Morgan Rice - Vzestup Statečných

“Tak copak to tu máme?” vykřikl muž, který se zdál být jejich velitel. Byl to ten, který upustil dívku a jak se zaměřil na Merka, tasil ze svého pásku meč a blížil se, zatímco ho ostatní obestoupili.

Merk se podíval jenom na tu dívku, aby se ujistil, že je stále na živu a není zraněná. Ulehčilo se mu, když ji uviděl zavrtět se v bahně, pomalu se dávala dohromady, zvedla hlavu a pohlédla na něj, otřesená a zmatená. Merk pocítil úlevu, že nepřišel pozdě, aby zachránil alespoň ji. Snad to byl první krok na velmi dlouhé cestě k vykoupení. Snad, uvědomil si, to nezačínalo ve věži, ale právě tady.

Jak se ta dívka otočila v bahně, opřela se o lokty, jejich oči se setkaly a on v nich uviděl záplavu naděje.

“Zabij je!” vykřikla.

Merk zůstal klidný, stále k ní nenuceně kráčel, jako by si těch mužů kolem ani nevšiml.

“Tak ty tu dívku znáš,” vykřikl na něj velitel.

“Její strýček?” vykřikl jeden z nich posměšně.

“Dlouho ztracený bratr?” zasmál se jiný.

“Ty jsi ji přišel ochránit, staříku?” posmíval se jiný.

Ostatní vyprskli smíchy, jak jej obklíčili.

I když to neukázal, Merk si potichu své protivníky měřil, koutkem oka si je prohlížel, sčítal, kolik jich tam je, jak jsou velcí, jak rychle se pohybují, jaké zbraně mají u sebe. Analyzoval, kolik měli svalů v porovnání s tukem, co měli na sobě, jak se mohli ve svém oblečení pohybovat, jak rychle se mohli ve svých botách otáčet.

Všimnul si, jaké zbraně drželi – neopracované nože, tasené dýky, špatně naostřené meče – a analyzoval, jak je drží, jestli je mají po straně nebo před sebou a v jaké ruce.

Uvědomil si, že většina z nich byli amatéři, nikdo z nich v něm opravdu nebudil obavy. Chytí si jednoho. Toho s kuší. Merk si v hlavě poznamenal, že ho musí zabít jako prvního.

Merk vešel do jiné zóny, do jiného stylu myšlení, bytí, do takového, který se ho přirozeně chopil, kdykoli se nacházel ve střetu. Ponořil se do svého vlastního světa, do světa, který neměl moc pod kontrolou, světa, kterému věnoval své tělo. Byl to svět, který mu nakazoval, kolik mužů má zabít a jak rychle, jak efektivně. Jak způsobit maximální újmu za co nejmenší možné snahy.

Litoval těchto mužů; neměli vůbec ponětí o tom, do čeho se pustili.

“Hej, mluvím s tebou!” vykřikl jejich velitel, nebyl ani deset stop daleko a pohrdavě držel svůj meč a rychle se blížil.

Merk ale postupoval svým směrem a pokračoval v chůzi, v klidu a bez výrazu. Soustředil se, ani neposlouchal velitelova slova, která v jeho mysli utichla. Neotočí se a neukáže ani náznak agrese, dokud se mu to samotnému nehodí, a cítil, jak zmatení byli tito muži absencí jeho činů.

“Hej, víš, že za chvíli zemřeš?” hovořil stále velitel. “Posloucháš mě?”

Merk stále v klidu kráčel, zatímco jejich velitel, rozzuřený, už dále nečekal. V rozčilení vykřikl, tasil svůj meč a zaútočil, rozmáchl se po Merkovém rameni.

Merk si dal na čas, nereagoval. V klidu kráčel směrem ke svému útočníkovi a čekal až do poslední vteřiny, neztuhnul a nevykazoval žádné známky odporu.

Čekal, až útočníkův meč dosáhne nejvyššího bodu, vysoko nad mužovou hlavou, klíčový moment, kdy je každý muž nejzranitelnější, což už dávno věděl. A potom, rychleji, než byl jeho útočník vůbec schopen předvídat, vrhnul se Merk dopředu jako had, použil dva prsty, aby zasáhl tlakový bod pod mužovou paží.

Jeho útočníkovi se vyvalili oči bolestí a překvapením a okamžitě svůj meč pustil.

Merk přikročil blíže, obtočil jednu paži kolem mužovy paže a pevně se zahákoval. V jednom pohybu muže chytil za jeho zátylek a otočil ho a použil ho jako svůj štít. Protože Merk se neobával tohoto muže, ale toho útočníka za ním, který měl kuši. Merk se rozhodl zaútočit na tohoto hulváta jako první, jen aby získal štít.

