Morgan Rice - Vzestup Statečných

Kyra uvažovala o jejich slovech a byla ráda, že byla rozptýlena. Na toto všechno si vzpomínala z nějaké hodiny výuky ze svého dětství, ale nikdy nad ním tak podrobně nepřemýšlela.

“A tvůj lid?” zeptala se Kyra. “Jaký je?”

Dierdra si povzdychla.

“Jsou to pyšní lidé,” odpověděla, “jako všichni ostatní v Escalonu. Ale jsou také jiní. Říkají, že lidé v Uru mají jedno oko na Escalonu a jedno na moři. Díváme se na horizont. Jsme méně venkovští, než ostatní – snad proto na naše pobřeží přijíždí tolik cizinců. Muži Uru byli kdysi slavní bojovníci, můj otec byl z nich nejlepší. Nyní jsme jen poddaní, jako všichni ostatní.”

Povzdychla si a na dlouho se odmlčela. Kyra byla překvapená, když znovu začala mluvit.

“Naše město je protkáno vodními kanály,” pokračovala Dierdra. “Když jsem vyrůstala, sedávala jsem na hřebenu hory a celé hodiny, někdy i dny, jsem pozorovala, jak připlouvají a odplouvají lodě. Připlouvaly k nám z celého světa, plápolaly na nich různé prapory, plachty a barvy. Přivážely koření, hedvábí, zbraně a různé lahůdky – někdy dokonce i zvířata. Dívala jsem se na přicházející a odcházející lidi a přemýšlela jsem o jejich životech. Zoufale jsem se chtěla stát jedním z nich.”

Usmála se, což bylo neobvyklé, oči ji zářily jak si jasně rozpomínala.

“Mívala jsem sen,” řekla Dierdra. “Až dospěji, nastoupím na jednu z těch lodí a odpluji někam do cizí země. Najdu svého prince a budeme žít někde na velkém ostrově a ve velkém hradu. Kdekoli jinde, jen ne v Escalonu.”

Kyra pohlédla na Dierdru a uviděla, že se usmívá.

“A teď?” zeptala se Kyra.

Dierdřina tvář poklesla, jak se podívala dolů na sníh a její výraz se najednou naplnil smutkem. Jen zakroutila hlavou.

“Už je příliš pozdě,” řekla Dierdra. “Potom, co mi udělali.”

“Nikdy není příliš pozdě,” řekla Kyra, která ji chtěla utěšit.

Ale Dierdra jen zakroutila hlavou.

“To byly sny nevinné dívky,” řekl a její hlas byl plný výčitek svědomí. “Ta dívka už je dávno pryč.”

Kyra ke své přítelkyni pocítila smutek a pokračovaly v tichosti, hlouběji a hlouběji do lesa. Chtěla jí odlehčit od bolesti, ale nevěděla jak. Přemýšlela o bolesti, s jakou někteří lidé žili. Cože jí to jednou řekl její otec? Nenech se zmást lidskými tvářemi. Všichni žijeme životy tichého zoufalství. Někteří to ukrývají lépe než jiní. Pociťuj ke všem soucit, i když neuvidíš žádný důvod, který by byl zvenku viditelný.

“Nejhorší den v mém životě,” pokračovala Dierdra, “byl, kdy můj otec přijal pandesianské právo, kdy dovolil těm lodím vplout do našich průplavů a nechal ty muže, ať sníží naše vlajky. Byl to dokonce ještě smutnější den, než když jim dovolil, aby si mě vzali.”

Kyra to moc dobře chápala. Chápala tu bolest, kterou Dierdra prošla, ten pocit zrady.

“A až se vrátíš?” zeptala se Kyra. “Navštívíš svého otce?”

Dierdra sklopila bolestně zrak. Potom konečně řekla: “Stále je to můj otec. Udělal chybu. Jsem si jistá, že si neuvědomil, co se se mnou stane. Myslím, že už nikdy nebude stejný, až se dozví, co se stalo. Chci mu to říci. Z očí do očí. Chci, aby pochopil tu bolest, kterou jsem cítila. Jeho zradu. Musí pochopit, co se stane, když muži rozhodnou o osudu žen.” Otřela si slzu. “Kdysi býval mým hrdinou. Nerozumím, jak mě mohl dát jen tak pryč.”

“A nyní?” zeptala se Kyra.

Dierdra zakroutila hlavou.

“Už ne. Už jsem skoncovala s tím vidět muže jako hrdiny. Najdu si jiné hrdiny.”

“A co ty?” zeptala se Kyra.

Dierdra se na ni zmateně podívala.

“Co tím myslíš?”

