujícím se proroctvím? Nebo se narodil s černou hvězdou nad hlavou?

Zabíjení bylo pro Merka přirozenou součástí jeho života, jako dýchání nebo obědvání, ať už to dělal pro kohokoli nebo jakkoli. Čím víc o tom uvažoval, tím více ho to znechucovalo, jako by chtěl vyzvracet celý svůj život. Ale zatímco v něm vše křičelo, aby se otočil, začal nový život, pokračoval na své pouti k Věži Uru, prostě nemohl. Násilí ho opět volalo a toto nebyl správný okamžik jeho volání ignorovat.

Merk utíkal, stoupající mraky kouře se blížily a ztěžovaly dýchání, zápach kouře ho štípal v nose a začal ho přemáhat známý pocit. Nebyl to ani strach a dokonce ani, po tolika letech, vzrušení. Byl to pocit dobré obeznámenosti. S tím vražedným strojem, ve který se chystal proměnit. To se stávalo vždy, když šel do bitvy – jeho vlastní, soukromé bitvy. V jeho verzi bitvy zabil protivníka tváří v tvář; nemusel se schovávat za hledím nebo brněním nebo potlesku davu, jako ti nóbl rytíři. Podle něj byl jeho bitva tou nejodvážnější, vyhrazená jen opravdovým bojovníkům, jakým byl on sám.

A přece jak běžel, připadalo Merkovi něco jiné. Obvykle Merkovi bylo jedno, kdo přežil a kdo zemřel; byla to jenom práce. To mu umožňovalo udržet si čistou hlavu, bez toho, aby byl přemožen pocity. Ale přesto to bylo tentokrát jiné. Poprvé za dlouhou dobu, co si vůbec vzpomínal, mu za toto nikdo neplatil. Rozhodl se z vlastní vůle, kvůli ničemu jinému, než že mu té dívky bylo líto a chtěl udělat to správné. Cítil se příliš vložený do celé záležitosti a ten pocit se mu nelíbil. Nyní litoval, že nezareagoval dříve a odmítnul ji.

Merk běžel bleskem, nenesl žádné zbraně – a ni nemusel. Na svém opasku měl jen svou dýku a to mu stačilo. A třeba ji ani nepoužije. Upřednostňoval bitvy bez zbraní: to jeho protivníky rozhodilo. Místo toho vždy své nepřátele odzbrojil a použil jejich zbraně proti nim. A tak měl vždy okamžitou zbrojnici, kamkoli přišel.

Merk vystřelil z Bílého lesa, stromy ustoupily otevřeným planinám a vlnícím se kopcům a setkal se s ohromným, rudým sluncem, které sedělo nízko na horizontu. Před ním se rozložilo údolí, nebe nad ním bylo černé, jako by se zlobilo, zaplněné kouřem a v plamenech tam sedělo něco, co muselo být zbytky dívčiny farmy. Merk to slyšel až odtud, škodolibé výkřiky mužů, kriminálníků, jejich hlas byl plný nadšení a touze po krvi. Svým profesionálním pohledem si prohlédl dějiště zločinu a okamžitě je uviděl, tucet mužů, jejichž tváře byly osvíceny pochodněmi, které drželi, jak běhali sem a tam a vše zapalovali. Někteří běželi z konírny do domu, přikládali pochodně ke slámovým střechám, zatímco jiní zabíjeli nevinný dobytek a sekali je sekerami. Viděl, jak jeden z nich vytáhl ven tělo za vlasy, přes zablácenou zem.

Ženu.

Merkovo srdce začalo bít, jak přemýšlel, jestli to nebyla ta dívka – a jestli byla živá nebo mrtvá. Táhnul ji, zdálo se, k dívčině rodině, všichni byli přivázáni provazy ke stodole. Byl tam otec a matka a vedle nich nejspíš sourozenci, malí, mladí, obě dívky. Jak vánek odfouknul oblaka černého dýmu, zahlédl Merk tělo s dlouhými světlými vlasy, slepenými špínou, a věděl, že to je ona.

Merkem prolétla vlna adrenalinu, jak vystřelil a sprintoval z kopce dolů. Spěchal do zabláceného ohrazeného pozemku, běžel mezi plameny a kouřem, až konečně uviděl, co se dělo: dívčina rodina byla proti zdi a byla již mrtvá, měli podříznuté krky a jeho těla bezvládně ležela u zdi. Oddychl si, když uviděl, že ta dívka je tažena ještě naživu, bránila se, jak ji táhly, aby se přidala ke své rodině. Viděla, jak na její příchod čeká násilník s dýkou a věděl, že je další na řadě. Přišel příliš pozdě na to, aby zachránil její rodinu – ale ne příliš pozdě na to, aby zachránil ji.

Merk věděl, že musí tyto muže překvapit. Zpomalil svou chůzi a poklidně vykračoval prostředkem pozemku, jako by měl spoustu času, čekal, až si ho všimnou a chtěl je zmást.

Brzy si ho jeden všimnul. Zločinec se okamžitě otočil, byl překvapen tím, že uviděl muže, který klidně kráčel skrze to krveprolití a zakřičel na své přátele.

Jak pokračoval, pocítil na sobě Merk všechny ty zmatené oči, a dále bezstarostně kráčel směrem k dívce. Násilník, který ji táhnul, se otočil přes rameno a když uviděl Merka, zastavil se také, pustil ji a ona upadla do bláta. Otočil se a s ostatními si to zamířil k Merkovi, všichni se k němu přibližovali a byli připravení bojovat.