Merk se otočil a stál čelem k mužovi s kuší, který, jak čekal, měl již tětivu napjatou na něj. Za chvilku Merk uslyšel známý zvuk šípu, který byl vystřelen z kuše, a díval se, jak k němu vzduchem letí. Merk pevně stisknul svůj zmítající se lidský štít.

Zaznělo zalapání po dechu a Merk ucítil, jak sebou ten hulvát cuknul v jeho objetí. Velitel vykřikl bolestí a Merk najednou ucítil šok z bolesti, jako by mu vniknul do břicha nůž. Nejprve byl zmatený – a potom si uvědomil, že šíp proletěl břichem štítu a jeho špice také částečně zasáhla Merkovo břicho. Vniknul ani ne na půl palce – nebylo to dost na to, aby ho to vážně zranilo – ale bolelo to jako čert.

Merk počítal, jak dlouho potrvá napnout další šíp, pustil velitelovo bezvládné tělo, chytil meč v jeho ruce a hodil jím. Ten se ve vzduchu točil a letěl na zločince s kuší, který vykřikl, oči se mu šokem rozšířily a meč mu propíchnul hruď. Pustil svůj luk a bezvládně padl vedle něj.

Merk se otočil a pohlédl na ostatní zločince, ti byli jasně v šoku, dva z jejich nejlepších mužů byli mrtví a zbylí si nevěděli rady. Hleděli jeden na druhého v prazvláštním tichu.

“Kdo jsi?” vykřikl konečně jeden, jeho hlas zněl nervózně.

Merk se doširoka usmál a zakřupal klouby, vychutnával si blížící se zápas.

“Já,” odpověděl, “jsem ten, který vám nedá v noci spát.”

Duncan jel se svou armádou, v uších mu burácel hluk stovek koní, jak je vedl na jih, nocí, pryč od Argosu. Jeho důvěryhodní velitelé jeli vedle něj, Anvin na jedné straně a Arthfael na druhé, jen Vidar zůstal doma, aby střežil Volis, zatímco několik stovek mužů se vedle nich vyrovnaly, všichni jeli pospolu. Na rozdíl od jiných vojenských vůdců jel Duncan rád bok po boku svých mužů; nepovažoval tyto muže za své poddané, ale spíše za své ozbrojené bratry.

Jeli nocí s chladným větrem ve vlasech, sněhem pod nohama a měli dobrý pocit, protože byli v pohybu, mířili do bitvy, už se nekrčili za zdmi Volisu, jak to Duncan dělal více než polovinu svého života. Duncan pohlédl a zahlédl své syny Brandona a Braxtona, jak jedou vedle jeho mužů, a zatímco byl pyšný na to, že je má s sebou, neobával se o ně tolik jak se obával o svou dceru. Proti své vůli, jak hodina míjela hodinu a i když si říkal, že se nebude obávat, zaměřovaly se jeho myšlenky v noci na Kyru.

Přemýšlel, kde nyní byla. Myslel na to, jak sama přechází Escalon, jen s Dierdrou, Andorem a Leem, kteří ji doprovázeli, a jeho srdce ho zabolelo. Věděl, že cesta, na kterou ji poslal, by vystavila nebezpečí i zkušené bojovníky. Pokud ji přežije, vrátí se jako velký bojovník, větší, než jakýkoli z mužů, kteří s ním dnes jeli. Pokud ne, nebude se sebou moci žít. Ale zoufalé časy si vyžadují zoufalá řešení, a on více než kdy jindy potřeboval, aby dokončila svou misi.

Vystoupali na kopec a z dalšího sestoupili a jak vítr nabíral na síle, Duncan pohlédl na zvlněné planiny, které se před ním v měsíčním svitu rozprostíraly a myslel na jejich cíl: Esephus. Opevnění v moři, město postavené na přístavu, křižovatky severovýchodu a prvního významného přístavu pro lodní dopravu. Bylo to město, které bylo na jedné straně ohraničeno mořem Slz a přístavem na druhé straně, a říkalo se, že kdo má pod kontrolou Esephus, má pod kontrolou většinu Escalonu. Další nejbližší tvrz od Argosu a životně důležité opevnění, Esephus musel být jeho první zastávkou, to Duncan věděl, pokud měl mít alespoň nějakou šanci vyvolat revoluci. Kdysi významné město musí být osvobozeno. Jeho přístav, kdysi tak pyšně zaplněn loděmi, na kterých plápolaly vlajky Escalonu, byly nyní, jak Duncan věděl, plné pandesianských lodí, hanebná připomínka toho, čím jednou bylo.