“Proč hledat někde jinde, než u sebe?” zeptala se Kyra. “Cožpak nemůžeš být sama sobě hrdinou?”

Dierdra se zasmála.

“A proč bych měla?”

“Ty jsi pro mě hrdina,” řekla Kyra. “Co sis tam vytrpěla – to bych já nedokázala. Tys přežila. A co víc – jsi zpět na nohou a dokonce se ti daří. To z tebe v mých očích dělá hrdinku.”

Zdálo se, že Dierdře o jejích slovech přemýšlí a pak pokračovali v tichosti.

“A ty Kyro?” zeptala se konečně Dierdra. “Řekni mi něco o sobě.”

Kyra pokrčila rameny a přemýšlela.

“A co bys chtěla vědět?”

Dierdra si odkašlala.

“Řekni mi o tom drakovi. Co se tam stalo? Nikdy jsem nic takového neviděla. Proč za tebou přišel?” Zaváhala. “Kdo jsi?”

Kyra byla překvapená, když v hlase své přítelkyně zaslechla strach. Rozmýšlela se nad svými slovy, chtěla odpovědět pravdivě a přála si, aby tu odpověď znala.

“Já nevím,” nakonec pravdivě odpověděla. “Předpokládám že to je to, co teprve zjistím.”

“Ty nevíš?” naléhala Dierdra. “Drak se vrhne střemhlav z nebe, aby za tebe bojoval a ty nevíš proč?”

Kyra přemýšlela nad tím, jak bláznivě to znělo, ale přesto nemohla než zavrtět hlavou. Reflexivně se podívala na nebe a mezi zkroucenými větvemi doufala, že zahlédne známku Thea.

Ale neviděla nic než přítmí. Nezaslechla žádného draka a její pocit samoty se prohloubil.

“Ty víš, že jsi jiná, že ano?” naléhala Dierdra.

Kyra pokrčila rameny, hořely jí tváře a cítila se v rozpacích. Přemýšlela, zda se na ni její přítelkyně dívá jako na nějakého podivína.

“Kdysi jsem si bývala vším tak jistá,” odpověděla Kyra. “Ale nyní…já už skutečně nevím.”

Pokračovali v jízdě další dlouhé hodiny, opět se ponořily do příjemného mlčení, někdy cválaly, když se les otevřel, jindy byl les tak hustý, že musely seskočit z koně a svá zvířata vést. Kyra se cítila celou dobu napjatá. Cítila se jako by mohly být kdykoli napadeny, nikdy se v tomto lese nemohla uvolnit. Nevěděla, co ji bolelo více: zima nebo hlad, z kterého jí kručelo v břiše. Její svaly bolely a necítila své rty. Cítila se mizerně. Jen stěží si byla schopná představit, že jejich mise teprve začala.

Po několika hodinách začal Leo kňučet. Byl to zvláštní zvuk – ne jeho obvyklé kňučení, ale takové, které vydával, když cítil jídlo. V ten okamžik Kyra také něco ucítila – a Dierdra se otočila tím samým směrem a hleděla.

Kyra vyhlížela lesem, ale neviděla nic. Jak zastavili a poslouchali, začala slyšet slabounký zvuk někde před sebou.

Kyra byla vzrušená nejen kvůli té vůni, ale byla také nervózní kvůli tomu, co to mohlo znamenat: někdo další byl v tomto lese s nimi. Vzpomněla si na otcovo varování a poslední, co si přála, byla konfrontace. Ne tady a ne nyní.

Dierdra na ni pohlédla.

“Umírám hlady,” řekla Dierdra.

Kyra také pociťovala záchvat hladu.

“Ať je to v takovou noc kdokoli,” odpověděla Kyra, “mám pocit, že se nebudou chtít dělit.”

“Máme dostatek zlata,” řekla Dierdra. “Třeba nám něco prodají.”

Ale Kyra zakroutila hlavou, měla nepříjemný pocit, zatímco Leo kňučel a olizoval se, bylo jasné, že byl také vyhladovělý.

“Nemyslím si, že je to rozumné,” řekla Kyra i přes ty bolesti v žaludku. “Měli bychom se držet své cesty.”

“A když nenajdeme nic k jídlu?” trvala Dierdra. “Můžeme tu všichni zahynout hlady. A naši koně také. Může to trvat celé dny a toto může být naše jediná šance. A kromě toho se můžeme obávat jen máločeho. Ty máš své zbraně, já mám své, a máme Lea a Andora. Bude-li to nutné, můžeš někoho prostřelit třemi šípy ještě, než mrkne – a pak už můžeme být ty tam.”